V bitvě o Waterloo byla zem poseta tolika mrtvými a zraněnými těly, že po nich dusaly i koně. Ti, co přežili, to s údivem zaznamenali, protože koně jinak i uprostřed válečné vřavy dokázali došlápnout bez toho, že by zavadili o sražené tělo vojáka.

Když se objevilo auto, člověk byl nejdřív šokován, že se mu – jako chytré zvíře nevyhne, ale přejede ho. Člověk si zvyknul, jako vždy, když jde o jeho pohodlí.

Elon Musk poté, co se vyskákal coby Trumpovo křoví na jeho předvolebním mítinku, předvedl prototyp automatizovaného taxíku. Co by mohlo být lepšího?

Už aby tady bylo, už aby se Tesle konečně podařilo zbavit nás volantu, řízení a kontroly. Kolik příjemných městských ulic dnes globálně celodenně vypadá jako odkladiště šrotu? Sotva se můžeme hnout, obklopeni plechem a plastem.

Ejhle, jde to pěšky

Bydlím v centru stotisícového města, a pro všechno, co každodenně potřebuji si můžu dojít. Vzdala jsem se auta. Odpadl mi každodenní frustrát hledání místa k zaparkování. Za rohem mám auto, které si můžu v případě potřeby pronajmout. Najednou jsem objevila zkratky a kouty (dokonce i s jedlými kaštany a bedlami), na které jsem coby motorista nikdy nemohla připadnout. Místo do benzínu jsem investovala do šmrncovní pláštěnky. 

Zjistila jsem, že místní inteligentní etiopský taxikář se nejvíc kamarádí s ukrajinským taxikářem, potkali se před dvanácti lety na kurzu angličtiny. Oficiální taxislužba má řidiče nejméně sedmi národností. Do teď jsem byla přesvědčená (jako většina obyvatel Royal Tunbridge Wells), že místní taxikáři jsou všichni Albánci, kteří se živí hlavně prodejem drog.

Příběhy taxikářů by se měly zaznamenat do análů lidstva. Když ještě dopisovatelé existovali, žádný zahraniční novinář se bez tohoto barvitého informačního zdroje nemohl obejít. A přesto se nemůžu dočkat robotaxíku. Musk má pravdu, když tvrdí, že přinesou zásadní změnu. Místo nekonečných parkovišť, která hyzdí naše okolí, by se mohly objevit parky. V ulicích bude víc místa pro stromy, které nás můžou stínit.

Začátkem devadesátých let jsem v Americe zabloudila do hornického městečka nedaleko Údolí smrti. Byl to shluk narychlo postavených bídných (ale klimatizovaných) krabic, bez jediného keře nebo stromu. Nejvíc bila do očí neexistence jakéhokoliv citu nebo smyslu pro krásu. Zahlédla jsem tehdy, jak vypadá konec světa: totální absence krásy.

Naše jenom trochu víc než stoleté podřizování se automobilu (který samotný přestal být krásný nebo elegantní; v nejlepším případě je impozantní nebo bezpečný), zoufale proměnilo městskou architekturu k horšímu. Estetika každého domu, každé ulice se zhoršila, radost vystřídala nervozita a pruda – spojená s přemírou všudypřítomných automobilů.

A teď je naděje, že poté, co se se to nepodařilo Alphabetu (alias Googlu), šílený Elon Musk by nás mohl od diktatury automobilového průmyslu osvobodit. Odpustím mu pak, že zprznil Twitter? Odpustím mu, že vrací Trumpa do Bílého domu?

Když mě zbavíš té krávy, co mi blokuje výhled a chodník svým novým monstrózním SUVíčkem (které není schopna ani slušně zaparkovat), odpustím ti, ty odporný Elone Musku, skoro cokoliv!

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (DALL E 3)