Holandsko, Německo či Dánsko upcyklují vysloužilé lopatky z větrných elektráren – dělají z nich designová hřiště, městské lavičky, v Polsku dokonce vznikl z lopatky most. Česká republika zatím tyto designové urbanistické prvky neinstaluje, zaměřuje se na průmyslové využití rozdrcených lopatek. Vyrábí se z nich například poklopy na kanály nebo příměs do betonu.

V poměru k člověku jsou obrovské, mají nadčasový aerodynamický design připomínající křídla letadla, a především – ve vzduchu už se točit nemohou. Co tedy s lopatkami větrných elektráren, které dosloužily? V mnoha městech západní Evropy nacházejí tyto obří kusy větrníků využití jako městský mobiliář. Právě jejich robustní rozměry, kdy jedna lopatka dosahuje rozměrů od šesti do třiceti metrů, mohou sloužit jako přístřešky, stojany, prvky dětských hřišť či designové lavičky. Například v holandském Rotterdamu vzniklo hřiště vyrobené z vyřazených lopatek turbín – poskytuje dětem zábavu a zároveň odklání tyto kompozitní materiály pryč ze skládek. Podobné projekty se rozvíjejí i v Dánsku, kde z přebytečných lopatek vznikají přístřešky na kola.

Projekt Re-Wind, který je rovněž v Rotterdamu, navrhlo prominentní holandské studio 2012Architecten, které se specializuje na cirkulární design, upcyklaci a udržitelnost v architektuře. Na rušné prostranství Willimsplein blízko mostu Erasmus umístilo červené městské lavičky zapuštěné v robustních betonových blocích. „Rozhodli jsme se pracovat s recyklovanými lopatkami větrných turbín o délce zhruba šesti metrů. Tento prvek je ergonomický a materiál je odolný za všech povětrnostních podmínek. Abychom tyto lopatky přeměnili na městský mobiliář, rozhodli jsme se použít betonové bloky, které jsou dostatečně těžké, aby je udržely na místě,“ popisují tvůrci projektu. 

Celkem pět lopatek slouží jako sedátko a opěrka a tři lopatky jako specifická ozdoba daného místa. Všechny lopatky jsou natřeny červenou barvou, aby dodaly šedému okolí Willimsplein více barvy.

Tobogánem z větrníku dolů 

Podobný je také příběh rotterdamského hřiště. Když nadace Kinderparadijs Meidoorn potřebovala v roce 2006 postavit nové hřiště, obrátila se na architektonickou firmu Superuse Studios. Ta je známá tím, že se snaží využívat již použité materiály. Z tohoto partnerství vznikl jeden z prvních projektů přeměny větrníků na světě.

Už v roce 2008 bylo v zahradě Kinderparadijs Meidoorn dokončeno hřiště, které se podobá bludišti a tvoří jej nejen lopatky samotné, ale i duté základny turbín. Děti mohou například prolézt tunelem, který byl kdysi 25metrovou čepelí, či se z části základny svézt tobogánem. Uhlíková stopa výroby tohoto hřiště je podle Superuse Studios o 90 % nižší než u běžného, na zakázku vyrobeného hřiště z prvotních materiálů. „K vytvoření něčeho monumentálního nepotřebujete nové materiály. Záleží pouze na tom, jak to navrhnete. Lopatky těchto větrníků byly už příliš poškozené na to, aby mohly fungovat ve velkých výškách, kde na ně narážely silné větry. Ale zatížení dětmi, a dokonce dospělými, kteří po nich běhají a lezou, zvládnou,“ říká Jos de Krieger, architekt a partner v Superuse Studios. Podobných hřišť vzniklo v Holandsku ještě několik. 

V irském Corku dokonce vznikl startup Blade Bridge, který se přímo zaměřuje na využití vysloužilých lopatek z větrných turbín v urbanistickém prostředí.  

V Česku nic 

Redakce Ecoista zjišťovala, zda podobné upcyklované prvky jsou či budou k vidění i v českých městech a obcích. „Myšlenka opětovného využívání materiálů z vysloužilých částí větrných elektráren je bezpochyby zajímavá,“ říká Jindřiška Romba (STAN), radní Středočeského kraje pro oblast životního prostředí a zemědělství. Je však podle ní třeba brát v úvahu i praktické a bezpečnostní aspekty – například vhodnost těchto konstrukčních prvků pro použití na veřejných prostranstvích, jejich certifikaci, údržbu a případné ekologické dopady při dalším zpracování. „To jsou otázky, které by měly být vždy pečlivě vyhodnoceny odborníky,“ připomíná Romba

Středočeský kraj má metodickou a koordinační roli například při podpoře obcí a regionálních partnerů v oběhovém hospodářství a v rozvoji reuse center. „Pokud by se některá z obcí rozhodla zapojit do podobného projektu, kraj by tento záměr sledoval s respektem a otevřeností,“ dodává Romba. 

V České republice prozatím neexistují konkrétní příklady přímého využití vyřazených lopatek z větrných elektráren v urbanismu, spíše se hledají možnosti, jak je co nejlépe recyklovat. Nejblíže u českých hranic jsou podobné větrníkové reuse projekty k vidění v Polsku. Polská firma Anmet ve městě Szprotawa upcyklovala lopatku do podoby designového mostu přes místní řeku. Extravagantní design mostu je záměrně navržen tak, aby upoutal pozornost veřejnosti a přiměl pěší zamyslet se nad problematikou nakládání s odpady.  

Z lopatek jsou poklopy 

Kreativní způsob využití lopatek z větrných elektráren vítá Michal Janeček, předseda České společnosti pro větrnou energii (ČSTVE). „Lopatky jsou mimořádně odolné a mají dlouhou životnost, proto se dobře hodí i pro druhý život v architektuře nebo městském mobiliáři. Tyto projekty jsou zajímavou formou recyklace, ale pro většinu materiálu z lopatek je hlavní cestou průmyslové využití,“ míní Janeček.

Životnost lopatek se běžně pohybuje mezi 20 až 25 lety, stejně jako u větrných elektráren. Preventivní servis a pravidelné kontroly výrazně prodlužují jejich životnost a zajišťují bezpečný provoz, mnohdy i nad plánovaných 25 let.

Michal Janeček dodává, že v Česku se sice lopatky ve městech jako designové prvky neinstalují, ale probíhají debaty o jejich recyklaci v průmyslu. „Ta je pro většinu komponent větrných elektráren nejefektivnější,“ podotýká Janeček.

Po ukončení životnosti se lopatky větrných elektráren nejčastěji rozřežou, odvezou a specializované firmy je v drtičce rozdrtí. Takto rozemleté materiály se využívají různými způsoby. Jednou z možností je průmyslové využití, lopatky se totiž používají při výrobě cementu. „Pryskyřice, které kompozitní materiály drží pohromadě, slouží jako alternativní palivo v cementářské peci, čímž se nahrazuje část fosilních paliv. Sklolaminátová vlákna zase zajišťují přísun oxidu křemičitého a dalších minerálních látek,“ přibližuje Janeček. Díky tomu se snižuje spotřeba přírodních primárních zdrojů a celkově se snižuje uhlíková stopa výroby cementu.

Drcené lopatky je také možné používat jako příměsi do betonu. Mohou se přidávat do betonových směsí, například jako náhrada hrubého kameniva nebo jako vláknitá výztuž. „Další možností je výroba nových kompozitních prvků – z drceného materiálu lze vyrábět například kanalizační poklopy nebo jiné stavební komponenty,“ dává příklad Janeček.

Česko moc netočí

Česko ve výstavbě větrných elektráren oproti Evropě zaostává, tuzemské větrníky pokrývají pouze jedno procento tuzemské spotřeby. Má to změnit nový zákon o urychlení využívání obnovitelných zdrojů energie, který platí od začátku srpna. Zásadně zrychluje a zjednodušuje povolování výstavby obnovitelných zdroj a zavádí koncept akceleračních zón pro rychlejší rozvoj stavby mimo jiné i větrníkových parků. 

Ministerstvo životního prostředí v prosinci zveřejnilo výzvu, jež je součástí Národního programu Životní prostředí.  Má podpořit samosprávy, které se rozhodnou vymezit konkrétní lokality vhodné pro výstavbu větrných parků. Kraje mohou čerpat zálohovou dotaci až do výše osmi milionů korun, obce až 1,5 milionu korun. Faktem ovšem je, že Češi v blízkosti svých domů větrné elektrárny nechtějí a v místních referendech jejich výstavbu odmítají. 

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (GPTImage)