Nová krev do žil českého školství – vizionářka Eva Nečasová (aidetem.cz) sází na sílu spojení umělé inteligence a kritického myšlení. Její projekt řeší vzdělávání v oblasti AI: nabízí širokou škálu bezplatných vzdělávacích materiálů pro všechny úrovně znalostí.

V rámci série rozhovorů Ecoisty s názvem “V zrcadle AI” přinášíme myšlenky lídrů v této oblasti, kteří se zároveň účastní výzkumu agentury NMS o vztahu české populace k výzvám spojeným s AI v kontextu udržitelnosti. 

S Evou Nečasovou mluvíme hlavně o vztahu technologie a nejmladších generací. Kromě materiálů pro širokou veřejnost její “AI dětem” nabízí i metodické materiály pro učitele, které integrují AI do předmětů základních a středních škol. Důraz je kladen nejen na technické dovednosti, ale hlavně na rozvoj kreativity, kritického myšlení a společenské odpovědnosti – tedy kompetencí, které jsou v digitálním věku nezbytné: od fiktivní teen Sáry, která učí děti bezpečnému pohybu v digitálním světě, po praktické metodiky pro využívání chatbotů ve výuce.

Kdy vám poprvé vstoupila AI do života?

Asi před pěti lety, kdy jsem se o to začala zajímat a vzdělávala se v kurzu “Elements of AI” od prg.ai (nezisková organizace, která se zaměřuje na popularizaci a rozvoj umělé inteligence (AI) v České republice. Rok na to jsem uspořádala příměstský tábor pro děti od deseti do patnácti let a tvořili jsme projekt, kde jsme využívali strojové učení (metoda umělé inteligence). Tehdy jsem pochopila, že tohle téma do škol patří a že děti nemají sebemenší problém mu porozumět. 

Vy stojíte i za tvorbou českého Kurikula umělé inteligence pro základní a střední školy. Jaká je největší příležitost využití AI ve vzdělávání?

Ve vzdělávání je to jednoznačně personalizace a individualizace, hlavně personalizace zpětné vazby. Učitelé mají hodně dětí – třeba učitel informatiky má průměrně osmdesát dětí, které učí hodinu až dvě týdně. To je opravdu hodně i jen na zapamatování jmen. Personalizovaná zpětná vazba je to, co žáka posouvá, ne známka. Proto vyvíjíme aplikaci Tiny, která analyzuje data z výuky a dává zpětnou vazbu, informuje učitele a usnadňuje mu práci.

Jak to funguje?

Chceme minimalizovat čas, který děti tráví s digitálními zařízeními ve výuce, ale zároveń potřebujeme z výuky získat digitální data. Proto se aplikace Tiny používá zhruba pět minut na konci hodiny. Zjišťujeme, co si žák z lekce odnesl. Pokud bychom tato data sbírali kontinuálně, mohli bychom personalizovat zpětnou vazbu, a později také vzdělávací obsah. Začínáme od druhého stupně ZŠ dál.

Takže na konci každé hodiny by žák odpovídal na otázky, které se týkají hodiny, a z toho by se analyzovalo, co vnímá?

Ano, přesně tak. Mohou to být různé aktivity, otevřené otázky nebo povídání s chatbotem.

Je to tedy tak, že AI nevezme učitelům práci?

Občas se setkávám s tím, že si lidé představují, že se děti budou moci vzdělávat samy a že učitelé přijdou o práci. Ale takhle to nevnímám. Škola je sociální instituce, vztahy jsou základem všeho, co se v ní děje. Obecně si nemyslím, že technologie lidem berou práci. Spíš jde o proměnu toho, jak ji vykonáváme. Problém současné doby ale může být, jak rychle tato proměna probíhá. 

Vědci v rámci nedávné iniciativy volali  po zpomalení vývoje AI a regulaci. Myslíte, že je to na místě?

Té iniciativě jsem ani trochu neporozuměla. Respektive rozumím volání po regulaci, ale právo reaguje na technologický vývoj se zpožděním. Snaží se regulovat chování lidí, ne technologii. Zpomalování vývoje technologií mi nedává smysl, není to podle mě ani možné.

Jaký je mindset pedagogů ohledně AI, moje zkušenost je, že jsou zdrženliví, neochotní ke změně, mnozí se teprve za covidu učili používat Teamsy a Whatsapp?

To se nedá takhle obecně říct. Záleží na škole a na řediteli. Pokud má vedení vizi a pracuje s pedagogy, začíná to fungovat. Z toho důvodu také nyní pilotujeme projekt AI akcelerátor, kde se snažíme o proměnu myšlení a ukazujeme jak provádět change management ve školách. Technologie přichází až nakonec. Nejdřív musíme pracovat s lidmi. Zároveň nesouhlasím s tím, co často slýchám, že mají pedagogové zpátečnické uvažování a učí nedůležité věci. Znám spoustu učitelů, kteří jsou otevření, připravují zajímavé hodiny, které žáky rozvíjí. Samozřejmě jsou i tací, kteří odmítají cokoliv, ale setkávám se spíš s těmi otevřenými.

V čem by tedy školy mohly AI využívat? 

Vidíme několik oblastí. První je praxe pedagogů — přípravy, hodnocení, výuka. Další je tvorba strategických dokumentů jako školní vzdělávací program, profil absolventa, vize a mise školy, jejích hodnot apod. AI může také výrazně ulehčit administrativní procesy. A v neposlední řadě vidím velké usnadnění tzv. formativního hodnocení, což je kontinuální zpětná vazba žákovi na míru. Na to pedagogové často nemají kapacitu, ale učení je díky němu mnohem efektivnější. Abychom mohli tímto způsobem hodnotit, musíme kontinuálně sledovat žákovu práci a tím může právě AI hodně pomoci.

Může AI nějak také pomoci s implementací revidovaného rámcového vzdělávací programu (tedy národního kurikula vzdělávání)?

Přesně tak. Spolu s Národním pedagogickým institutem a pár lidmi z ČVUT pracujeme na technologii, která dokáže pedagogům i vedení škol poradit s tím, jak pracovat v revidovaným RVP. Používáme metodu RAG, takže chatbot minimálně halucinuje a z RVP dokáže citovat.

Máte zpětnou vazbu od rodičů, když se něco takového zavádí? 

Od pedagogů slýchám, že jsou to často právě rodiče, kteří brzdí inovace. Někteří chtějí nejen klasické známky, ale hlavně chtějí školu, jak ji poznali oni. Zároveň mají strach z technologií a nechtějí, aby s nimi jejich děti trávili velké množství času. Chápu ten rozpor, sama mám čtrnáctiletého syna, co často kouká do mobilu. Jenže my potřebujeme děti učit, jak technologie využívat jako tvůrci, ne jako konzumenti. A na to by měl být ve školách prostor.

Když jsem poprvé pracovala s AI, měla jsem silnou potřebu jedno téma řešit ve více AI programech a pouze, pokud byl výstup shodný, a i po další kontrole, jsem věřila výstupům. Mám zkušenost, že mnozí lidé spoléhají na AI, nemají tu ostražitost, kritické myšlení, mladí lidé nemají intuici z praxe, takže nepoznají, že je něco moc obecné nebo zbytečné. Nemluvím o halucinacích, ale o kvalitě výstupu. Nemůže díky AI kritické myšlení degradovat? 

Tuto obavu slýchám velmi často. Je to jedno z hlavních témat, které řeším. Generativní AI je třeba využívat tak, aby se to nestalo a proto jsme vypracovali spolu s Národním pedagogickým institutem principy využití AI ve výuce. Je třeba proměnit oblast didaktiky, to znamená, že dávat návody, jak generativní AI využívat tak, aby to rozvíjelo člověka. Já sama na sobě občas vidím, že na chatboty hodně spoléhám. Samozřejmě — šetří mi to čas, ale ty výstupy někdy nejsou příliš kvalitní.

Jak může chatbot pomoci s rozvojem myšlení u dětí? 

Třeba metodou sokratovského dotazování. Místo abych si generovala výstup, používám chatbota pro to, aby se mě doptával a pomáhal mi přemýšlet. Nebo plánování. To děti často neumí, a chatboty mohou využít jako průvodce. Děti například zadají, že chtějí udělat projekt, a chatbot jim pomůže rozdělit to na dílčí kroky, naplánovat časově realizaci apod. Další možností je například získání zpětné vazby na svou práci. Nebo také mohu nechat chatbota vygenerovat nějaký výstup a pak ho kriticky posuzovat. Tyto principy chceme předat nejen pedagogům, ale také dětem.

Vidíte ještě nějakou hrozbu ohledně nasazení AI a vývoje dětí? 

Nejvíc teď řeším tzv. AI companions. To jsou chatboti nakonfigurovaní tak, aby si pamatovali veškerou konverzaci a učili se na ní. Čím více si s nimi povídáte, tím lépe vás znají. Studie ukazují, že je celkem časté, že si k nim lidé vytváří silná emocionální pouta a když pak například AI společník chybou přijde o paměť, prožívají podobnou ztrátu, jako ve vztahu s člověkem.

V současnosti je toto využití chatbotů nejčastější případ a já v tom vidím megatrend. Nemyslím si, že mít vztah s chatbotem je něco špatného. Myslím, že to naopak je a do budoucna bude úplně normální. Ale je třeba rozlišovat, kdy už ty vztahy začínají být toxické — zvlášť teenageři jsou riziková skupina. Proto se na to v školách teď chceme soustředit a v rámci Kurikula umělé inteligence jsme vydali metodiku Digitální blízkost. 

Sociální sítě už 10 let vedou k mnohým problémům, závislotem, izolaci….

Většina sociálních platforem, jak jsou nastaveny teď, jsou toxické. Problém vidím v jejich centralizaci — tedy že algoritmy (a samozřejmě také data) má pod kontrolou jedna společnost. Ale přicházejí nové trendy, decentralizované sociální sítě. Líbí se mi sociální síť od Jacka Dorseyho, který kdysi založil Twitter. Není připojená na internet a lidé si vyměňují data jen přes bluetooth, když se osobně setkají. Bude to zřejmě směřovat k další fragmentaci komunit, ale i tak mi to přijde jako mnohem lepší model.

A co zpětná vazba od žáků, když implementujete AI?

Zpětná vazba od žáků je klíčová. Nedávno jsme v Kampusu Hybernská pořádali debatu s mladými lidmi kolem 15 let a bylo fascinující slyšet, jak AI využívají. Sami se rozpovídali o tom, jak AI používají nejen pro studium, ale i v osobním životě. Zhruba polovina debaty se točila kolem konceptu AI companions. A víte, co je nejzajímavější? Zjistili jsme, že jim je v podstatě jedno, co řešíme my, pedagogové, ve školách. Jeden chlapec se přiznal, že si většinu čtenářských deníků nechává vygenerovat AI.

Důvod je ten, že to pro něj není priorita a raději ten čas věnuje rozvoji v jiných oblastech. Podle mě to ukazuje na hlubší problém – děti raketově ztrácejí motivaci k učení. Studie ukazují, že to často pramení z nedostatku autonomie v tom, co se učí. Nemyslím si, že by měli mít kompletní volnost, ale určitě by měli mít možnost ovlivnit, co se učí. A to je něco, co se ve školách v současnosti děje jen zřídka.

Jak by se měl rodič chovat k dítěti v době AI?

Přijde mi, že uvažování dětí je od toho našeho už tak vzdálené, že mu nejsme schopni porozumět. A že to do velké míry způsobuje rychlý technologický rozvoj. Z pohledu mámy mi přijde nejzásadnější synovi naslouchat a snažit se nehodnotit, jak vnímá svět. Ptám se ho, co na sociálních sítích sleduje a co ho zajímá. Někdy je to těžké, protože se mi třeba nelíbí obsah, na který kouká. Ale vím, že kdybych to začala hodnotit, už mi to příště neřekne. 

Foto: Archiv Evy Nečasové