Dívala se na mě, jako bych spadla z višně. Hůř. Známe se půl století, ale nikdy jsem ji takhle nevyvedla z míry: “Ty vážně neznáš sofčil?! Vždyť je to anglicky!” Trvalo mi nějakou chvíli, než jsem v Česku všudypřítomnou látku vyhledala na internetu a pochopila: jedná se o “softshell”. Soft shell samozřejmě bude z angličtiny, ale sofčil?

Ombudsman Českého rozhlasu hezkou češtinou vysvětluje, že ani anglicismy jejich kulturních moderátorů nejsou projevem lenosti, nýbrž výrazem (nezastavitelného) vývoje českého jazyka. Oukej (jak už léta říkáme na Moravě) – třeba má recht; jednu dobu víc převládaly germanismy, pak rusismy, čeština se s tím nějak popere. Která jiná země dokázala dát přednost Seznamu před Googlem a Rohlíku před Amazonem?

Přitom obstojná znalost angličtiny se u nás kvapem rozšířila u značné části obyvatelstva a je dnes (i mimo velkoměsta) obdivuhodnou samozřejmostí. A protože tak hezky “šprechtíme” anglicky, chci se podělit o zvláštnosti Anglických mluvčích, které se vám při jednání s nimi můžou hodit.

Sounds fun

Zatímco v zahraniční politice neváhají řinčet zbraněmi, ve společenském styku je ostrovanům agrese naprosto cizí. Angličané jsou mnohem raději pasivně agresívní; v každodenním styku se Angličan skoro chorobně vyhýbá konfliktu, skrývá skutečně pocity – obzvláště, když je iritován, když ho opanuje agrese a nevraživost. Signály své nepohody vydává přitom velmi jasně – tedy pokud jste do nich zasvěcení.

Londýnská Trinity College vyzpovídala dva tisíce dospělých a sestavila seznam každodenních frází (opakovaných až čtrnáctkrát za den), které ilustrují typicky anglické chování, které je nám naopak úplně cizí. Schválně.

Když na vás někdo nervózně spustí: Ooh, could I just squeeze past you? (Mohla bych se jenom kolem vás protáhnout?) Ve skutečnosti tím míní: Prosím, jděte mi z cesty!

Když na vaše pozvání reagují: Sounds fun, I’ll let you know (To zní bezva, dám vědět), ve skutečnosti to znamená – Nehodlám přijít ani náhodou.

Když se ozvou zdvořilým I beg your pardon? (Promiňte?) ve skutečnosti tím míní: Zuřím aneb – žhavíte mě do běla.

Když Angličanka pronese Sorry, I am a bit busy right now (Promiňte, jsem teď trochu zaneprázdněná), ve skutečnosti míní: Ztraťte se, vážně nemám kdy!

A když vás kolega v práci zdánlivě ujistí slovy No rush, whenever you have a minute (Žádný spěch, kdykoliv budeš mít chvilku), všem ostatním (Angličanům) je jasné, že situace je urgentní.

A prohlášení (vaší šéfové) “Jak jsem zmínila v posledním e-mailu…” znamená: Neříkám ti to poprvé!

Mezi nejpopulárnější fráze patří ty, které míní pravý opak toho, co slova vyjadřují. Například: Not to worry! znamená: Je to průšvih, ale budu dělat, že o nic nejde.

A když někdo zdánlivě smířlivě podotkne: It could be worse, jasně říká: Tohle je to nejhorší, co se mohlo stát!

A milé: I’ll bear it in mind (Budu si to pamatovat), znamená: Okamžitě to pouštím z hlavy.

Eroze cynismu

Angličani sami jsou svým sklonem k pasivně agresívnímu chování fascinováni, vnímají ho jako svou převahu. Dává jim skoro sadistické zadostiučinění obzvláště ve styku s cizinci. 

V případě “hravého cynismu” Angličanovi nerozumí ani AMeričan, nebo spíš obzvláště Američan. 

Greenwashing je slovo, s kterým přišel ochranář Jay Westerveld v osmdesátých letech. Má v sobě americkou rozhořčenost: Dal dohromady ochranářskou “zelenou” a “whitewashing” (s významem něco zakrýt). Označil jako greenwashing chování hotelů, které se začaly tvářit, že jim jde o osud planety, když “vydíraly” hosty, aby používali opakovaně ručníky. Šlo o PR iniciativu, který měla na prvním místě ušetřit hoteliérům peníze. Když si lidé uvědomili, o co jde, začali zpochybňovat všechny ostatní ekologické iniciativy.

Cynismus je jako eroze. (Proto je to nejhorší, co rodič může použít v komunikaci s dítětem.) Eroduje důvěru. A bez té se nedá důsledně zachraňovat svět ani budovat pevný vztah.

PS. A v Praze – odporné umělé hmotě, do které od hlavy k patě balí sebe a děti říkají líbezným slovem sovčelka (na Moravě sofčilka)… Sovčelka! Potřebujeme opravdu zkoumat, co způsobuje přítomnost mikroplastů v našem mozku?

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (ChatGPT 4o)