Třídění je sice náš národní sport a jsme v něm jedni z nejlepší v EU, ale v recyklaci v Evropě výrazně zaostáváme. Je proto užitečné si ukázat, co to vlastně v praxi recyklace znamená.

Česko ročně zrecykluje asi 38 % komunálního odpadu. Zbytek z větší části skončí na jedné ze 180 skládek, nebo jako vývozní artikl do Asie (i když Čína nedávno s dovozem skončila), a nebo taky v pecích. Do nich putuje přes 650 tisíc tun odpadků, zejména plastů, po nichž ročně zůstane 200 tisíc tun škváry. 

Stojí za zmínku, že Evropa ročně svůj odpad vyváží. Do asijských zemí takto putuje mnoho milionů tun plastů, papíru, oceli, mědi, hliníku, niklu a drahých kovů, které se tam recyklují a suroviny znovu využívají. Anebo také nerecyklují, ale to už Evropany, kteří se odpadu zbavili, moc netrápí.  

Recyklovat se nám daří zejména kovy, sklo a papír

V moderních zpracovatelských závodech odpad putuje nejprve na třídící linky, které se dělí na “čisté” (dotřiďovací) a “špinavé”. Na první směřuje tříděný odpad, na druhé netříděný. Postupně se vyselektují nápojové plechovky, plasty, papír, sklo, kovy, nakonec zůstanou špunty a další zbytky. Třídící linka druhotné suroviny dále prodá skutečným zpracovatelům druhotných surovin. 

Věčná plechovka

Nejefektivněji jsme schopni recyklovat nádoby z hliníku. Jejich zpětné využití je tak efektivní, že se mu říká “uzavřená recyklační smyčka”. Ze starých plechovek vznikají nové nádoby stále dokola. Je to úleva pro životní prostředí, protože “plech” se vyrábí z bauxitu při energeticky náročném procesu. Recyklace ušetří až 95 procent emisí skleníkových plynů, které by vznikly výrobou nové nádoby. 

Separátory oddělují plechovky magnetickou cestou. Odpad je následně slisován do balíků a prodáván do továren. 

Uzavřenou smyčkou je také recyklace dalších kovů a skla (s výjimkou čelních skel automobilů a varných nádob, které obsahují příměsi). Sklo je drceno na malé střepy a prodáváno sklárnám, které jej roztaví a přimíchají do nového skla. Výroba skla je také energeticky náročná, takže jeho recyklace má pozitivní efekt na životní prostředí. 

Downcycling

Recyklaci papíru a PET lahví se v angličtině říká “downcycling”. Vlákna papíru a plastu při každé recyklaci slábnou a používá se proto na stále méně náročné výrobky. Kancelářský papír končívá jako balicí (papír zvládne sedm cyklů), PET lahve zase jako textílie – polyesterové vlákno. 

Odměnou za recyklaci papíru je každý neporažený strom, za recyklaci plastů menší spotřeba ropy, které je na výrobu plastů spotřebováno ročně asi osm procent z vytěženého množství.

Právě od ceny ropy se odvíjí, jestli se výrobci PET lahví vyplatí druhotnou surovinu vykupovat, nebo jestli vyrábět plast nový. Downcycling není v ČR příliš rozšířený, takže často plasty končí jako TAP (tuhé alternativní palivo) v teplárnách a cementárnách. 

Bioodpad

Za zmínku stojí také kuchyňský odpad, čili zbytky potravin. Je výborným materiálem pro anaerobní digesci. Poskytne až 4 x vyšší produkci bioplynu než kejda. Z tuny odpadu z restaurací lze vyrobit asi 75 m³ biometanu. Autobus na CNG na toto množství může ujet až 120 km. Pokud bychom zcela vytřídili bioodpad z českých domácností, mohli bychom vyrábět energii z asi 1,5 milionu tun tohoto vyseparovaného odpadu. Ve skutečnosti z něj zpracujeme pouze nepatrný zlomek.

Vyhazujte plast!

Je pozoruhodné, že v první polovině minulého století bylo celkem běžné, že spotřebitelé považovali plastové nádoby za zboží dlouhodobé spotřeby a nevyhazovali je. To se nelíbilo výrobcům v západních ekonomikách, takže na přelomu 50. a 60. let přišli s heslem “budoucnost našeho průmyslu leží v odpadkovém koši”. 

“Plastový obal, který je použit jen jednou a odhozen jako plechovka nebo papír, nereprezentuje jednorázový trh v tisících jednotek, ale každodenní trh v miliardách jednotek. Je známkou pokroku, že nad takovým konstatováním už nikdo nezvedá obočí,” napsal v roce 1963 Lloyd Stouffer, šéfredaktor časopisu Modern Packaging Magazine.

Poté, co generaci našich rodičů a prarodičů průmyslové koncerny v podstatě naučily plýtvat, se o dvě tři dekády později nad jejich chováním (pod vlivem přetékajících skládek) naopak začaly pohoršovat a dnes se zase učíme zpátky co nejvíc plastu doma zrecyklovat, nebo ho vytřídit anebo ho pokud možno ani nepoužívat. Nevyzpytatelné jsou cesty recyklace. No, uvidíme, kde s ní budeme za dalších padesát let.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (Dall E 3)