Florence se objevila v mém pokoji skoro nahá. Když je vám něco přes dvacet, tělo skoro devadesátileté ženy vás trošku zaskočí.

Moje bytná v Palo Altu (kalifornském městečku u San Franciska, které bylo cool ještě předtím, než se v něm začali roztahovat Zuckerberg a spol.) se přede mnou vykrucovala v odvážném krajkovém prádle. Přišla mě hned první den poučit, jak se mám sprchovat.

Moji spolužáci ve Stanfordu považovali její metodu za potrhlou; nicméně v Kalifornii, ve „zlatém státě“, který v podstatě vyrostl na poušti, dávala smysl. „Jednoduše se sprchuješ a nenecháš vodu odtékat. Pak ji sběračkou nasbíráš do kýblu a naleješ mi ji k citronovníkům.“

Třicet let poté: během jediného roku Kalifornie investovala 63 milionů dolarů do zachytávání a recyklace vody. Excentrické Florence by se dneska nikdo nepoškleboval.

S nedostatkem vody v různých částech planety jsou potíže dlouho, jenom nás to donedávna moc netrápilo. (A obzvlášť když celé léto najednou prší.) Ale takový Kuvajt pamatuje doby, kdy reálně musel dovážet vodu z Iráku. Byl také jedním z prvních států, který svou závislost začal řešit odsolováním mořské vody.

Císař měl podezření

Dnes je odsolování mořské vody velký byznys pro firmy, které v této technologii získaly náskok. A klientů – zemí, které bojují s nedostatkem vody – každoročně přibývá. (Veolia je jedna ze tří firem, které v odsolování vedou.)

Na Kypru – kvůli nedostatku vody – přestali poprvé v moderní historii pěstovat melouny a rajčata. Nezbývá jim než také zavést odsolování mořské vody.

Odsolování se donedávna provádělo výlučně destilací. Slaná voda se přivedla do varu, došlo k jejímu vypařování a následnou kondenzací se získala sladká voda. (Samozřejmě dost energeticky náročné.)

Nověji se používá tzv. membránová metoda, která využívá obrácenou osmózu. Při ní voda prochází polopropustnou membránou, jejíž póry jsou tak malé, že zadržují rozpuštěné soli. Stále je to ale dost drahé – dobrat se pitné vody i touto metodou je až pětkrát nákladnější než upravit znečistěnou sladkou vodu.

Navíc po sobě zanechává toxickou slanou houšť, která se vypouští zpátky do moře, a tam působí ekologickou spoušť. Hledá se samozřejmě řešení, jak ji odvádět dál, tam, kde by tolik neškodila, ale všechno se tím prodražuje a není to zdaleka ideální.

Je mi líto, že nemůžu WhatsAppnout císaři Franzi Josefovi. Nechal se slyšet, že splachovací záchod je větší zlo než politická strana.

Proč? Vadil mu proto, že brutálně plýtvá pitnou vodou. Té se dnes nedostává víc než miliardě lidí…

Rozhodně to vadí Australanům, kteří se sami potýkají s nedostatkem vody. Proto se drží pravidla: Yellow is mellow.(Přeloženo: Když je to jenom žlutý, tak nesplachovat.)

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (GPT4o)