V Glasgow právě skončil klimatický summit OSN COP26. Přinesl pokrok a naději, nebo jen mnoho řečí a žádné činy?

Text: Magdaléna Fajtová

„Jsme minutu před půlnocí. A hodiny tikají do zběsilého rytmu stovek pístů a turbín, vysokých pecí a motorů, kterými pumpujeme oxid uhličitý do ovzduší stále rychleji a rychleji a přikrýváme zemi do neviditelné a dusící přikrývky CO2,” zahájil svůj projev na summitu COP26 1. listopadu britský premiér Boris Johnson (https://www.bbc.com/news/uk-59114871). A potom nasedl do soukromého letadla a odletěl ze skotského Glasgow do 556 kilometrů vzdáleného Londýna. Johnsonovo vystoupení na summitu, i jeho odlet, jsou tak trochu paralelou k tomu, jak celá konference nakonec vyznívá; řeklo se toho hodně. Teď aby to ale k něčemu bylo.

Johnson si za svůj odchod z konference vysloužil ostrou kritiku – zejména od opozice a ekologických aktivistů. Nejen, že létání je samo o sobě jedním z nejméně ekologických způsobů dopravy, soukromá letadla jsou ještě o něco horší, než komerční lety. Vypustí do vzduchu sice méně skleníkových plynů, převezou ale také mnohem méně cestujících.

Johnson nebyl zdaleka sám, kdo takto cestoval na klíčový klimatický summit OSN, jehož cílem je radikální snížení produkce skleníkových plynů a odvrácení celosvětové ekologické katastrofy. Podle prvotní hodnotící zprávy vypracované pro vládu Spojeného království emise uhlíku vyprodukované během COP26 dosáhnou ekvivalentu 102 500 tun oxidu uhličitého (https://www.washingtonpost.com/world/2021/11/12/cop26-carbon-emissions-offsets/).

To je podobné ročním emisím z asi 10 000 britských domácností. A je to dvojnásobně více, než z posledního klimatického summitu v Madridu v roce 2019.

Topíme se

Zatímco tedy Boris Johnson svou impozantní a plamennou řeč poměrně záhy sám znevážil tím, že trasu domů absolvoval soukromým tryskáčem (kritici namítli, že mohl jet vlakem, což by mu zabralo asi 4 hodiny), jiní světoví lídři posluchače a diváky projevů na COP26 zaujali lepším způsobem.

Jsou to právě ti, kteří jsou klimatickými změnami nejvíce ohroženi, kdo na summitu v Glasgow letos přednesl projevy, které si budeme pamatovat. Jednou z nich byla řeč ministra zahraničí ostrovního státu Tuvalu Simona Kofeho, který ji přednesl přes videokonferenci přímo z ostrovního státu – tedy přesněji řečeno z vody kolem. Stál totiž po kolena v moři (https://www.theguardian.com/environment/2021/nov/08/tuvalu-minister-to-address-cop26-knee-deep-in-seawater-to-highlight-climate-crisis) na místě, kde dříve bývala pevnina.

Tuvalu je jednoznačně jednou ze zemí v první linii boje proti klimatickým změnám, protože stoupající hladina moře už teď ohrožuje jeho existenci. „Topíme se,“ řekl stručně a výstižně ministr zahraničí Simon Kofe. Kromě apelu na urychlené řešení klimatických změn mluvil také o tom, že by rád zachoval suverenitu Tuvalu i v situaci, kdy bude stát potopený v oceánu. Mezinárodní právo se tak možná v blízké budoucnosti bude muset zabývat tím, zde pevnina pod vodou stále považována za nezávislý stát. Další podstatná otázka samozřejmě je, co s jeho obyvateli, kteří doslova přijdou o půdu pod nohama.

Snížení emisí metanu je základ

Jaké výsledky tedy dvoutýdenní summit přinesl? Jednoznačně pozitivní jsou závazky, které přes 130 zemí přijalo v souvislosti s odlesňováním: do roku 2030 chtějí zabránit další likvidaci pralesů. Důležité je, že tento plán podepsala třeba Brazílie, Indonésie, nebo Kongo a další, které mají dohromady na svém území asi 80 procent veškerých lesů planety.

Přes stovku zemí se také zavázalo snížit emise metanu, což je nesporně také významný krok. Cílem je snížit je do konce desetiletí o 30 procent ve srovnání s loňskem. Pokud bude tento závazek splněn, zabrání se oteplení o 0,2 stupně do roku 2050. Jak na summitu řekla šéfka Evropské komise Ursula von der Leyen, snížení emisí metanu je v krátkodobém horizontu to nejúčinnější, co můžeme udělat.

To všechno zní skvěle – samozřejmě pokud státy tyto závazky dodrží. Pokud ano, radikální snížení odlesňování spolu s redukcí emisí metanu může výrazně pomoci v boji proti globálnímu oteplování. Nepůjde to ale bez upuštění od uhlí. A tady se dostáváme k té velké prohře konference v Glasgow.

S uhlím se to nikdy nepodaří

Lidstvo má podle zprávy výzkumníků z mezinárodního projektu Global Carbon Project pouhých jedenáct let na to, aby se úplně odstřihlo od spalování uhlí (https://www.washingtonpost.com/climate-environment/2021/11/03/global-carbon-budget-cop26/). Tedy pokud se chce vyhnout překonání hranice oteplení, kterou stanovila Pařížská dohoda – 2 stupně Celsia v porovnání s dobou před průmyslovou revolucí.

Už v prvním týdnu klimatické konference COP26 se asi 40 zemí zavázalo vyřadit své uhelné elektrárny z provozu do roku 2030, respektive 2040 v případech chudších signatářských zemí. Slíbily také, že nebudou investovat do uhelných elektráren doma ani v zahraničí.

Jsou mezi nimi přitom některé ze zemí, které jsou pro boj s klimatickými změnami klíčové – například Indonésie, která je největším vývozcem uhlí na světě. Dohodu také podpořilo Polsko, Ukrajina, Vietnam nebo Chile, které se řadí mezi velké spotřebitele uhlí. Někteří velcí znečišťovatelé, jako Čína, Austrálie, Indie a Spojené státy ale své podpisy k dohodě odmítly připojit. To se nezměnilo do konce konference v sobotu 14. listopadu. Indie a Čína v závěrečné zprávě ze summitu prosadily nakonec jen použití slova „odklon.“

Přeprava uhlí na indonéské řece Makaham. foto: Shutterstock 

Boris, Greta a my všichni

OSN si stanovila tři kritéria, podle kterých chtěla hodnotit, jak úspěšná nebo neúspěšná konference bude. Jde o závazek snížit do roku 2030 emise oxidu uhličitého na polovinu, vysbírat 100 miliard dolarů od bohatých zemí na podporu a pomoc těm chudým a také zajistit, aby se polovina těchto peněz použila na podporu přizpůsobit se nejhorším dopadům globálního oteplování. Jak ale ponuře konstatoval generální tajemník OSN António Guterres, ani jedno z kritérií delegáti nesplnili.

Závěry konference v Glasgow tak nejsou příliš optimistické – podle závěrečné zprávy se svět rychle blíží k překonání kritické hranice oteplení o 2 stupně v porovnání s dobou před průmyslovou revolucí.  Do konce století by mohla teplota vzrůst dokonce až o 2,4 stupně Celsia.

Na této úrovni by rozšířené extrémní počasí – vzestup hladiny moří, sucho, záplavy, vlny veder a prudší bouře – způsobilo zkázu po celém světě. Na závěr se tak vraťme k poutavému proslovu Borise Johnsona: svět je skutečně minutu před katastrofou. A summit minutovou ručičku pozdržel jen na jednotky vteřin.

Jak trefně shrnula summit na svém Twitteru (https://twitter.com/GretaThunberg) asi nejvýraznější osobnost bojů proti klimatickým změnám, osmnáctiletá Švédka Greta Thunberg: COP26 je jen bla, bla, bla. Skutečná práce pokračuje mimo haly. Nesmíme ji vzdát.