Měla to být usmiřovací procházka v půvabné krajině úchvatně zeleného Kentu. Ale z mé (tehdy) tříleté dcery vypadlo, že viděla slona. Tchyně se do ní pustila, ať nemluví nesmysly – že už je dost velká na to, aby věděla, že sloni se v Anglii ve volné přírodě nevyskytují. Přerušila jsem její přednášku s tím, že pokud Eliška viděla slona, tak tu někde musí být.

Věděla jsem, proč to říkám. Bilingvní dítě nemá dar řeči zadarmo. Dvojnásobná suma informací funguje jako zátka, která mu brání vyjadřovat se na úrovni dosaženého vývoje. Oba jazyky nakonec prorazí současně – ale nekonečné měsíce (někdy víc než rok), kdy dítě neřekne víc než pár slov, zatímco vrstevníci barvitě popisují, co se jim v noci zdálo, jsou pro malého člověka zoufale frustrující. Je těžké neuvěřit, že vaše batole není opožděné. Holčička byla vděčná, že jsem se s ní vrátila – mohla mi tak ukázat odhozenou flašku s etiketou oranžového slona.

Tchyně otráveně konstatovala: „Těžko říct, která z vás je větší cvok.“

Připomněla mi nejhorší učitele. Nejenže nereagují na zvídavost dětí – oni ji každodenně dusí. Napadlo mě to při čtení zprávy o lejnu tučňáků. Konečně zábavná hodina přírodopisu!

Smradlavý mrak

Antarktidu máme v poetické paměti zaklíněnou jako sněhobílý prostor plný ledové krásy, oživovaný hejny roztomilých tučňáků. Vyskytují se obvykle v tisícových davech – a dosud nám nikdo neřekl, že už z dálky je prozrazuje neskutečně smradlavý mrak.

Každý ví, kolik toho nadělá jeden pes – představte si kolonii desítek tisíc tučňáků. Jsou to tuny hoven, které ale kupodivu nezamořují ledové království, ale pomáhají Zemi ochlazovat!

Detaily vědcům pořád ještě unikají, ale Matthew Boyer z Helsinské univerzity tvrdí, že výkaly tučňáků mají obrovský potenciál – ochlazují planetu. Nadměrné množství čpavku, které tak drtí náš čich, v tom hraje hlavní roli.

Jižní pól je nesmírně čistý – ve vzduchu se nevyskytují žádné z částic, které jinde zamořují ovzduší. Kromě těch, které vylučují tučňáci. A ty smrdí na kilometry, i když vítr fouká opačným směrem. Těch jejich hovínek je tolik, že se dají sledovat satelity z vesmíru!

V poslední studii v odborném časopise Communications Earth and Environment dokládá Boyer, že odzbrojující smrad z tučňáka může být důležitý v případě oteplování. Když se totiž čpavek z lejna mísí v atmosféře se sírou produkovanou planktonem v mořích, vznikají částečky, z nichž se pak formují mraky.

Což je v Antarktidě obzvlášť důležité – protože tam neexistuje vegetace ani jiný zdroj, který by umožňoval vznik ochlazujících mraků. Tučňáci jsou tudíž jejich hlavním zdrojem.

Když k vám vane vítr od kolonie šedesáti tisíc těchto rozkošných zvířat, koncentrace čpavku v ovzduší vzrůstá tisícinásobně. Vědci nyní vědí, jak významné důsledky to má pro místní klima.

Mraky blokují sluneční záření a napomáhají ochlazování. Hovno tučňáků není na hovno. Kdyby nám takhle svět vysvětlovali na základce, bylo by mnohem víc geniálních biologů.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (GPT4o)