Spisovatelka Barbara Nesvadbová má jako jeden z hlavních úvazků charitu. Konkrétně pomoc handicapovaným, častokrát dětem. Stojí v čele nadačního fondu Be Charity, který pomáhá dětem s těžkými nemocemi, a také za kavárnami, kde obsluhují lidé s mentálním postižením. 

Právě pomoc druhým je pro Nesvadbovou její cesta k udržitelnosti. „Často se z takzvaných ležáků vyloupnou děti, které jdou s asistentem do školy. Terezka, již jsem potkala jako nepohyblivou na vozíku, mne požádala, ať jí jdu za svědkyni na svatbu,“ říká Nesvadbová. I proto se stala také ambasadorkou letošních Cen SDG´s, jež uděluje Asociace společenské odpovědnosti.   

Vaše témata v Cenách SDG´s jsou rovnost žen a mužů a také podpora sociálně a zdravotně znevýhodněných. Dá se tedy říct, že tohle je optika, kterou vy vnímáte udržitelnost?  

Pracuji v neziskové sféře už víc než dvacet let. Kdysi dávno za mnou přišel spolužák z vysoké školy, vzal mne do ústavů ve Středočeském kraji, kde tenkrát byli lidé na pokojích po šestnácti, každý s jednou plechovou skříňkou. Před těmi lety byl termín chráněné bydlení čistý sen. Jsem z rodiny dvou lékařů, psychiatrů. Bytostně věřím, že normální je být různý. A také, že práce – poslání – povolání je právem a štěstím každého z nás.

Proto vznikly provozovny Mezi řádky, kde zaměstnáváme lidi s mentálním a kombinovaným postižením. Dnes už je to na dvě stě šedesát lidských osudů. Jsem moc ráda, když jejich každodenní život skrze nové dovednosti získává smysl a jejich svět je barvitějším. Každý člověk potřebuje někam patřit. Moc mne mrzí, jak se v dnešní České republice stále ještě zneužívá institut náhradního plnění (povinná forma podpory lidí se zdravotním postižením, buď jejich zaměstnáním, nebo koupí jejich výrobků či služeb, pozn. red.). Je mezi námi na milion lidí s postižením. Jejich život je opravdu těžký. Jsem vděčna každému, pro koho je přirozené podat pomocnou ruku. 

A proč jste se pustila i do tématu rovnosti mužů a žen? 

Naštěstí, jak jsem obklopena přáteli a spolužáky mé dcery, jasně vidím, jak je její generace otevřená. Oni nehodnotí své bližní dle pohlaví, věku či barvy kůže. V mé generaci a u mých bližních, kapku starších, nebyl obdobný přístup samozřejmostí. Bohužel. Vlastně moc nerozumím, že jsme třeba v rámci nerovnosti platů druzí nejhorší v Evropské unii. A čím je žena vzdělanější, tím se nůžky více rozvírají. U vysokoškolaček se jedná až o patnáct tisíc korun za měsíc. To vážně není málo. Třeba jednou budeme ve světě, kde stejné povinnosti budou automaticky znamenat i stejná práva.

Co vy a ekologie? Je vám i tohle téma také blízké, přemýšlíte i nad ekologickými tématy? 

Potkaly jsme se na předávání cen SDG´s, z čehož je jasné, že nám oběma na světě záleží. 

Snažíte se udržitelnost nějak promítnout do svých knih? 

Lucie Mádlová (šéfka Asociace společenské odpovědnosti, pozn. red.) mne v rámci kampaně SDG´s požádala o pohádkovou knížku právě o udržitelnosti. Jmenuje se Mia a svět. Je o holčičce, která touží zachránit naši planetu. Dopřát každému možnost chodit do školy, vyzmizíkovat ostrov odpadků, zachránit deštné pralesy, zamezit vymíraní druhů, zrušit hladomor. Miu ilustrovala Renata Fučíková, vydal ji Albatros a padesát korun z každé knížky šlo skautům. Byl to hezký projekt.

Máte nadační fond Be Charity, který pomáhá dětem a handicapovaným. Jaké to je řídit nadační fond?

Fond je závislý na lidech, kteří pro něj s láskou pracují, kteří věnují svůj čas, talent a peníze, aby pomohli jiným. Máme zásadu, že sto procent peněz získaných z akcí a projektů přerozdělíme nemocným. Platíme primární, precedentální operace v nemocnicích, hospicovou pomoc, startujeme projekt v rámci paliativní pomoci v perinatologii, pro maminky, kterým zemře miminko. Dále, jak už jsem zmínila, tvoříme nová pracovní místa pro lidi s handicapem, v kavárnách, pekárnách, úklidové službě a v neposlední řadě, což je asi naše nejsilnější linka, platíme neurorehabilitace a pomůcky dětem po těžké onkologii, po úrazech, dětem s dětskou mozkovou obrnou či vzácným onemocněním. 

Jak moc se vlastně dá lidem v takto těžké situaci pomoci? 

Ty děti nám kvetou pod rukama. Často se z takzvaných ležáků vyloupnou děti, které jdou s asistentem do školy. Terezka, jež byla jednou z mých prvních, Terezka, kterou jsem potkala jako nepohyblivou na vozíku, mne před třemi lety požádala, ať jí jdu za svědkyni na svatbu, a k mé brance došla po svých bez hůlky. Víte, pro tyhle změny stojí za to žít. Jsou pro mne důležitější než cokoliv jiného na světě, to žádná kniha ani film nenahradí. Tyhle naše děti nebudou mít vždy na světě rodiče a jednou pro ně samé bude obrovským rozdílem, zda se budou umět samy napít, dojít na zahradu, případně i pracovat u nás v Mezi řádky. Nebo ne.

Jak moc to člověka vytěžuje? Kolik hodin denně zhruba práci pro fond věnujete?

Já s fondem žiju, žiju pro něj. To se nedá spočítat. Prostě hodně. Svazuji s ním každý svůj projekt, třeba navrhování kolekcí – naposledy jsem vytvořila Dvě tváře jedné ženy pro Preciosu, kde výtěžek jde našim dětem. Včera jsem se domluvila na návrzích klobouků pro Tonak, to bude naše společná třetí kolekce. Vlastně, kudy chodím, tudy žebrám.

Určitě se Vám v e-mailu kupí prosby o pomoc od mnoha různých rodin. Jak a podle čeho filtrujete, komu pomůžete a komu ne? 

Podle finančních možností. V současné době máme sto šest dětí. Pomoc musí být pravidelná, kontinuální. Když se budeme dál rozvíjet, v což doufám, budeme umět pomoci více dětem, více rodinám.

Jak vnímáte hrozbu klimatické krize? Bojíte se budoucnosti, nebo jste v klidu a berete to s rezervou? 

Snažím se vnímat svět skrz lásku a lidství. A nebát se. Myslím, že je vážně jasnou pravdou, že svůj život si sami stavíme. Jistě ne tak, že vyslovíme přání a ono se nám splní. Ale tak, jak čteme informace, jak je vybíráme, s jakými lidmi spolužijeme, kolik času komu věnujeme. Snažím se být poctivá. K sobě. I k ostatním. A nebát se. 

Jak se stavíte k tématu vegetariánství a veganství? Případně vy sama jíte maso?  

Já jím nejvíc ořechy. Jím velmi špatně. Bohužel jsem se do svých takřka padesáti nenaučila dobře jíst. Za což se, upřímně, stydím. Asi před pěti lety jsem byla dost vážně nemocná, tak jsem šla do sebe, přestala pít víno, rok jsem byla veganem, čistila tělo všemi možnými celerovými šťávami a tak dále. Pak se mi začalo stýskat po sýru. Maso nejím takřka vůbec, ale snažím se nebýt striktní v životě v ničem. 

Kdybyste měla v rukou tu moc a mohla byste jednu věc ve fungování státu posunout okamžitě mílovými kroky směrem k větší udržitelnosti, co by to bylo? 

Já bych nechtěla mít v rukou moc. Jen vnímání bližních.

Foto: Bára Nesvadbová, Be Charity