Ani před třiceti lety jsem neměla sklony k alibistickému: Jsem feministka, ale… ALE – když jde o tipy kuchařů, neskonale pozorněji naslouchám, když je dává kuchař / chlap. 

Činím tak z jediného důvodu: chlapi jsou líní a chytře si usnadňují práci, jsou geniální ve vymýšlení zkratek, odbourávání pracných nebo nepohodlných fází. Gordonu Ramsey vděčím za mnohé. Jednou z největších bariér v pečení pro mě vždycky byla představa prosívání mouky. Začala jsem péct teprve když mi (z televizní obrazovky) poradil, ať se na síto vybodnu a jednoduše mouku v míse načechrám nějakou špachtlí. Vyjde to na stejno. Jak řekl – tak s úspěchem činím.

Rychlé sladko

Ale tento víkend mi jeden takový chlapský vynález vzal dech. Kuchaři Tom Oxford a Oliver Coysh mají “explozivní pekárnu” (Exploding bakery) v cool univerzitním městě Exeteru a razí názor, že doma by se člověk se sladkým neměl namáhat nebo složitě piplat. Měl by mít k ruce recepty, jejichž výsledek potěší a přitom provoní kuchyň coby dup – od chvíle, co nás začne honit mlsná.

Mladí kuchaři mají celou řadu dortů, koláčů a zákusků , které hravě uklohníte v jediném pekáči (žádné extra nádobí). A teď schválně: jedním z nich je citronový dort. Ale citronový dort z majonézy!

Oxford a Coysh připouštějí, že někomu by se z něj mohl zvedat žaludek (a já se ukrutně snažím být silná a nepatřit do této kategorie).

Argumentují tím, že majonéza není nic jiného než emulgovaný tuk a vajíčka – což je polovina surovin používaných na výrobu dortu. Takže zbývá přidat cukr, mouku a nějakou příchuť. A protože jsou chlapi, jejich metoda si vystačí se standardní čtvrt litrovou sklenkou majolky – aby to bylo super jednoduché a nemuseli jsme se namáhat ani s vážením, je to (mužská) variace na hrníčkovou buchtu. Mám chuť ji vyzkoušet, ale ochutnám jenom až uvidím reakci pokusných králíků (k něčemu rodina musí být dobrá).

Během pouhých dvou měsíců jsme museli zkousnout nejednu nechutnou, zdánlivě nepřekonatelně nechutnou událost, změnu. Majonézový dort by měl být hračka. 

A možná je to nejlepší návod, jak se postavit ke světu, když se obrací na ruby.

PS. Je to čtyřicet let, kdy jsem noc před zkouškou z estetiky zjistila, že není možné, abych do rána do hlavy nahustila nesmyslné marxistické kváky znevažující námět, který je mi milý.

Tak jsem si raději na zkoušku jen na způsob kravaty obtočila kolem krku krejčovský metr a na učitelku, jejímž nudným přednáškám jsem se spíš vyhýbala, jsem zaútočila: “Díváte se na mě – jako bych se zbláznila. Přitom barva metru ladí s košilí, čísla v centimetrech jsou jako vtipný vzorek, metr je jen o málo užší než kravaty, které se teď nosí a je umělohmotný – jako mnohé z nich. Kdyby to nebyl od pohledu krejčovský metr, nikdo by neměl námitky. Neznamená to tedy, že estetika je subjektivní a…”

Přerušila mě, posunula si na nose brýle a s povzdechem mi udělila započet a vyhodila mě. Zvláštní. Dodnes si pamatuju sílu úžasu, že mi to prošlo. A obrovský pocit zadostiučinění. Bylo mi devatenáct. A dnes mě tak nějak zase napadá, že vzhledem ke složitosti a pochmurnosti světa se nám všem ten teenagerský, bláznivě troufalý přístup k životu vlastně může docela hodit.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (DALL E 3)