V Česku máme přes 5 000 památných stromů, teď si představte, kolik jich musí být v celé Evropě. Vyprávějí nám o historii, kultuře našich předků a některé i o magii. Ecoista vybírá příběhy tří superstromů ve třech zemích.

„Šťastnou cestu, rozbal si to až ve vlaku,“ tak se se mnou rozloučil italský lesník Piamento, kterého jsem potkala během svého workaway pobytu (jezdíte pracovat na farmy a máte za to jídlo a ubytování) v italském Piemontu. Když jsem si novinami zabalenou knížku na cestě domů rozbalila, pochopila jsem, že mě čeká dlouhé čtení a občasné luštění, jelikož moje italština ještě neobsahuje tolik termínů ze zemědělského slovníku. Grandi alberi d’Italia, majestátní stromy Itálie, stálo na obálce mého dárku s věnováním: „Enjoy your life“.

Můj sezónní zaměstnavatel Piamento strávil sedm let v Keni jako lesník. Tamní lidé si ho volali na pomoc, když potřebovali porazit staré kusy dobytka, a jeho nejoblíbenější maso bylo kozí srdce. Jeho dům uprostřed luk vypadal jako z muzikálu Mamma Mia! a fungoval bez elektřiny.

Svým dobytkem, který nechával běhat na volno a který se občas zatoulal před dveře jeho po okolí roztroušených sousedů, si trošku znepřátelil okolí a jednoho rána před svými vraty objevil nainstalovanou kameru. „Chtějí se ho zbavit,“ vysvětlil mi jeho kamarád, „a snaží se na něj najít špínu.“

A právě onen divoký zemědělec Piamento mi představil pojem „patriarca verde“, což si můžeme přeložit jako zelený stařešina nebo třeba stromový velikán. Národní dědictví Itálie totiž nespočívá pouze v pizze, Ferrari a Římě. Dávno před velkým Caesarem obývaly Itálii stromy, které by nám mohly vyprávět o tom, jak si z bronzu naši předci vyráběli oštěpy a z hlíny stavěli obydlí, zatímco v Egyptě vládli faraoni. Pár takových tisíciletých stromů totiž stojí dodnes.

Jeden z nejstarších stromů na Zemi se nachází ve známé zemědělské oblasti na Sardinii, známé pod jménem Gallura. Olivo di Lura je přibližně 4 000 let starý a v Itálii bývá nazýván „Patriarca della Natura“, což lze přeložit jako Otec přírody. Místní mu ve svém unikátním dialektu (který mi připadá podobný italštině asi tak jako ruština) říkají s’ozzastru(divoká oliva). V okolí roste mnoho dalších starých olivovníků, druhý nejstarší má však „pouze“ 2 000 let.

Když se ke stromu přiblížíme, nejvíce nás zarazí jeho mohutnost. Obvod kmene má 12 metrů a koruna pokrývá plochu 600 metrů čtverečních. Podle legend býval z jeho dřeva vyráběn speciální nástroj připomínající kladivo, používaný takzvanou „accabadorou“. Šlo o ženu, která na přání rodiny osvobozovala těžce nemocného či trpícího člověka od trápení. A to smrtí. Tento speciální usmrcující nástroj je k vidění v etnografickém muzeu Galluras. I když není jisté, zda ona žena v černém nemocného skutečně smrtelně udeřila holí do čela, anebo mu na něj jen obřadně poklepala, aby urychlila přirozený příchod smrti.

V okolí starých olivovníků se pořádají i prohlídky. Místní se stromy snaží chránit, a to nejen před klimatickými změnami, ale také před vandalismem, ke kterému už v minulosti několikrát došlo.

Sardinie je známá výrobou olivového oleje, který tvoří významnou součást její kultury i ekonomiky. Díky tamnímu klimatu a živinám v půdě jde o ideální místo pro produkci kvalitního „olio extra vergine d’oliva“, jak mu říkají kuchaři. Oblast Gallura, která patří k nejstarším produkčním regionům, dává oleji specifickou chuť. Je aromatická, připomíná rozmarýn s tymiánem a občas je i lehce pálivá.

Česká lípa, německý dub

„Svěcený Slovanům strom,“ píše básník Jan Kollár, který v 19. století prohlásil lípu za náš národní strom. Lípa byla na slovanském území jedním ze dvou uctívaných stromů pro svou mohutnost a dlouhověkost – tím druhým byl dub. V době národního obrození se ale dub stále více spojoval s německým národem, a tak jsme si přivlastnili lípu, jejíž větvičky slavnostně zdobily například základní kameny Národního divadla.

Marie Hrušková ve své knize Vztah ke stromům v zemích Koruny české popisuje historickou roli lípy dávno předtím, než byla nazvána národním stromem. Když byli protestanti v 16. století vyháněni ze země pro svou víru, zasadilo několik z nich v Kunvaldu u Klášterce nad Orlicí tři lipové větvičky. Proutky nazvané Láska, Víra a Naděje se rozrostly ve statný strom se třemi hlavními větvemi. Strom se stal připomínkou perzekuce členů Jednoty bratrské, která vznikla právě ve vesnici Kunvald.

Na počátku třicátých let minulého století vichřice srazila jednu ze tří hlavních větví. Během okupace prý lidé v okolí přemítali, co s odlomenou větví ztratili – naději, víru, nebo lásku? Nakonec ale okupace pominula a lípa roste ve zdraví dodnes.

Tis – strom smrti

Pro druidy byl tis magickým stromem, který je propojoval se světem mrtvých. Tis dodnes často roste na hřbitovech a je jedovatý. Zároveň je to ale skvělý materiál. Keltové či Vikingové si z tisu vyráběli luky, jeho dřevo je mimořádně odolné a pružné. A to je dáno tím, že tis roste velmi pomalu. Obecně se velmi dobře brání proti nemocem a dožije se i 5 000 let, přičemž nejzranitelnější je v prvních letech. Přestože je pro lidi vysoce toxický, pro srnce a jeleny nikoli. Ti jeho sazeničky okusují. Tis je u nás momentálně ohroženým druhem a hojně roste na Křivoklátsku a Kokořínsku.

Jeden z nejstarších tisů v Evropě, jehož věk se odhaduje na 2 000 až 3 000 let, stojí dnes ve skotském Fortingallu v hrabství Perthshire. Někteří odhadují jeho věk až na 5 000 let, jenže určit přesné stáří živých stromů je náročné. V roce 1769 byl zaznamenán obvod kmene 16 metrů, od té doby však jeho jádrové dřevo zhnilo a kmen se rozpadl na více částí. Strom ale stále stojí.

Je samčí, ale na jedné z jeho větví se začaly objevovat bobule. Což je velmi zvláštní. Jak je možné, že strom „přepne“ pohlaví? U některých dlouhověkých dřevin se může v důsledku environmentálního stresu, stárnutí nebo poškození změnit hormonální rovnováha v konkrétní části stromu. Vědci z Královské botanické zahrady v Edinburghu, kteří tento jev u tisu ve Fortingallu v roce 2015 zaznamenali, vysvětlují, že se hormonální signály v jedné konkrétní větvi zkrátka změnily. Větev tak začala místo pylových šištic vytvářet samičí rozmnožovací struktury.

V přírodě může být tato schopnost jakousi evoluční pojistkou. Pokud je strom v prostředí izolovaný a v okolí mu chybí druhé pohlaví k rozmnožování, podobná změna mu může zvýšit šanci na reprodukci. Nejde o nový úkaz – změna pohlaví byla zaznamenána i u dalších starých stromů, stále se však jedná o vzácný fenomén.

Tis v Evropě téměř vymizel kvůli kácení na výrobu luků a také ze strachu z otravy koní, pro které je prudce jedovatý. Příklad ze švýcarské hory Uetliberg u Curychu, kde se nachází jeden z největších evropských tisových lesů s více než 80 000 stromy, ukazuje, že záchrana tohoto druhu vyžaduje velkou péči. Zdejší lesníci mají propracovaný systém ochrany: mladé stromky pěstují v kontejnerových školkách, vysazují je až při výšce přes 1,2 metru a v lese je oplocují. Strom totiž potřebuje 20 až 30 let bezpečí, aby ho srnky nezničily. Ale pak tu bude stát dlouho, dlouho, až my už tu dávno nebudeme.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (Midjourney)