Přeletí klidně i čtyři státy Evropy, než si najde vhodné místo k uhnízdění. Jenže člověk byl fenomenálnímu letci velkým nepřítelem. Největší středoevropský dravec s rozpětím křídel až 2,4 metru se ale po více než sto letech konečně vrátil i k nám.

Orel nebyl vždy symbolem svobody a majestátnosti. Ještě nedávno byl oblíbeným terčem rybářů a statkářů. Vybírali mu hnízda a postupně ho vytlačili z krajiny. Už na začátku 20. století byl u nás vzácný. Situace se ještě zhoršila od padesátých let, kdy do krajiny pronikly pesticidy, které způsobovaly ztenčování skořápek vajec, takže se mláďata často ani nevylíhla. K tomu se přidávaly otravy a nelegální odstřel. Orel mořský tak z české přírody prakticky zmizel.

Na konci minulého století začala postupně sílit ochrana přírody, omezilo se používání nejnebezpečnějších chemikálií a změnil se i pohled lidí na dravce. Místo škůdce se z orla stal chráněný a obdivovaný druh. Velkou roli sehrála i mezinárodní spolupráce – populace v Německu a Polsku se začaly zotavovat a právě odtud se k nám orli začali vracet.

I když se jmenuje mořský, u nás mu bohatě stačí mokřady, řeky a rybníky. Vidět ho můžeme prakticky po celých Čechách, největší šanci máme na Vysočině, Třeboňsku nebo v okolí řek Labe, Berounky a Vltavy. Hnízda si staví vysoko na starých stromech v klidných oblastech poblíž vody, kde má prostor pro výchovu mláďat a dostatek potravy. Pro pozorování jsou vhodné hlavně zimní měsíce, zejména leden a únor, protože u nás v té době bývá více orlů soustředěno u nezamrzlých vod a zároveň začínají jejich tzv. tokové a teritoriální lety.

Orel tulák

Když mláďata vyrostou a opustí hnízda, stávají se z nich tuláci a často putují stovky kilometrů napříč Evropou, než si najdou vlastní teritorium. Díky GPS vysílačkám víme, že orel může proletět klidně čtyřmi různými státy, než se rozhodne usadit.

Orel mořský je především rybožravec. Loví kapry, cejny nebo štiky, ale pokud má příležitost, nepohrdne ani mršinami, vodními ptáky nebo menšími savci. Díky tomu hraje důležitou roli v ekosystému jako uklízeč – živí se uhynulými živočichy, a tím odstraňuje potenciální zdroje nemocí.

S rozpětím křídel až 2,4 metru je na nebi dobře rozpoznatelný. Na koncích širokých křídel má několik protažených per, která při letu vytvářejí dojem dlouhých, tenkých prstů. Je světle hnědý, vyniká jeho křiklavě žlutý zobák i oči a bílý ocas. Právě ten je rozlišovacím znakem od ostatních druhů, jako je například orel skalní, který má ocas tmavý.

Když vědci ve Skotsku zkoumali hnízda orlů mořských, objevili v nich kůstky jehňat. Ačkoli nelze s jistotou říci, zda je orel ulovil živé, nebo je našel mrtvé, je zřejmé, že se neomezuje jen na ryby a drobné živočichy. Každopádně není nějak výrazně nebezpečný pro chovaná zvířata, jako je třeba vlk.

S nárůstem jejich počtu, který se v Česku odhaduje na stovky jedinců (část z nich jen přelétá), se přesto zvyšuje i počet případů otrávených nebo zastřelených orlů. Některé roky ornitologové evidovali více než deset otrávených jedinců ročně, často v důsledku použití jedovatých látek umisťovaných do krajiny jako návnady na jiné živočichy, a bohužel i na orly samotné. Přestože je orel mořský přísně chráněným druhem, jeho existence zůstává závislá na ochotě člověka respektovat hranice přírody.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (Midjourney)