Pavlína Louženská spojuje svět technologií a obchodních strategií. Zakladatelka agentury TrendBrews, která dekóduje globální trendy pro firmy jako L’Oreal, IKEA nebo Adidas aby pochopili, co bude dalším hitem.

V rámci série rozhovorů Ecoisty s názvem “V zrcadle AI” přinášíme myšlenky lídrů v této oblasti. Tyto osobnosti se zároveň účastnily komplexního výzkumu agentury NMS o vztahu české populace s AI, kterého je Ecoista mediální partner.

Pavlína Louženská dnes patří mezi nejznámější jména v oblasti inovací. Připravuje populární newsletter, přednáší doma i v zahraničí. Povídaly jsem si s ní o AI a práci, o AI a vzdělání a taky o AI a duševním zdraví. 

Jak se vám AI dostala do života a co jste si tenkrát myslela? 

Poprvé jsem se s AI setkala, když jsem před pár lety šla na první rande se svým přítelem. On se profesionálně zabývá AI mnoho let, vždycky říká, že AI dělal dávno předtím, než to bylo cool. Tenkrát se tomu ještě říkalo statistika nebo datová analýza. Bylo to něco, v čem jsme si rozuměli – můj táta i brácha jsou programátoři, takže pokud se bavíme o datech, ty znám odmalička. Ale s tím, čemu dnes říkáme AI, jsem se seznámila až na tom našem prvním rande.

Dnes se AI stalo obrovským tématem, co vám připadá, že jste díky tomu získala ať osobně nebo pracovně? 

Velmi to zjednodušilo moji práci, což je trend forecasting, to znamená, že tak trochu předpovídám budoucnost. Dostala jsem nástroj, který mi pomáhá snadno analyzovat data a  tvořit shrnutí, které potřebuji. Dřív mi to musel někdo připravit. Dneska jsem schopná si to udělat sama.

Zároveň mi to velmi pomáhá s rešerší. Také mi AI pomohlo vytříbit moje kritické myšlení. Například, když se chatbotů zeptám na největší trendy v určitém oboru, tak mi často odpoví úplné nesmysly. Najednou jsem si spoustu věcí musela začít ověřovat. 

Ale i tak je to pro mě obrovský posun. Před pár lety, když jsem vytvořila predikci, chtěli po mě klienti primárně report, který je ale dnes velmi jednoduchý udělat s AI. Dnes si se mnou proto chtějí víc povídat o tom, co to reálně znamená. Mám pocit, že moje práce je díky tomu o dost víc lidská, což mi přijde skvělé.

Když mluvíme s experty na AI, zaznívá tam strach ze ztráty kritického myšlení. Vy jste první, kdo říká, že vás to k tomu naopak vede. Ale co mladí lidé, kteří nemají ještě tolik znalostí a věří první věci co AI vygeneruje. Máte pocit, že to mají všichni jako vy, že je to inspiruje k tomu víc pátrat po zdrojích, nebo ne? 

Ne, to rozhodně ne. Já částečně pracuji akademicky, to znamená, že jsem zvyklá si ověřovat zdroje už přirozeně. Mám nějaké číslo a hned se ptám kde je jeho zdroj, kde ho třeba Forbes vzal a tak. Takže pro mě je to přirozené chování. 

Ve spoustě průzkumů o studentech a jejich využíváním AI vidíme, že část ráda rozvádí své znalosti a myšlení, ale další by jen nějak rádi přežili a usnadnili si školu, tak jako mnoho lidí v naší generaci, jen dnes na to mají lepší nástroje. 

Jaká rizika spojené s AI vidíte?

To, co mě fascinuje nejvíc, je zhoršení lidských vztahů a naše schopnost je navazovat. Je to něco, co s rozvojem technologií přichází vždycky, ale to, co vidíme dnes, je brutální.

Jonathan Haidt ve Financial Times publikoval skvělý výzkum o tom, jak mladým lidem klesá sebedůvěra, extrovertnost a schopnost vycházet s lidmi. A to právě v důsledku zrychlování využívání technologií a to nejen AI, ale i sociálních sítí. Za posledních 10 let počet lidí, kteří se setkávají klesl o 40%. Velmi se nám totiž snižuje naše potřeba komunikovat. 

Výzkum z Harvardu, který vyšel tento rok, říká, že nejčastější používání generativní AI je companionship. Před pár lety jsme si říkali, že AI nikdy nebude schopná nahradit to lidské, teď v přímém přenosu vidíme, že lidé dávají přednost chatbotovi před opravdovým kontaktem. To je velké téma.

Mladí lidé vlastně přestali oddělovat lidi od technologií. Nedávno jsem dělala výzkum pro rakouský institut žurnalistiky, při němž jsem si povídala s třináctiletou holkou o jejích kamarádech. Řekla mi, že jich má spoustu a když jsem se na ně zeptala, došly jsme k závěru, že většinu z nich ani nikdy neviděla. 

Statisticky 25% dětí mezi 6 a 11 lety mluví minimálně jednou denně s Alexou, 40% dvouletých dětí má iPad a třetina sedmiletých dětí minulý rok mluvila na AI jako na člověka. Neměli bariéru mezi lidským světem a technologiemi. Hlas je jedna z nejintimnějších vlastností, kterou máme, navazujeme tak s boty velmi hluboké vztahy.

Myslíte, že bude normální mít s botem vztah? 

Začínáme porovnávat kvalitu vztahu s AI s kvalitou vztahů, které máme s lidmi. ,,Vlastně mi rozumí a chápe mě stejně dobře jako každý jiný”, říkáme si. A to začíná být maličko nebezpečné a děsivé. Dario Amodei mluvil ve svém podcastu Planning English o tom, že mezi roky 1870 a 1900 došlo k podobnému technologickému zrychlení jako dnes a to způsobilo nárůst hospitalizovaných lidí. V německých psychiatrických nemocnicích bylo najednou během 30 let ze 40 tisíc na 200 tisíc pacientů. My procházíme podobným šokem. Svět se vyvíjí rychleji, než stačíme zpracovávat. 

Máte pocit, že se lidé AI naopak i bojí? 

Už teď vidíme, že ano. Zrovna píšu newsletter o lidech, kteří studovali Computer Science a kteří nemohou najít práci. Před pár lety se říkalo “pošli své děti na programování – to je budoucnost.” A dneska lidi v Americe, kteří absolvovali Computer Science, mají dvakrát větší nezaměstnanost než ti, kteří vystudovali historii. Firmy požadují minimálně dva roky zkušeností na entry level pozice. Jsme v době, kdy pracovní trh je pro mladé lidi velmi náročný. Není tu tolik pozic, a když už práci dostaneš, nemůžeš si ani vydělat na hypotéku.

Ještě se to neprojevuje na lidech, kteří už kariéru a dobré kontakty mají; tedy na nás. Ale výrazně to začíná ovlivňovat absolventy. Je mi to líto, protože si myslím, že každý z nás si ve svém životě zaslouží alespoň nějakou příležitost. Existuje stereotyp, že být youtuberem je špatné, ale možná je to jedna z jejich nemnoha možností, jak uplatnit své znalosti.

Lidé na seniorních pozicích jsou stále potřeba, ale už si dokážou díky AI udělat práci, se kterou by jinak pomáhali junioři… 

Je to tak. Bavila jsem se se spoustou právnických firem, které přestali nabírat konzultanty, byť to bylo často přepisování dokumentů. Myslím si, že tento rozpad pracovního trhu bude jedno z největších témat. Všimla jsem si, že je často emoce důležitější než realita. Strach ze ztracení práce vytvoří akci. Bojíme se, tedy méně utrácíme, tak se můžeme blížit ekonomické krizi. Všichni tak nějak “víme”, že to přijde, hodně lidí mluví o tom, že ve společnosti je stejná nálada, jako byla před krizí v roce 2008.

Naťuknu ještě jedno téma, o kterém mám pocit, že se vůbec neřeší. Ekologie spojená s AI. Jak to vnímáte vy?

Firmy o tom nemluví. Ale když se koukám na výzkumy o generaci Z, tak ti to řeší. Ale nás pracující víc zajímá, zda budeme mít kde bydlet, jestli budeme mít zítra práci, ne to, co se stane za třicet let.

Podle World Economic Forum se bude největší krize týkat klimatické změny. A to neznamená jen riziko, že na Moravě budeme mít každý rok tornáda, ale třebai to, že přijdou klimatičtí uprchlíci a najednou ovlivní míru naši bezpečnosti v naší zemi, pracovní trh a tak dále. Dále říkají, že firmy jako přímý důsledek klimatické změny v roce 2050 přijdou o 20% svého výdělku. A najednou tu máme business case. Otázka ale zní, zda tento business case nepřichází moc pozdě. Ano trápí nás to, ale důsledky přijdou až za dlouho, takže dnes půjdeme a v Alze si další věc, kterou možná ani nepotřebujeme, koupíme. 

Když už se bavíme o mladých, jak vnímáte AI ve vzdělávání? 

Nedávno jsem se zúčastnila konference s trendspottery z celého světa. Byla tam paní z OSN, která má na starosti východní Asii a mluvila o tom, jak se díky telefonům děti ve slumech učí skvělé věci a mají přístup ke vzdělání. A to je fascinující – jakým způsobem to přepsalo naše myšlení o přístupu k informacím. Historicky mohli být vzdělaní jen určití lidé, know-how bylo zlatem, dnes se může každý o čemkoliv dozvědět a mít svého individuálního učitele.

Jsou části světa, kde máme samořídicí auta a pak máme části světa jako je Afrika nebo i  východní Slovensko. Budoucnost je prostě v každé části jiná. Pražské děti v bohatých rodinách na tom budou vždycky dobře, ale co ostatní? Když nebudou mít skills, tak nebudou schopné obstát. Tím by se zase rozevřely nůžky. Takže není podstatné jen jak do škol AI dostat, ale také jak zapojit všechny.

Už jsme to nakously na začátku, ale co má člověk dělat, aby se z AI a toho obrovského nárůstu technologií úplně nezbláznil? Jak zůstat člověkem, když můžu mít romantický vztah s botem? 

Když se bavím o zdraví a AI, ráda používám tento citát: ,,Přeceňujeme efekt technologie v krátkém běhu, ale podceňujeme efekty technologie v dlouhém běhu.” Podle mě jsme teď AI absolutně posedlí. Bavíme se o tom, jak nám to mění trh, ale co za třicet, padesát, sto let? Co to dlouhodobě udělá s naším mozkem, co to udělá s evolucí, co s našimi pocity a námi jako lidmi vůbec.

Je to podobné jako s iPhonem. V roce 2007 moc neznamenal, ale dnes je to pro nás naprosto zásadní věc. A tak to bude se zbytkem technologií. Myslím si, že tohle se nedotkne pouze emocionálních záležitostí, ale i společenských struktur, které si dnes nedokážeme ani představit. Podle Gayatri Spivak dnes nemáme slovo, kterým bychom popsali naši budoucnost. Se slovy z roku 1920 se snažíme popsat realitu roku 2025. A tím se snažíme popsat i dlouhodobé efekty AI.

Já mám ráda Kevina Kellyho, zakladatele Wired, který říká, že budoucnost tvoří optimisti. Na jednu stranu mám poměrně pesimistickou vizi, když vidím, jak se mladí lidé socializují, jak jsou na tom se sebedůvěrou a tak dále. Na druhou stranu si říkám, že existuje přeci mnoho komunit, které se socializují, jen trochu jinak než my. Mince má vždy dvě strany. Naším úkolem je nezapomínat ji občas otočit.

Foto: Archiv Pavlíny Louženské