Komentátor Lidových novin Marek Hudema se ve své eseji pro Ecoistu zamýšlí nad tím, že navzdory všem možným špatným zprávám existují dobré důvody věřit tomu, že se nakonec světová ekonomika umoudří a stane se udržitelnou.

Boj proti klimatické změně rozděluje společnost čím dál víc. Nemalá část populace tvrdí, že s ním nelze nic dělat, protože veškeré lidské snažení je neúčinné, protože se lidstvo nemůže shodnout na jednotném účinném postupu omezování emisí skleníkových plynů způsobujících oteplování planety.

Závazky jednotlivých zemí snižovat emise jsou nevynutitelné a slavná Pařížská dohoda o klimatu je mrtvá. Emise skleníkových plynů oteplujících naši planetu rostou, Spojené státy od Pařížské dohody odstoupily a původní ideál udržet globální oteplování pod 1,5 °C oproti předprůmyslové době je už prakticky nedosažitelný. Je tedy lidstvo odsouzeno k neúspěchu? Čekají nás méně příznivé podmínky k životu či snad globální katastrofy? “Temná věda”, tedy ekonomie, nabízí kupodivu povzbudivé argumenty, že tak špatné to s námi zas být nemusí.

Vzduch je všech

Nejprve je třeba vysvětlit, proč je boj proti změně klimatu tak obtížný a proč se nedaří. Velmi dobře to ilustruje koncept tragédie obecní pastviny, se kterým přišel v šedesátých letech minulého století biolog Garrett Hardin. Tento koncept se stal standardním nástrojem ekonomů. Hardin popsal, jak může obecné nerozdělitelné a neregulované vlastnictví vést k tomu, že je nakonec toto vlastnictví zničeno. Jako příklad uvedl obecní pastvinu, kam každý může zdarma vyhnat svůj dobytek. Všichni tak pošlou na pastvu co nejvíc dobytka, tím se spásá víc trávy, než kolik jí může znovu vyrůst, a nakonec tím celou pastvinu promění v poušť. Z dob reálného socialismu to známe dobře – co patří všem, o to se nikdo pořádně nestará.

S globálním oteplováním je to podobné. Každý hráč (firma, stát) se snaží maximalizovat zisk, což znamená vypouštění emisí, protože atmosféra nepatří nikomu, a všichni doufají, že ti ostatní se omezí. Jenže k tomu nedojde a nakonec je výsledkem globální oteplování, které škodí všem. Pokud by totiž jeden stát omezil svoje emise a ostatní ne, získají nad ním teoreticky ostatní výhodu v levnější výrobě. Znečišťovatelé potrestáni být nemohou, mezinárodní smlouvy o ochraně klimatu neobsahují sankce a i kdyby obsahovaly, byly by obtížně vynutitelné. Proto mnozí lidé tvrdí, že snaha Evropské unie omezit emise je nesmyslná. (Což ovšem, jak si později ukážeme, není tak docela pravda.)

Teorie her nám říká, že v takovém případě je lepší se neomezovat a snažit se získat výhodu nad ostatními. Celkový výsledek je sice horší, než by mohl být, ale jednotliví aktéři mohou získat maximální zisk. Navíc je snadné necítit za takový postup vinu. Neexistuje jasná příčinnost mezi vypouštěním emisí z jednotlivého komína či v rámci jednotlivé země a nějakým jednotlivým dopadem globální změny klimatu. Například pokud vede oteplování planety k větší četnosti a síle bouří a ty zničí konkrétní město, nelze najít konkrétního emitenta emisí, který by zničení města způsobil. Vinni jsou všichni, a tedy nikdo. Vždy lze tvrdit, že katastrofu způsobil někdo jiný. Statistická data, která jasně ukazují změny klimatu, jsou pro mnoho lidí nepochopitelná a někteří je dokonce odmítají jako údajně nevědecký nesmysl.

Politikovo dilema

Dopady globálního oteplování navíc nejsou a ani v budoucnu nebudou rozloženy po zeměkouli rovnoměrně. Někde mohou dokonce teploty klesnout. A co víc, v některých oblastech může mít změna teploty pozitivní efekt. Třeba v některých částech Ruska zvýší rozlohu obdělávatelné půdy, umožní plavbu severní mořskou cestou bez použití ledoborců a těžbu nerostů v Arktidě.

A navíc: následky vypouštění skleníkových plynů jsou dlouhodobé, nejsou vidět hned. Naplno se projeví až v řádu generací. A přitom politické rozhodnutí o opatřeních proti klimatické změně je třeba udělat nyní. Každý odklad znamená vyšší teplotu v budoucnu.

Jenže opatření omezující například vypouštění skleníkových plynů jsou nákladná. Zdražují zboží, omezují dočasně dopravu… A lidé, voliči, takové omezení svého pohodlí odmítají.

Politici se tváří v tvář této realitě chovají, jak ukázal ekonom Gary Becker, racionálně: měří náklady a výnosy. Nákladem na nepopulární opatření je zhoršení života voličů, které může vést k tomu, že je voliči příště do úřadu nezvolí. Výnosy se naopak projeví až v budoucnu, kdy politik nebude v úřadě nebo bude už dávno mrtvý. Mnoho politiků tak dá přednost tomu, pokud možno proti globálnímu oteplování moc nebojovat.

A i když se podstatná část voličů či dokonce většina shodne na tom, že je třeba v zájmu jejich dětí a vnuků proti globálnímu oteplování něco dělat a je ochotna za to zaplatit, stále není vyhráno. Politiky neovlivňují jen voliči, ale také různé nátlakové a lobbistické skupiny, které dokážou přesvědčit jak politiky, tak voliče o svém úhlu pohledu na celou věc. A jak ukázal ekonom Mancur Olson, ve společnosti mají větší vliv skupiny koncentrované s měřitelnými zájmy než ty, které jsou velké a mají difúzní zájmy. Jinak řečeno, snáze prosadí své zájmy výrobci „špinavých“ energií či další průmyslová odvětví než lidé obávající se globálního oteplování, byť je jich více.

Freonová lekce

Znamená to, že se Země prostě bude oteplovat a nelze s tím nic dělat? Nikoliv. Existují funkční možnosti mezinárodní spolupráce. Tak třeba Montrealským protokolem se povedlo omezit využívání freonů. Dlužno dodat, že to šlo i díky tomu, že v případě freonů ničících ozonovou vrstvu za ně existovaly cenově dostupné náhrady. V případě spalování fosilních paliv a některých chemických procesů ve výrobě uvolňujících skleníkové plyny takovou náhradu nemáme. Navíc omezení freonů bylo poměrně rychle viditelné.

Nicméně z Montrealského protokolu si lze vzít povzbudivé poučení, že ne vždy funguje jednoduchá teorie her, v níž se vyplatí chovat se „špatně a sobecky“. Státy totiž nehrají jednorázovou hru, ale hru opakovanou. Mají spolu dlouhodobé vztahy, takže dokážou nakonec rozeznat důvěryhodné partnery a spolu s nimi dodržovat i z čistě sobeckého hlediska dočasně nevýhodné podmínky, když na tom nakonec všichni budou lépe. K tomu ovšem patří i to, že lze nějak potrestat nespolupracující partnery. A to v mnoha případech lze, například v obchodních vztazích.

Ekonomka našla cestu

A pak je tu první žena oceněná Nobelovou cenou za ekonomii, Elinor Ostromová. Ta se rozhodla ověřit Hardinovu teorii přímo v praxi. Studovala společně využívané lesy, pastviny, zavlažovací systémy či rybolovná území v různých částech světa a zjistila překvapivou věc. Tragédie obecní pastviny není nevyhnutelná. Pokud spolu lidé dlouhodobě žijí, opakovaně se setkávají a mají možnost vytvářet vlastní pravidla, dokážou společné zdroje spravovat překvapivě úspěšně. Vytvářejí normy chování, kontrolují jejich dodržování a trestají ty, kteří pravidla porušují. Ostromová ukázala, že mezi dvěma extrémy, tedy úplným soukromým vlastnictvím a úplnou státní kontrolou, existuje ještě třetí cesta. A tou je samospráva založená na dobrovolně vytvořených pravidlech a vzájemné důvěře. Ne vždy funguje, ale funguje mnohem častěji, než předpokládala Hardinova teorie.

Pro klimatickou politiku je to důležité zjištění. Naznačuje totiž, že ochrana klimatu nemusí stát pouze na globální smlouvě, kterou někdo podepíše a někdo poruší, takže v důsledku moc nefunguje. Může vznikat i prostřednictvím sítí spolupracujících států, obchodních bloků či regionálních dohod, které si postupně vytvoří vlastní pravidla, kontroly a sankce.

Klíčem k řešení změn klimatu tak možná nebude jedna velká celosvětová dohoda ani náhlé morální procitnutí lidstva. Spíše půjde o postupné vytváření menších koalic států, propojení klimatické a obchodní politiky – včetně například uhlíkových cel, která postupně zavádí EU – a technologický pokrok, který učiní nízkoemisní výrobu výhodnější než tu současnou. Pokud se to podaří, bude to proto, že ochrana klimatu přestane být obětí ekonomických zájmů a stane se jejich součástí.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (Midjourney)