Od října platí zákaz plastových tyčinek do uší, příborů, talířů či brček. Stejně tak se nesmí prodávat jednorázové plastové a polystyrenové kelímky. Po zákazu jednorázových plastů začali prodejci nabízet tyto výrobky z papíru nebo z bioplastu. Podle Vladimíra Kočího, experta na materiály a vedoucího Ústavu udržitelnosti a produktové ekologie VŠCHT Praha, má v Česku tento zákaz spíš edukativní význam, množství odpadu nesníží. Nahradit plast papírem nebo papírem potaženým plastem přírodě v Česku nijak neuleví. Jedinou cestou je podle něj úplně přestat vyrábět věci na jedno použití.

Co si myslíte o tomto zákazu jednorázových plastových výrobků?

Je to cesta správným směrem, ale co se týče objemu odpadu, zas tak moc nezmění. Materiálový podíl těchto výrobků totiž není na celkovém množství odpadů v Česku nijak zásadní, takže environmentální dopad nebude nijak velký. Spíše v tom vidím edukativní smysl, je to první krok. Je také méně bolestivý než kroky, které by měly nyní následovat. Ten zákon tedy není něco, co by dramaticky změnilo stav životního prostředí v Česku, spíše to zřejmě přispěje k lepší ochraně moří a oceánů v okolních zemích. Musíme ovšem někde začít a je vždy lepší začít tím snazším, udělat, co je v našich silách, zvyknout si a pak to dotáhnout ke skvělému konci.

Které kroky by tedy nyní měly následovat? 

Měli bychom se zaměřit i na další plastové odpady, které se do životního prostředí uvolňují z různých činností, například z litteringu, tedy odhazování odpadků, ať už jsou to plastové láhve a další odpady. Kdybychom se ale měli věnovat také plastovým mikročásticím, jež jsou součástí tohoto problému, tak bychom se mohli začít bavit o praní syntetického prádla nebo o obrušování pneumatik aut. To jsou významné zdroje mikroplastů, jež se dostávají do životního prostředí a které bychom měli výhledově nějak vhodně řešit.

• 

Jak velký problém jsou ty pneumatiky?

Úplně důsledné výzkumy na to ještě nejsou, ale prozatím z bilance víme, že průměrně dvanáct procent hmotnosti pneumatiky se během jejího používání obrousí. Je to ten známý efekt sjetého vzorku. A dvanáct procent je v celkovém objemu pneumatik, které denně po silnicích jezdí, docela dost. Jde o mikročástice, které z prostředí nezmizí. Ony někde jsou, přesně nevíme kde, pravděpodobně někde v ovzduší, v okolí silnic. V celkovém hmotnostním množství to ale budou ještě větší objemy než u těch šťourátek do uší nebo příborů.

Už někdo vymyslel, jak si s problémem mikročástic z pneumatik poradit?

Zatím ne, je to velmi složité. Všichni auta chceme, nedovedeme si bez nich představit život a jakmile byste někomu zakázala používat pneumatiky, byl by to velký sociální problém. A pokud by auta jezdila na něčem tvrdém, co se neobrušuje, nedržela by na silnicích. Ovšem byl by to úžasný vynález, který by velmi pomohl životnímu prostředí.

Myslíte si, že ve státech, které mají mořské a oceánské pobřeží, zákaz plastových brček a kelímků má ještě jiný smysl než jen edukativní?

Má. Na několika kontinentech jsem viděl, jak vypadá pobřeží znečištěné jednorázovými plasty, a je to dost strašný pohled. My v Česku si to moc neumíme představit, protože jezdíme k moři tam, kde je to hezké. Ale pokud byste jela na pobřeží Afriky nebo Vietnamu, odpadu je na plážích opravdu hodně. Na východě Turecka je odpadků tolik, že si člověk říká, kéž by se tu vozil aspoň na ty skládky, i když skládkovat pochopitelně nechceme. Už i geologové, kteří zkoumají různé vrstvy sedimentů, mikročástice plastu detekují.

• 

Paradoxně ale právě ve státech mimo Evropu, tedy třeba v Africe, Vietnamu nebo v Turecku, tento zákaz jednorázových plastů neplatí…

Ano, neplatí. Ale jedna z velkých rolí Evropy je dávat signál, jak se má kultura vyvíjet. Předznamenali jsme to v mnoha oblastech, například ve vztahu k otrokům a tak dále. To jsou myšlenky, které vzešly z Evropy, rozšířily se po celém světě, někde lépe a někde hůř, ale Evropa má podle mého názoru povinnost jít příkladem. A rozhodně si nemyslím, že by zákaz těchto jednorázových plastových výrobků jakkoli zhoršil konkurenceschopnost Evropy. Je především dobré se na výrobky dívat nikoli z pohledu výrobce – ti mají zájem jich prodat co nejvíc – ale dívat se na ně i z pohledu spotřebitele. Běžný člověk si řekne: Já si chci koupit šťourátko do ucha. Když ale půjdete za ušním lékařem, první, co vám řekne, bude: Do ucha si nikdy nic nestrkejte, uši se mají čistit jiným způsobem. Takže důvodů, proč nemít šťourátka do uší, a tím méně plastová, je víc.

Nyní se hodně těchto pomůcek začalo vyrábět z papíru, typicky například brčka. Jsou tyto papírové výrobky pro životní prostředí v něčem šetrnější než plastové? Když tu věc hodím do koše, půjde na skládku nebo do spalovny a tam je jedno, jestli spaluje papír či plast. Nebo ne?

Když ho pošlete do spalovny, tak je to skoro jedno. Papír má sice jinou výhřevnost, ale to je vedlejší. Zákaz plastových výrobků – které jsou pro náš život nepodstatné, obešli bychom se i bez nich – neřešíme kvůli spalovnám. Řešíme je kvůli pohození v přírodě, kde škodí. A když v přírodě skončí papírové brčko, je to rozhodně lepší než plastové. Papír je přírodě bližší.

Když si nyní objednáte na stánku pití, donesou vám jej v kelímku, který vypadá jako papírový, ale je na něm varování, že obsahuje plast. Tedy nepatří ani do plastu, ani do papíru, nedá se recyklovat. A v přírodě se nerozloží. Co na to říkáte?

Celkově bychom se měli vyvarovat používání věcí na jedno použití. Kvůli jednomu napití tady máte odpad, který od výroby až po jeho odstranění způsobí řádově větší zátěž na životní prostředí než nápoj, jejž z něj pijete. V tom je veliká nelogičnost a pohodlnost jednak nás a jednak výrobců. Ten kelímek nestojí výrobně skoro nic a výrobce na něm má skvělou marži, takže se mu velmi vyplácí. Není to ale kulturní, ke kávě bychom si měli sednout a vypít si ji z porcelánového hrnečku, který se používá desetiletí. Pak už se ale problém posouvá někam jinam. Ano, papír s plastovou vrstvou může být horší než samotný plast. Je to greenwashing, matení lidí a snaha výrobců za každou cenu výrobky uvádět na trh, i když nemají na životní prostředí příznivý dopad. Ovšem pozor, ani klasické plastové kelímky se příliš efektivně nerecyklují, ze žlutých kontejnerů se vybírají především PET láhve, ty mají v odpadovém hospodářství vyšší hodnotu. Tyto kelímky se využívat nebudou a skončí v lepším případě ve spalovně, v horším na skládce. Pokud chce výrobce být skutečně udržitelný, uvede výrobky, které se dají použít opakovaně.

A co papírová brčka?

To jsou taky takové ptákoviny, které k ničemu nevedou. Opět, nesmíme se na to dívat z pohledu výrobců – tady se hodně mluví o svobodě trhu, ale jde jenom o svobodu výdělku velkých hráčů.  Měli bychom se na výrobky dívat z pohledu spotřebitele. Co on používáním toho výrobku získává? Historie brček spadá do secese, sto let zpátky, kdy brčka byla nástrojem, jak pít long drinky. Byla to luxusní záležitost, kdy si sednete v lepší společnosti a popíjíte tento nápoj, brčko mělo statusový význam. Ne že do sebe kopnete pití, když běžíte na metro. Ve skutečnosti brčko nepotřebujete, neprosívá to nikomu, ani kulturně ani zdravotně, a jsou z toho akorát tuny odpadu. Dovedu si představit brčko z oceli nebo ze skla, jímž se budou pít v barech luxusní drinky. Ovšem nebude to tak, že jej použijete a zahodíte.

Máte LCA analýzu (analýza posouzení dopadů na životní prostředí za celý životní cyklus výrobku, pozn. red.) na plastová brčka versus papírová?

Nemáme, protože ji po nás nikdo nechtěl. Navíc se dá lehce odhadnout, že papírová nedopadnou lépe než plastová. Papír je náročnější na výrobu.

Plastové příbory se po zákazu často nahrazují příbory z různých biomateriálů, bývají to dřevní piliny slisované s biologickým pojivem. Jsou v něčem ekologické?

Ne vždy se ta dřevní štěpka spojuje biomateriály, někdy se spojuje i plasty, což je ještě horší varianta. U příboru na jedno použití ale máte skoro jedno, jestli je ze dřeva, z plastu nebo ze směsi. Cokoliv, co je na jedno použití, je nekulturní záležitost. U těch biorozložitelných plastů se někdy navíc plast jen rozpadne na mikročásti, které zamoří okolí. A i to se dnes označuje za biologicky rozložitelný plast. Důležité je, aby se bioplast rozkládal za přirozených podmínek na anorganické součásti, což bohužel také nenastává. I když máte na výrobku napsáno, že je kompostovatelný, zkušenosti v kompostárnách s těmito výrobky nejsou bohužel příliš dobré. Ony sice jsou kompostovatelné, ale jen za určitých podmínek, jako je teplota, vlhkost a podobně, a tyto podmínky jsou v kompostárnách ne vždy běžné. Lidé navíc nerozlišují bioplast od normálního plastu, tudíž bioplasty se dostávají do žlutých popelnic, kde komplikují recyklaci.

Co tedy dělat s jednorázovými výrobky? Myslíte si, že cestou je všechno jednorázové prostě zakázat?

Některé jednorázové výrobky budeme v našem kulturním kontextu používat určitě, například jednorázové obaly na injekční stříkačky a další zdravotnické pomůcky. Tady je služba, tedy zaručení hygieny, primární. Ale u řady výrobků, jež tahle směrnice upravuje, si úplný zákaz dovedu představit dobře. Je to čistě o naší pohodlnosti. Na festivalu si chcete dát smažák s hranolkami a sníte to příborem, který pak vyhodíte. Ale je to vlastně dost nekulturní a otázka zní, jestli takhle žít chceme nebo nechceme. Jsem přesvědčený, že chyba je v kulturním vzorci. Můžete argumentovat: Na festivalu přeci nemůžete mít kovový příbor, ale potom nastává otázka, jakou formu zábavy si určíme. Možná by bylo fajn, kdyby na tom festivalu byla pořádná restaurace, kde se můžeme najíst. Máme mnoho studií, které potvrzují, že mytí nádobí má výrazně nižší environmentální dopad než výroba a likvidace jednorázového nádobí, a to včetně teplé vody, mycích prostředků a tak dále. Takže když někdo ve stánku nechce prodávat do zálohovaných kelímků, je to proto, že by musel najmout člověka, který by je myl, což jsou náklady navíc. Koupit plastové kelímky a prodávat je lidem je levnější, ovšem určitě ne více ekologické. 

Text: Zuzana Keményová (Autorka je redaktorkou Hospodářských novin)
Foto náhled: Aleš Král
Foto: Shutterstock, Lubor Mrázek