Hraje v populárních seriálech, ale její srdce tíhne k józe a k přírodě. Žít tak, aby co nejméně zatížila životní prostředí, je pro Petru Špindlerovou samozřejmost. 

Co pro tebe znamená žít ekologicky?

Především hodně věcí schovávám s tím, že se někdy ještě můžou hodit, a ony se — svět div se — často opravdu hodí a nemusím shánět věci nové. Někdy mi to sice připomíná scénu jak z Hrabala „boty jsou všecky levé, ale mám je a můžou se hodit“, ale proč ne. Také jsem zastánce tzv. udržitelné módy a řídím se tím, že v džínách, tričku a teniskách nemůžeš udělat chybu, což platí snad už od 60. let minulého století. Další moje oblíbená obuv jsou žabky, které také nevyjdou z módy. Stejně nikdy neuděláte chybu s barvami, jako je bílá, černá, tmavomodrá nebo šedivá. Oblečení nakupuju hlavně v second handech a všechny kousky, ze kterých doma vyrosteme, posíláme dál kamarádům a od nich putuje taška s jiným oblečením zase k nám. Praktikujeme to od dob, kdy byly moje děti Kryštof a Kristýnka malé, dnes jim je 18 a 16 let.

Občas sleduju, kde vlastně odpad končí a často končí v pouštích a na dně oceánů, což mi přijde šílené. Když si představím nadnárodní podniky, které chrlí haldy oblečení, které si nikdo nekoupí ani ve slevě, zamýšlím se nad tím, jakou má vlastně faktickou hodnotu. Oblečení tvoří největší část komunální odpadu, a proto ho u nás recyklujeme až „do úmoru“. Nové kupuju snad jen ryze osobní a intimní věci jako spodní prádlo, ponožky a občas tenisky. A protože jezdím často do Itálie, kde jsem koupila velkou zahradu a kde v létě pořádám jógové semináře, tak třeba dámské kalhotky kupuje poslední dobou nejraději tam, protože za cenu jedněch u nás pořídím v Itálii troje. A samozřejmě kupuju jen stoprocentní bavlnu. 

Co se týká kožených bot a ostatních věcí, jako jsou kožené bundy, batohy nebo pásky, nekoupím je jinak než z druhé ruky, protože chci, aby tyto věci byly maximálně využity. 

Netajíš se tím, že nemáš ráda nákupní galerie a centra, kde tedy nakupuješ?  

Moje děti mě nedávno pobavily, když mi řekly, že je skvělé, že jsem je nenaučila chodit do nákupních center, protože spousta jejich spolužáků tam tráví čas třeba mezi vyučováním. Moje děti se tomu diví, co by tam jako měly dělat, a raději navrhnou, ať se jde někam na kafe. Můj táta se vždycky smál a říkal, že jsme z Prahy ošleháni větrem kavárenských ventilátorů, ale myslím, že kavárna je pořád lepší než chrámy konzumu. Opravdu se dá žít i bez nich. Když se dětí ptám, co by chtěli k Vánocům, odpovídají mi, že nic, protože všechno mají, a toho si opravdu vážím. Asi na nich v dobrém slova smyslu zanechaly stopy dvoje Vánoce, které jsme společně strávily v Indii.

Co se týče nákupu jídla, je fajn, že se do toho zapojily už i Kryštof s Kristýnkou, a stačí dát jim seznam. Některé věci si ale sháníme sami, například vajíčka, která odebírám od jednoho farmáře, a pro mouku chodím kousek od nás do vegetariánské restaurace Góvinda, kam ji dovážejí z farmy Krišnův Dvůr nedaleko Prahy. Také si tam chodíme pro vegebedýnky se zeleninou a ovocem od farmáře z Vysočiny a dají se tam koupit i jogurty a různé sirupy. Před Vánocemi v Góvindě také vždycky nakupuju veganské cukroví. Kromě toho občas zajdu na farmářské trhy na náplavce, kde kupuju hlavně kvalitní produkty z krůtí farmy, a přímé pěstitele zeleniny také vždycky ráda podpořím. 

Dokonce si vyrábíš i vlastní kosmetiku…

… a moc mě to baví. Nejvíce ujíždím na sedmikráskovém oleji, který používám na obličej místo krému, protože je úžasný proti vráskám. Dávám do něj domácí olivový a mandlový olej, a ještě kápnu geránium, což je esenciální olej z pelargonie vonné. Také je výborný šípkový olej. A kde jsem se to naučila? Řadu věcí jsem načerpala ze starého herbáře po mojí pratetě, jeptišce Marie Elektě z řádu alžbětinek. Byla to sestřenice mojí babičky, která byla za minulého režimu internována do broumovského kláštera, a to je místo, které přímo zbožňuju. V herbáři jsou postupy, jak macerovat různé byliny a na co jsou dobré. 

Těším se, že letos budu mít už vlastní domácí olivový olej, protože na zahradě v Itálii mám 67 olivovníků a určitě se do výroby vlastní kosmetiky v létě pustím přímo tam. Do přírodního olivového oleje naložím, co půjde. Není to vůbec složité, ale důležité je vědět poměry bylin a oleje, a dále také to, v jakých časových periodách se s tím musí zatřepat, zda to má být v čirém či tmavém skle, za oknem nebo někde ve tmě a také na jak dlouho. Bylinky a květy používám vždycky čerstvé. Také jsem si už vyráběla například hojivý krém s měsíčkem a včelím voskem na záděrky a popáleniny a letos mám v plánu i vaření mýdla, což jsem se naučila na semináři. Mám v plánu vyrobit si mýdlo s kávovým lógrem, které při mytí funguje jako detoxikační peeling. 

A čím doma uklízíš? 

Podlahu vytírám nejčastěji vodou s octem.

Ptát se na to, zda třídíš odpad, je zbytečné, ale co bys řekla k odpadu emočnímu čili k tomu, jak životní prostředí zamořujeme svými negativními emocemi?   

Můžeme to nazvat psychickou ekologií, která je podle mě stejně důležitá jako ekologie materiální. Před lety jsem hrála ve hře, kde byla moudrá věta o tom, že slova jsou nebezpečná, protože mají velkou sílu. Je to tak, ale často si to vůbec neuvědomujeme a říkáme věci, které bychom říkat neměli. Uvědomíme si to až ex post, což bývá i můj případ. 

Vystoupit z mentálních vzorců, které to způsobují, se dá hlavně meditací, s níž máš jako jogínka bohaté zkušenosti…

Meditace je pro mě důležitou součástí každodenní psychohygieny už dlouhá léta, a když prožiju nějakou nepříjemnou situaci, nebo mám nepříjemný zážitek s nějakým člověkem, praktikuju v meditaci ještě rituál odpuštění. Důležité je vše odpustit ze srdce, a to poznáme tak, že už necítíme vůbec žádné pnutí. Přináší to velkou úlevu. S čištěním na úrovni energií také hodně pomáhá příroda. Miluju například, když fouká vítr, protože mám pocit, že ze mě serve všechen balast a to, co ke mně nepatří. Mám ráda i bouřky, vlastně všechny přírodní úkazy, a nebojím se jich. A když vyjdu na svoji italskou zahradu, svítí slunce a všechno voní, připadám si opravdu jak v nebi.

Foto: Petra Špindlerová