Nerada si to připomínám, ale Václav Havel zemřel zklamaný. Zklamaný tím, že Češi drží evropský prim v počtu metrů čtverečních supermarketů (a jiných moderních velkoobchodních ploch) na obyvatele. Zklamaný, že nad jeho vizí občanské společnosti získal navrch trh. Ale! Kdyby nás viděl dnes, možná by byl mnohem spokojenější…

Moderní Čech se nehrne do zakládání spolků, z účasti na společensky prospěšných (dobrovolných) akcí se vyléčil už za socialismu. V běžném životě se neangažuje proti korupci, sprosťáctví a zlodějně – raději na ně nadává. Je zvyklý hovět si, spokojeně tloustnout v blahobytu (který považuje za samozřejmost). O dobro lidstva se stará usilovně, ale jenom pokud jde o jeho rodinu.

Kdyby ale Havel žil déle, s potěšením by zaznamenal jeden (nečekaně) obdivuhodný rys českého občana.

Když se strhne tornádo, když obyvatelstvo přemůže covid, když z Východu utíkají Slované bombardování diktátorem, když se ulicemi valí stoletá voda – tento (ke komunitě) lhostejný Čech se změní k nepoznání.

Blaník žije

Češi jako bájní blaničtí rytíři se najednou probudí z každodenní netečnosti. Otevřou svou náruč a srdce; jedni nespí a šijí ve dne v noci roušky z trenýrek, i ti nejchudší posílají padesátikoruny na účty důvěryhodných charit, pomáhají sousedům, dohlížejí na nejzranitelnější spoluobčany, dělí se, starají se i o neznámé lidi.

Před stoletou potopou v roce 2002 jsem byla zoufalá, dočista zničená očekáváním katastrofy: jako novinářka jsem totiž krátce před záplavami viděla podrobnou mapu – zdokumentované nevyhnutelné a nenahraditelné škody nejkrásnějšího města v případě, že se Vltava fatálně vylije z břehů.

Tentokrát jsem byla klidnější

Meteorologický ústav si zaslouží Bílého lva. Jejich podrobná, a i pro největšího laika fantasticky jasná a snadno přístupná varování byla prvotřídní. Na dvou aplikacích jsme si mohli najít předpověď srážek a síly větru. A to i v těch neodlehlejších koutech republiky.

Deník.cz se svými 350 novináři v každém regionu vděčně sledovalo přes milion lidí. Spolehlivě důvěryhodný Radiožurnal non stop informoval – v podstatě vysílal jen o aktuální situaci. Což v dosud bezprecedentním ohrožení lidí a majetku bylo absolutně v pořádku.

“Dobré je, že jsme byli dobře informovaní. Jak státem – tak naší starostkou,” kvitovala s povděkem rozhlasem oslovená žena v jedné z mnoha rizikových oblastí. A dodala, že oproti dřívějším povodním – informovanost byla pohotovější a detailnější.

Pojišťováci budou schopni spočítat, jak obrovským způsobem se tak podařilo předejít ještě příšernějším škodám a hlavně – ztrátám na životech.

Pod temnou oblohou světlo

A to hlavní? Obloha byla temně, zlověstně šedivá, déšť neúprosný. A přesto ve vzduchu viselo cosi sladkobolně růžového.

Ve vesnicích jsme střídavě hlídkovali u potoka, připraveni i uprostřed noci případně pomoct sousedovi, kterému hrozí, že ho voda vyplaví. Dobrovolníci pytlovali nekonečné tuny písku, jiní po výzvě spěchali s balenou vodou a s konzervami do sběrných středisek. Na účtech na pomoc lidem postiženým velkou vodou hned první den vyskákaly miliony korun.

“Češi jako veřejnost jsou neskutečně skvělí, jsou tak velkorysí, že někdy je jejich pomoci tolik, že ji musíme odmítat,” žasnul v Radiožurnálu v neděli koordinátor pomoci Jozef Koláček.

V nouzi poznáš přítele. My Češi o sobě nemáme valného mínění. Škoda. Protože když jde do tuhého, Čech je jako probuzený blanický rytíř.

PS. Válkou zubožená Ukrajina nám nabídla finanční i personální pomoc; nečekané gesto je projevem vděčnosti podpory poskytované Čechy od února 2022. Máme nového, oddaného kamaráda. I Vašek by se musel potutelně usmát.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (DALL E 3)