V seriálu Ecoisty o našich „green celebritách“ tentokrát potkáváme herečku a zpěvačku Kateřinu Brožovou, která chodí ráda v holínkách, jezdí na koni a chytá ryby. A nerozpakuje se nazvat některé své kolegy od vody kvůli jejich chování „čuňaty“.

Kde se vzal váš tak blízký vztah k přírodě?

Vyrostla jsem v domku ve starých Ďáblicích, což byl tehdy vlastně venkov, a právě tady jsem začala chodit do jezdeckého oddílu. Už jako malá jsem si přála mít svého koně Juráška a jezdit na něm, a to jsem si v dospělosti splnila. S přestávkami mě koně provázejí celý život a dnes se jim věnuje i moje dcera. Když jsem vyrůstala, musela jsem si ale jízdu na koni vždycky zasloužit, protože dokud se nevyčistili koně a nebylo zameteno a vykydáno ve stáji, tak se nejezdilo. Na zahradě jsem zase s maminkou plela, hrabala, sekala, pořád jsem byla venku. Jako ženu mě samozřejmě těší, když mi to sluší, ale pobyt v přírodě, kam jdu jen v obyčejném oblečení, je pro mě osvobozující, a i když na svých sítích sdílím třeba fotky z lesa nebo z jízdy na koni, nepoužívám žádné filtry, fotky nijak neupravuji a vše nechávám přirozeně.

Láska ke zvířatům mi byla daná. Už jako malá jsem se věšela na krk velkým psům, v kočárku jsem místo panenek vozila ježky a na zahrádce se starala o ptáčky, ještěrky i hady. Chodili jsme na čolky i do kravína a také jsme s tátou rádi pozorovali stáda srnců a jelenů nebo západy slunce. Doma jsme měli psy, křečky, andulky, papoušky… a díky tomu jsem si už v dětství uvědomila, že nic není jen tak a že je potřeba přírodu chránit a zvířátkům pomáhat. S tátou jsme také jezdili na různé výpravy do přírody, na houby a také mě v šesti letech začal učit chytat ryby.

Co se za ta léta, kdy rybaříte, u vody změnilo?

Zdokonalováním vybavení pro větší pohodlí rybářů se toho změnilo opravdu hodně, takže když dneska vejdete do obchodu s rybářskými potřebami, nevíte, co dřív. Je řada možností, jak rybu nalákat, až mě to někdy odrazuje — nejrůznější návnady, elektrické vymoženosti a sonary, které vám vytipují, kde máte chytat. To už pak ale postrádá veškerou romantiku, protože lovíte prakticky na jistotu. Pro mě tohle není, a tak žádné sonary ani jiné vymoženosti nepoužívám. K vodě se dostanu párkrát za rok a rybařím víceméně postaru. Koupím si pár návnad a nikdy si neříkám, že musím za každou cenu něco ulovit. Přináší mi radost jenom to, že sedím u vody a jsem v klidu v přírodě.

Rybáři by měli kromě lovení ryb také všechny řeky, potoky, rybníky a život v nich milovat, a proto se mi nelíbí, jak se někdy chovají. Těm, kteří s rybami neumějí zacházet, tahají je, až je úplně unaví, pak je vyloví a dlouho se s nimi fotí, takže ryby nepřežijí, i když je do vody vrátí, říkám čuňata. Fotku s rybou si samozřejmě také ráda pořídím, ale s každou rybou, kterou chytím, zacházím ohleduplně, abych jí neublížila. Potom ji pohladím a pustím zpět. Hodně ryb se také letos v létě udusilo ve velkých vedrech na mělčinách kvůli špatné regulaci vody.

Co pro vás tedy představuje ochrana přírody?

Chovat se k přírodě obecně slušně, a to není jen o nevyhazování odpadků, ale i o tom nechovat se k ní tak kořistnicky, kdy přírodu kolem ničíme z důvodu vydělání peněz. Souvisí to s chemií, průmyslem, masivní kamionovou dopravou, s budováním skladovacích hal podél silnic, a tak bych mohla pokračovat hodiny. Kácejí se aleje i lesy, vymírají vrabci, na které jsme byli zvyklí, ježci, motýli, zajíci… Nedávno mě zarazilo, že na revitalizovaném náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze na Vinohradech udělali velkou betonovou plochu, která ale vláhu neudrží! Zkrátka se nechováme moudře. Přírody v naší malé, krásné zemi bychom si měli vážit víc, ale bohužel je to globální problém.

Určitě by každý měl začít u sebe…

To platí ve všem, proto když jdu do lesa, respektuju prostředí, ve kterém se pohybuju, nejsem hlučná, seberu to, co tam nepatří, atd. Na své zahradě dávám celé léto ptáčkům vodu i krmení. Vloni jsem v létě našla malého ptáčka, který vypadl z hnízda, dala jsem mu napít ze lžičky a pak jsme ho odvezli do záchranné stanice. Kromě toho se každý také může různě angažovat ve společenském a komunálním životě a podporovat to, co chrání životní prostředí.

Sledujete Jakuba Vágnera? Co říkáte na jeho rybí úlovky?

Znám ho už spoustu let a je to opravdu výjimečný talent, který udělal díru do světa i v National Geographic. Jeho příspěvky o chytání ryb mají na sociálních sítích celosvětový dosah. Není to ale jen lovec, který se předvádí svými trofejemi, protože má i velmi inspirativní názory ohledně ochrany přírody obecně.

Jaký je váš největší úlovek?

Asi pěti- až šestikilový kapr, ale nechytám technikou, abych ulovila co největší rybu, navíc bych ji ani nevylovila, protože na to musíte mít speciální vybavení. Na divočejších vodách chytnu i štičku a candáta, což jsou dravci, ale jet někam na výpravu na moře a nachytat velké ryby do mrazáku, to mě nijak neoslovuje.

Kdybyste chytila zlatou rybku, co byste si přála?

Aby k sobě lidé byli vlídnější a laskavější, protože to nám dnes chybí ze všeho nejvíc. A kdybych směla mít ještě jedno přání, přála bych si, aby lidem přinášelo radost to, co dělám.

Foto: Archiv K. Brožová