Gorbačov rád používal sousloví „staré myšlení“. Z tohoto důvodu byl soudruhy v Praze dlouho cenzurován. Brali si (právem) osobně, když obviňoval komunistické kádry z lpění na zastydlých a pro současnost nepoužitelných hodnotách.

Paradoxně mi problém starého myšlení naskakuje, kdykoli zabrousím na Netflixu na program dokumentující nejžádanější meganemovitosti v Kalifornii. Tolik prostředků vyplácaných na stavbu větších a ještě větších, ekologicky neudržitelných a k tomu nudných krabic. Nejsou ani moc k bydlení, slouží hlavně k chlubení.

Ale téhož dne mě nad ekologickou sekcí New York Times nadchne miláček Shigeru Ban. Ukazuje, že ani japonský architekt nechápe, proč jeho kolegové pořád ještě myslí postaru. Vzhledem k ekologickým katastrofám, které každoročně připravují bezpočet lidí o střechu nad hlavou, je absurdní, že většina architektů se problémem nouzového bydlení vůbec nezabývá. Plýtvají svůj talent na architekturu velkých gest, která se ale života většiny populace planety vůbec nedotýká.

I pro Boha

Shigeru Ban chtěl vždycky stavět pro obyčejné lidi a hlavně pro ty, kteří se ocitli v nouzi. Genocida v Rwandě v roce 1993 připravila o domov dva miliony lidí. Šokován mizernými stany z plastů Ban nabídl japonskému představiteli v OSN svůj návrh náhradního ubytování v domcích zkonstruovaných z papírových tub. Jsou levné, všude k mání a když přestanou sloužit, nezůstane po nich ekologický bordel.

Když se Ban nedočkal odpovědi, rozjel se přímo do Ženevy, do sídla nejvyššího komisaře pro uprchlíky. Měl štěstí na úředníka, kterému se originální přístup mladého architekta vyloženě hodil. Pro stavbu prozatímního bydlení místní v Rwandě totiž používali okolní stromy, takže (deforestací) vznikaly nové problémy. Když jim OSN poslalo hliníkové trubky, místní je raději střelili. Papírové tubusy se nedaly prodat, vyřešily tak palčivý problém.

Když Ban později postavil pro osm tisíc vietnamských uprchlíků v Japonsku prozatímní bydlení, bylo tak hezké, příjemné a pohodlné, že po něm chtěli i kostel. (Kněz byl zpočátku proti papírové stavbě, takže Ban jeho zafinancování musel zajistit sám.) Stánek boží měl sloužit jen dočasně, maximálně tři roky. Lehká a vzletná stavba se ale stala natolik populární, že si ji ponechali dalších dvacet let.

Podobně Ban postupoval na Novém Zélandu, kde zemětřesení připravilo věřící v Christchurch o populární kostel: architekt (bez nároku na honorář) během pár týdnů smontoval s kolegy tak krásnou stavbu, že se jí místní nehodlají vzdát. Přitom stála sotva desetinu toho, co klasická stavba.

„Krása, soukromí a pohodlí jsou pro člověka, kterého o střechu připravila ekologická nebo jiná katastrofa, nesmírně důležité k tomu, aby se mohl zahojit a nabral sil,“ říká skromný pan Ban.

Jeho stavby kromě toho, že ladí a přinášejí úlevu těžce zkoušeným, nestojí víc než depresivní prozatímní stavby, do kterých teče a v kterých zoufalci nemají žádné soukromí.

Kalifornská lekce

Esteticko-lidský přístup ke stavbám přinesl talentovanému architektovi bezpočet cen a globální proslulost. Když nedávné ohně v Kalifornii srovnaly se zemí šestnáct tisíc budov, byl to Shigeru Ban, na koho se místní obrátili, aby jim pomohl se zajištěním prozatímního bydlení. Stupňující se klimatická krize úplně mění koncept nouzového bydlení. Už dávno se netýká jen lidí, kteří jsou od nás (geograficky i kulturně) nesmírně vzdálení, o kterých nic nevíme.

Každý mladý architekt, který chce po sobě zanechat něco smysluplného, by se měl vydat ve svém díle podobným směrem (a nemyslet postaru).

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (GP4o)