Návštěvníka Oxfordu zaujmou všudypřítomné kaskády malinově červených květin vyrůstající z kamenných zdí. Původem ze Středozemí, Sporýš červený (invazivní druh!) se spokojí se skulinkou písčité půdy.

Tato trvalka, jemně voní a kvete nepřetržitě od jara až do podzimu, včely a vosičky ji milují. V Čechách se objevuje sporadicky, například na pár místech Brna (prosím neplést si se stejnojmennou kytkou běžně prodávanou v květinářství). Divoký sporýš je kytka nonšalantní a (jako modelka) o hlavu vyšší. Když nastane v zahradě během veder pauza a skoro ničemu se nechce kvést, tato se ve vánku půvabně uklání v barvách zralých malin.

V zídce mé jihočeské chalupy se objevila náhle; nejspíš přicestovala přímo z Oxfordu v kufru (botanikou posedlé) dcery. Teoreticky by ji tuhé zimy měly vadit, ale ona se vesele rozrůstá.

Panikařím. Je invazivní??!

Strážce rostlinné čistoty

Ale nejdřív odskočím do Ameriky. Zdá se, že Amíci se teď chovají trochu jako my za totáče: v rámci vnitřní emigrace v dobách nesnesitelné domácí politické situace věnují nebývalou pozornost svým zahradám. Jejich Přemkem Podlahou je lehce fanatický Douglas Tallamy. A jeho doktrína o povinnosti držet se výhradně místních rostlin je komerčně úspěšná a vlivná. Zatímco původní rostliny ještě nedávno kupoval jenom každý pátý Američan, teď je to podle jakéhosi výzkumu každý třetí.

Ale já spíš sdílím skepsi reportéra New York Times, který tohoto guru “rostlinné čistoty” navštívil. Byl totiž vyjevený z Tallamyho tvrzení, že květiny, stromy a keře, které nejsou původní, způsobují úhyn hmyzu. Zahrádka onoho novináře – osázená vším možným – je totiž plná brouků a bzučounů, kteří pak přitahují a zvyšují počet ptactva.

Tallamy je naproti tomu nekompromisní a s pomocí traktorů a motorových pil oholil svůj pozemek a pak nanovo, “jediným správným“ způsobem ho osázel rostlinami, které v Americe rostou odedávna. Kvůli této strategii Tallamy prý přišel na to, že hmyz, který se živí zelenými listy, je ve svém jídelníčku velmi vybíravý. Rostliny totiž (aby malé vyžírky odradily) jsou vybavené celou řadou toxinů. Hmyz si musí vytvořit protilátky. Odhaduje se, že tři čtvrtiny z nich (globálně) se živí jenom rostlinami jediné taxonomické čeledi.

Studiem hmyzího jídelníčku Tallamy přišel na to, že čtrnáct procent původních rostlin živí až devadesát procent motýlů a můr (molů). Obzvlášť výskyt stromů a keřů je pro hmyz důležitý.

Všechny jiné než původní rostliny Tallamy označuje za “ekologické nádory”.

Tímto fanatismem ovšem vzbuzuje nevoli vědců i zahradníků. Protože ve většině případů přesun rostlin z jedné oblasti do druhé nepůsobí problémy. Jenom velmi malé procento z nich jsou invazivní. (Můj sporýš mezi ně nepatří.)

Často naopak soužití “cizích” a místních druhů vede k jejich posílení. Nová škola ekologů dokonce tvrdí, že dělení na invazivní a původní je pomýlená filozofie a měli bychom ji opustit.

Přizpůsobit se

Změna klimatu způsobuje, že importovaným rostlinám se často daří líp než těm původním. Určitě stojí za to vysazovat v zahradách původní druh stromu nebo keře, ale nemusíme jít do extrému.

Ve svazu zahrádkářů v anglickém Kentu rostou letos neskutečně masivní slunečnice a kukuřice. Kukuřici tady dřív skoro nikdo nesázel. Ale díky rostlinám vybuzeným brutálně parným létem si najednou připadáte jako na poli v Bulharsku. A to ani nemluvím o anglických čajových plantážích.

Přežije ten, kdo se přizpůsobí. Platí to pro motýla i strom stejně jako pro zahradníka.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (Midjourney)