Propojení města a přírody nikdy nebylo tak in jako dnes. Zatímco dříve se firmy ve svých kancelářích předháněly ve vystavování umění, dnešním trendem už i v Česku jsou živé stěny z rostlin. Málokdo u nás ale ví, že je vymyslel Francouz se slabostí pro květované košile.

Text: Magdalena Sodomková

Když si představíte barvy Pařížských ulic, co vidíte? Mnoho lidí si vybaví šedomodrou a béžovou. Ale v posledních letech v něm přibývá také zelené. Práskne vám to do očí, když do Paříže přijedete odjinud: rychle si všimnete, na jak nepravděpodobných místech tam rostou kytky. Šplhají se po stěnách do výšky celé budovy, visí z miniaturních balkonů jako zelená záclona. Obepínají ze všech stran třeba i celou loď, která se na Seině doslova schovává pod huňatým porostem. Může za to jeden vědec.

Tím je Patrick Blanc, svérázný chlapík se zelenými vlasy a slabostí pro květované košile. A také slavný botanik a specialista na tropickou flóru. Během svých výprav po světě objevil několika dosud nepopsaných druhů rostlin, například zvláštní druh begónie vyskytující se pouze v oblasti Filipín.

12letý Patrick Blanc v lisabonské botanické zahradě

Největší slávu mu ale vynesl až jeho vynález – koncept vertikální zahrady, která ve francouzštině nese název le mur végétal. Kompaktní zelený porost, který k životu prakticky nepotřebuje zeminu a dokáže porůstat pláště budov, stejně jako žít v interiéru. Řada těch pařížských, kde pro zálivku často využívají recyklovanou vodu, nese Blancův vlastní rukopis. Vtiskl ho také do zelených stěn od Miami, přes Londýn po Hongkong. Mrakodrapy i nehostinné industriální stavby obléká do zelených plášťů už přes dvacet let, přičemž vertikální zahradu si nechal patentovat už v roce 1988.

Jeho prvním projektem byla v roce 1986 zelená stěna v Cité des Sciences et de l’Industrie v Paříži. Další přibývaly organicky, s tím, jak si Blancových zahrad postupně začali všímat velcí architekti, v roce 2004 například Renzo Piano, Jean Nouvel či Herzog & de Meuron. Spousta zelených zahrad však vyrostla i spontánně metodou pokus omyl, když lidé se zelenýma rukama začali Blancovo extravagantní zahradničení imitovat. Zelený objev dnes zažívá boom i v Česku.

Patrick Blanc u mechových vodopádů, Québec (2001)

Dům jako ekologická laboratoř

“Jsem moc rád, že se mi podařilo nastolit trend, protože mým cílem bylo vždycky propojit město, lidi a rostliny,” řekl Patrick Blanc magazínu Luxury defined. Opravdovou inspirací mu byly jeho intenzivní studijní cesty po světě. Všimnul si, že některé rostliny, například ty, které žijí ve vysokých horách, ale třeba take ty v asijských pralesích, nepotřebují vůbec půdu, k životu jim stačí jen voda.

Na druhou stranu viděl, jakou mohou mít sílu. Chrámy v kambodžském Ankor Vatu vegetace doslova uškrtila, liány jako hadi obtočily královské paláce a staly se jejich součástí.

Blanc vymyslel systém, jak budovy ochránit před destrukcí bujné zeleně.  Zahrady zavěsil na rám a speciálně upravenou desku se sofistikovaným závlahovým systémem. Vody se tu spotřebuje mnohem méně než při horizontálním pěstování bylin, protože nemizí v půdě. Cena přitom není o mnoho vyšší než u běžných fasád – Blanc uvádí, že náklady jsou maximálně o 15 procent vyšší.

Oříškem však je vybrat pro zahrady v různých koutech světa ty správné rostliny, tak aby spolu dokázaly fungovat a v umělých podmínkách přežít. Vyšší dívčí je pak například instalace, kde v každém období nakvétají jiné rostliny, tak jako je tomu běžné v japonských zahradách. Blancův vlastní dům se během posledních 40 let, co se vertikálními zahradami zabývá, stal divokou ekologickou laboratoří: žije v něm na 1500 druhů rostlin, ale i nespočet ryb a ptáků, ještěrek a žab.

L’Oasis d’Aboukir, Paříž (2013)

Experimenty Blanca našly své následovatele i v Česku. „Já jsem jeho vertikální zahradu viděla poprvé na přednášce. Bylo to někdy v roce 2006. Jako odchovanci paneláku mi srdce úplně zjihlo. Hned jsem věděla, že tohle chci dělat. Byl to opravdu jeden z velkých momentů v mém životě,” přiznává Zuzana Klusová z třinecké firmy Čarokvěty. Podle ní tvorba zahrad představuje náročnou disciplínu, protože je specifická svou mezioborovou spoluprací. Na perfektním výsledku se podílejí statici, konstruktéři, odborníci na svařování a tvarování plastů a kovů, vodoinstalací a závlah, elektrikáři, experti na informatiku osvětlení a samozřejmě zahradníci.

Muzeum na nábřeží Branly, Paříž (2005)

Kytky efektnější než umění

V teplejších krajích vertikální zahrady překvapují hlavně venku. V Česku zas až tak obvyklé nejsou. Je to totiž trochu alchymie. „Na venkovní svislé zahrady nemáme zrovna ideální klimatické podmínky. Rostliny totiž mají malý prostor na kořeny a jsou náchylné na vymrznutí. Tady je půl roku vegetace holá, bez listí. Takže ono to nevypadá nic moc. Stále zelených rostlin zase není tolik na výběr,” vysvětluje majitelka firmy Svislé zahrady Milada Hrušková.

Živé stěny si ale rozhodně našly cestu do českých interiérů. Zahradničení nabralo obrátky za dlouhých časů lockdownů. „Lidé se najednou chtějí obklopovat zelení, je to vážně trend. Řekla bych až boom,” směje se Milada Hrušková.

Největším hitem jsou zelené stěny v reprezentativních prostorách firem. Na rozdíl od uměleckých děl, která mohou působit na každého různým způsobem, tedy i negativně, živé rostliny pozitivně naladí každého. A je ti i vedlejší efekt.

„Lidé, kteří mají peníze a smýšlejí ekologicky, tak prezentují svůj postoj, svou filozofii, právě skrze tu vertikální zahradu. Chtějí obejmout své hosty zelení,” říká Zuzana Klusová.

Už i v Česku je však několik zajímavých exteriérových počinů. Například brněnské sídlo veřejného ochránce práv, nebo vertikální zahrada v atriu čtyřpatrové budovy na Zelném trhu rovněž v Brně. Za oběma stojí firma Ing. Jiří Vrbas – Květ. „Pro založení vertikální zahrady v exteriéru je třeba mít dobře vyzkoušený rostlinný sortiment,” prozrazuje zahradní architektka a autorka návrhu zelené fasády Jana Vrbasová. Po střechách v Brně konkrétně šplhají kakosty, dlužichy, bergénie, hlohyně, metlice, kontryhely či jalovce.

„Některé české kytičky jsou velice talentované,” zastává se venkovních vertikálních zahrad také Zuzana Klusová. „Třeba ne ty, které byste si jako zahradníci mysleli. Taková mateřídouška nebyla žádný přeborník. Ale například české sukulenty, které rostou na horách, překvapily. Venku je -23 stupňů a ony vypadají jako zelené kuličky, jako sklo! A když se oteplí, začnou vegetovat. Během těch let, co vytvářím vertikální zahrady a chodím kolem panelů s rostlinami, jsem kromě znalostí jsem získala i respekt vůči české přírodě,” říká Klusová.

Krása chce péči

A skutečně – některé zahrady, ať už od zakladatele Patricka Blanca, nebo jeho následovníků, působí jako obří živoucí tapiserie. Jako kus umění na stěně.  „Já se tedy necítím jako umělec, ale spíš jako technolog,” směje se Klusová z firmy Čarokvěty. “Když je kytka zdravá, tak je krásná. To je to kouzlo. Kondice. Pak už to jde samo.”

„Já to trochu přirovnávám k akváriu. To, když si člověk pořídí, tak taky nečeká, že to bude dva roky krásné bez jakékoli péče. My třeba dáváme 36 rostlin na metr čtvereční. Když máte pokrytou stěnu, může tam být na 170 rostlin. Každé z nich je třeba se trochu věnovat, protože ony nežijí úplně samy jen tak svým životem,” vysvětluje Milada Hrušková.

Ale když člověk má přece jen snahu, satisfakce přijde. „Svou první svislou zahradu jsem si zavěsila nad televizi. Vždycky se přistihnu, že nesleduju ty vraždy, co zrovna vysílají, ale že koukám nad ní – co je tam v té zeleni zase nového,” dodává Milada Hrušková.

A co na zástup těch, kdo se vydali v jeho stopách, říká zelený mág Patrick Blanc? Podle rozhovoru pro Luxury defined to bere sportovně. „Nemůžu přece sám pokrýt všechny stěny světa kytkama! Dobře, že mám nějaké pomocné ruce.”