Chováš se, jak pětileté dítě!, komentoval manžel – bezmocně (z třicetiletého vztahu se vytratí ambice ovlivňovat chování druhého) mé počínání. Z nejdelšího schodiště na nejlidnatější stanici Londýna jsem nesestupovala jako všichni ostatní. Tvrdohlavě jsem seskakovala schody pozadu. Na zpáteční cestě jsem je pak brala po dvou: “Jak horská koza!”

(Teoreticky) mi nepřeskočilo, jen dávám přednost zachování pohyblivosti skoro šedesátiletých, zrasovanych kolen před důstojností.

Globálně proslulý benátský (literární) detektiv commissario Brunetti si jednou všimne, že jeho aristokratická manželka se začala zvedat z pohovky tak, že se přitom opírá o ruce. Všichni ten pohyb známe. Je to první předznamenání toho, že přestáváme používat tělo jako v mládí. Od určitého věku musíte nohy cílevědomě cvičit, pokud chcete z gauče stávat jako dřív. A to není to nejhorší.

“Jakmile vám bylo padesát,” stěžuje si londýnským Times dnes osmdesátiletý zakladatel skupiny ABBA, “jste pro ostatní na ulici neviditelní.” Ptal se dokonce Clinta Eastwooda, jak se stáří brání on, který ještě loni v čtyřiadevadesáti režíroval (svůj údajně poslední) film.

“Donť let old man in,” procedila skrz zuby legenda Hollywoodu.

Zní to jednoduše.

Lenny a Mick

Ale třeba ze všech slavných velmi zachovalých šedesátníků, co jich po světě běhá, nesrovnatelně nejlíp vypadá Lenny Kravitz. Video jeho nahrávky (kde se zpěvák sprchuje) odzbrojuje muže stejně jako ženy (jedny závistí, druhé vším možným). I mramor Michelangelova Davida by se v přítomnosti svlečeného Lennyho rozdrolil na prach…

Ale jeho dokonale vyladěné svalstvo není jen tak. Kravitz vstává den co den, aby přesně ve 2.30 (ano, o půl třetí ráno) začal se svým prvním tréninkem. Není divu, že s nikým není moc dlouho; tak brutální rytmus nedají ani jeho o hodně mladší přítelkyně.

Mick Jagger poskakuje v osmdesáti po pódiu, protože je sice rocker, ale hlavně proto, že je syn tělocvikáře a ani v těch nejdivočejších fázích svého slavného života nikdy nezanedbával svou fyzičku.

I běhání bylo tabu

Planetě se obrovsky uleví, když i zbytek populace přestaneme být tím, v co nás proměnil vlastně nepochopitelně pohodlný život: trávícími trubicemi. Vždyť ta obrovská spotřeba, přejídání a zbytečný konzum, likviduje náš i životní prostředí kolem nás.

Ale co všechno nenormálního jsme kvůli trvale normálnímu fungování vlastního těla ochotní podstoupit? V devadesátých letech mi připadalo ulítlé, že si můj americký přítel zubní nití loví zbytky večeře. Začátkem milénia byl v Londýně trapný (nebo Američan) kdo se odvážil oděný v obepínající lykře vyběhnout do parku. Slušní lidé – když už si nemohli pomoct – cvičili v soukromí.

Obojí je dnes naprosto normální. Poskakovat je sice (zatím) trochu trapné, ale už se ví, že je to ideální způsob, jak cvičit každodenně kolena a kyčel. New York Times radí poskakovat do stran a překládát při tom nohy anebo vyskakovat do výšky, jednu nohu ohnutou, druhou přihopsáváte. Úplně stejně jako v předškolním věku, kdy nás nervózní dospělí okřikovali: přestaň s tím nablblým poskakováním!

Časy se mění; pokud chceme být míň předčasně zestárli a víc jako Clint Eastwood, musíme se měnit taky.

Takže – cestou do sámošky hopsám. Ale chápu, že rodina si na veřejnosti udržuje hodně velký odstup.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (ChatGPT 4o)