U environmentálně prospěšných projektů není problémem nedostatek peněz ani nápadů, ale kvalitní exekuce, říká Petr Vítek, spoluzakladatel Impact Hubů. Podle něj udržitelnost není otázkou volby, ale nutnosti. Sám si pravidelně měří a offsetuje uhlíkovou stopu své rodiny. Tento rozhovor vznikal při cestě zasněženým lesem s rozsvícenou čelovkou.

S jakou představou jste korporátní prostředí globální firmy vyměnil za budování startupu?

Pracoval jsem několik let v konzultační firmě a přemýšlel, nakolik to dlouhodobě dává smysl. Na koncept hubů, míst kde mohou lidé sdílet prostor pro práci, networking a vzájemnou inspiraci, jsme narazili v zahraničí, viděl jsem, jak fungují v Amsterdamu, Rotterdamu a Bruselu. V Česku nic takového nebylo.

Pak jste se s kolegy spustili Impact Hub. Současně jste stále pracoval v Deloitte. Jak na to období vzpomínáte?

Bylo to dost šílené, ale nedalo se nic dělat. Ve stejný měsíc, kdy jsme otevírali první hub, se mi také narodilo první dítě. Tehdy jsem určitě nebyl nominovaný na tátu roku. Hub mi vzal veškerý čas, ale hodně jsem díky tomuto podnikání získal. Dal mi nejlepšího kamaráda, ženu a spoustu dalších lidí, kteří jsou pro mě důležití – chcete-li, osobní i pracovní sociální kapitál. Je o potkávání inspirativních lidí na denní bázi a o budování vztahů, které nás přesahují a pomáhají nám překračovat svůj stín jak na individuální tak kolektivní úrovni.

Jak se změnilo vaše podnikání, když přišla pandemie?

Samozřejmě hodně. Do Hubu lidi chodí také kvůli komunitě. Je možné tam diskutovat o projektech, získat kontakty na investory, spolupracovníky, dodavatele. Hluboké vztahy založené na důvěře se ale v online prostředí těžko rozvíjejí. Během pandemie bylo navazování kontaktů složité, online režim tomu moc nepomáhá. Museli jsme upravit byznys model, např. realizaci několika akceleračních programů přesunout online. Snažíme se nadále rozvíjet existující vztahy, což v online prostředí do jisté míry lze.

V rámci Impact Hub jste ještě před pandemií spustili program ClimAccelerator, kde podporujete projekty s environmentálním přesahem. Změnila se nějak jejich struktura?

Pandemie věci rozkryla i pro startupy. Vidíme tedy více projektů, které přirozeně chápou, že tu čelíme klimatické krizi, nerovnosti, ať už majetkové, příjmové nebo v přístupu ke vzdělávání. Mnoho lidí si během tohoto náročného období uvědomilo, že práci nechtějí mít pouze jako znouzecnost. Chtějí, aby to, čím tráví většinu svého bdělého času, mělo nějaký přesah. Zároveň je tady čím dál větší skupina lidí, kteří podnikáním vydělali peníze a pociťují potřebu vrátit něco společnosti. V našem investičním fondu máme kolem dvaceti investorů tohoto typu. Jsou to podnikatelé, kteří si uvědomují, že pouhá maximalizace zisku už samo o sobě nestačí pro dlouhodobou spokojenost a prosperitu.

Co považujete za byznysově nejzajímavější společensky prospěšný projekt, který jste podpořili?

Extrémně zajímavý je DatLab, projekt, který sbírá data o veřejných zakázkách nejen v Česku, ale celé Evropě. Polovina našich daní jde na veřejné zakázky a nikdo si nedovede představit, jaký je v nich chaos. Tento nástroj je příležitostí, jak do nich vnést transparentnost. Umí vyhodnotit zakázky konkrétních institucí, upozornit na rizika obcházení zákona a nabídnout zlepšení. Intenzivně se také věnujeme projektu digitálního odpadového tržiště Cyrkl. A mým srdečním projektem je Opravárna.cz. To je distribuovaná síť opravářů různého zaměření, v jejímž DNA je, že věci se nemají vyhazovat, ale opravovat. Mají už nasmlouvané opraváře po celém Česku. Jejich služeb využívají velké firmy, například Decathlon, Alza nebo Mall.cz.

S čím konkrétně jste jim pomohli?

Společně jsme změnili byznys model B2C na B2B, pomohli postavit produkt a technologickou platformu, strukturovat investici a sehnat investory, postavit tým a naplánovat a realizovat expanzi v ČR i do zahraničí.

Co je při podpoře environmentálně prospěšných projektů nejnáročnější?

Překvapivě není nedostatek peněz, ani nápadů. Tyto projekty ale často trpí nedostatkem kvalitní exekuce. Existuje sice hodně schopných lidí, kteří umí podnikat, ale ti úplně nemusí mít environmentální cítění. Pak je druhá skupina lidí, kterým záleží na prospěšnosti a udržitelnosti, ale zase často nemají podnikavého ducha. Jenže je potřeba obojí. Z mé zkušenosti jsou nejlepší zakladatelé startupů zkušenější podnikatelé, kteří si sami prošli nějakou krizí – vztahovou, hodnotovou, zdravotní… Tito lidé si uvědomují, že je nesmysl promarnit jedinečný lidský život jen vyděláváním peněz. Projdou hlubší transformací, ale zachovají si návyky profesionálů. Jsou pak schopní neuvěřitelných věcí. Ale takových je v Česku zatím málo.

Mnoho nadšenců tvrdí, že ESG je třeba vnímat jako příležitost, ne jako hrozbu. Jak to vidíte vy?

Jsem realista. Pouhá povinnost reportování environmentální zátěže či malování stejného byznys modelu na zeleno nic nezmění. Je to rozhodně velká byznysová příležitost pro některé firmy – ty, které fungují na trzích, kde nejsou příliš velké externality. Ale to nejsou všechny. Na univerzitě nás učili, že externality představují jedno ze čtyř selhání trhu. Bohužel mnoho z firem, například z FMCG odvětví zatím nepozoruje, že by zákazníci měli větší zájem o ekologicky či sociálně udržitelné produkty. V tuto chvíli je to záležitost minority cca 5% zákazníků. Obávám se, že dokud bude levnější věci vyhazovat než recyklovat nebo dokud bude levnější žít na dluh emisemi skleníkových plynů, dostatečně hlubokých změn se nedočkáme. Je to trochu problém slepice a vejce. I proto má smysl se chovat co nejzodpovědněji, i když to nemá krátkodobý business case.

Vy sám se mezi ně počítáte?

Ano, i když nic není stoprocentní, jsme na cestě k udržitelnosti. Měříme si uhlíkovou stopu, snažíme se preferovat veganství, nekupovat věci a služby, které vlastně nepotřebujeme, praktikovat prostě minimalismus… Záchrana klimatu podle mě není otázkou volby, ale nutnosti. Ale takových lidí zatím v Česku není dost, aby to spustilo transformativní změny, které potřebujeme udělat tady a teď. Odhaduji, že v Německu je takových lidí cca 10%. Ale v žádném státě na světě jich není ani třetina. Lidé, kteří ve svém rozhodování zohledňují dopad na planetu, musejí být připraveni na to si krátkodobě připlatit a zvědomit si nefinanční benefity, ať už je to dobrý pocit, že dělají prostě správnou věc a nejedenou načerno, nebo že jedí kvalitní a zdravé potraviny.

Má laik šanci poznat jaký produkt je skutečně udržitelnější a kde se jedná o greenwashing?

Troufnu si říct, že ano, pokud máte zájem o své okolí a ochotu jít pod povrch a kriticky myslet. Na druhou stranu je jasné, že udržitelnost je snadno zneužitelné téma. Papírový pytlík má smysl kupovat pouze v případě, kdy vím, že jej použiji nejméně třikrát, protože uhlíková stopa plastového je třetinová. Jsem ale optimista v tom, že i složitý problém se většinou dá shrnout do relativně jednoduchého závěru. Udržitelnost je velké filosofické téma, o tom, zda má jednotlivec na sebe brát zodpovědnost za planetu. Je to morální dilema černého pasažéra. Osobně jsem toho názoru, že není čas čekat, až budeme všechno vědět stoprocentně.

Jaké konkrétní kroky jsou podle vás užitečné?

Věřím v kombinovaný tlak regulátorů, finančního sektoru, investorů, která tlačí na svoje portfolia a investují do firem, které jsou udržitelnější. A v neposlední řadě jsou spotřebitelé. Jedině, když se všechny tyto síly spojí, je naděje, že se klimatická krize může podařit zvládnout v extrémně omezeném čase, který máme.

Které z velkých společností, se kterými máte osobní zkušenost, se k problematice klimatické změny staví čelem?

To se samozřejmě obtížně hodnotí. Z těch, se kterými jsem spolupracoval nebo spolupracuji, bych jmenoval Nestlé, Českou spořitelnu nebo Veolia. Pro mě jsou zde jednoznačným kritériem lidi, kteří jsou ve vedení těchto firem a u kterých osobně věřím jejich autentickému zájmu o změnu směrem k udržitelnosti a u kterých také vidím zcela konkrétní kroky. Takže ano, hluboká změna jde zevnitř ven, tj. od konkrétních jednotlivců, kteří se sami rozhodnout pro změnu a přijmou za ni zodpovědnost.

Petr Vítek (1980)

spoluzakladatel Impact Hub, který rozvíjí od roku 2010. Zároveň je spoluzakladatelem a spoluinvestorem investičního fondu Tilia Impact Ventures. Pod hlavičkou Impact Hub před dvěma lety odstartoval také program ClimAccelerator, v němž mohou získat podporu projekty zaměřené na řešení konkrétního klimatického nebo environmentálního problému. Petr Vítek působil devět let v Deloitte v oblasti strategie, zvyšování výkonnosti a Human Capital. V rámci iniciativy Změna k lepšímu vedl skupinu Sustainable Finance. Je členem správní rady Nadace České spořitelny.

Impact Hub je jedním z partnerů platformy Ecoista.

Text: Adéla Vopěnková
Foto: archiv Impact Hub