Je tomu čtyřicet let, co vědci poprvé vyděsili svět. Zveřejnili a doložili zásadní úbytek ozonu nad Antarktidou. Předtím deset let sledovali, jak ochranou vrstvu Země užírají fluoridové chemikálie, a jakmile se proces dramaticky zrychlil, spustili poplach.

Dnes je výskyt emisí likvidujících ozon o 99 procent nižší než v roce 1989, kdy jejich užívání dosáhlo vrcholu.

„Člověk je nepoučitelný,“ řekla mi ve svých 102 letech pianistka, kterou po Stromovce vodil Franz Kafka. S člověkem, který přežil zradu, koncentrák a smrt talentovaného syna, není důvod polemizovat. Každý den se o pravdivosti těchto slov můžeme při četbě zpráv přesvědčit…

A přesto: Jak je možné, že v jednu kritickou chvíli jsme se nejenom poučili, ale my – lidstvo – jednali a táhli za jeden provaz???

Jak to dělat

V osmdesátých letech byl přitom názor na škodlivost freonů a nutnost vzdát se jich stejně rozpolcený, jako je dnes přístup ke změně klimatu. Co tak efektivně zabralo?

Globální souhlas se vytvořil kolem strategie, která je v politice vzácná: začni polehoučku, uč se za pochodu, získej si důvěru zainteresovaných stran – a pak svou iniciativu rozjeď na plný plyn.

S globálním oteplováním jsme, bohužel, postupovali úplně jinak.

Nejdřív jsme lidi vyděsili: nabyli dojmu, že ekologická katastrofa se nedá odvrátit, tak proč se namáhat. Když nám hrozí záhuba, užijme si raději naposled poslední tanec na Titaniku…

Škoda. Ale taky škoda slz nad rozlitým mlékem. Pařížská dohoda o změně klimatu mimo jiné přišla s iniciativou, která má zaručit, že rozvinuté země v boji s globálním oteplováním podporují ekonomicky slabší země, které změnou klimatu nejvíc trpí (jmenuje se GGA: Global Goal on Adaptation). Nedávno se v Bonnu dohodl kompromis mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi ohledně dalšího postupu v případě klimatických změn. Bylo to drama hodné Netflixu: ještě v posledních hodinách všechno nasvědčovalo tomu, že k žádné dohodě nedojde a obě strany se uraženě stáhnou. V noci, kofeinem napumpovaní delegáti nakonec dojednali kompromis.

Je důležitý, ale ještě ne ideální. Boj o zásadní finanční podporu rozvinutého světa tomu chudšímu a zranitelnějšímu se posouvá na podzim na COP30 do Betléma – úchvatného brazilského města koloniální architektury a mangovníků.

Jdeme dál

Z několika tuctů důvodů dnes neexistuje globální jednotná vůle táhnout za jeden provaz, jako tomu bylo v případě ozonu.

Tím spíš je žádoucí každá snaha (včetně naší každodenní mravenčí) brzdit a zpomalovat ničení modré planety. Takže například hlídat si, koho coby konzumenti podporujeme.

Na poslední tango je pořád ještě čas. Navíc něco zvláštního je ve vzduchu: po třiceti letech se dokonce v mrňavé vesnici na jihu Čech lidé rozhodli zapomenout na sváry a vzájemné alergie a začali táhnout za jeden provaz proti vyčůranému buranovi, který pro pár milionů chce zhatit krásný kout přírody, jejíž půvab je tu pro všechny.

Ten člověčí pocit sounáležitosti ve chvíli ohrožení je omamný a posilující. Vřele doporučuji.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (GPT4o)