Martin Souček je odborník na datová centra, elitní závodník na dlouhé tratě a hlavně zakladatel projektu Domestici, který spojuje extrémní sport s osvětou paliativní péče. Projekt vznikl s cílem upozornit na to, že tento – nejen lékařský, ale hlavně lidský – přístup může zásadně zlepšit kvalitu života našich bližních v jeho samotném závěru.

Martin pomocí dlouhých ultracyklistických závodů, včetně slavného Race Across America, ukazuje, že sport může být nástrojem k otevírání témat, o kterých se běžně nemluví. „Nikdo by neměl odcházet sám,” říká Martin, „paliativa není jen o umírání, ale o důstojnosti, podpoře a lidské blízkosti.” A proto se s mottem “Nejedu sám” rozhodl založit sbírku na podporu paliativní péče.

V čem je Race Across America tak náročný?

Závod Race Across America je tradiční závod, který se jezdí pěkně dlouho, náš ročník byl už 40. Jezdí se vždycky od pobřeží k pobřeží, ze západu na východ a startuje typicky v Kalifornii, blízko San Diega. Délka závodu je zhruba 5000 kilometrů. Každý rok je to trochu jiné – podle terénu, jestli je někde na trase například spadlý most a podobné věci, které se musí objíždět. Celý závod je kontrolovaný komisaři, je to vysoce profesionální, žádná volná jízda. 

Na rozdíl od závodů, které obvykle jezdím já, které většinou nejsou monitorovány a jsou bez podpory, při tomto závodu byla podpora povinná. Proto je taky ten závod dost drahý, je předepsaný počet doprovodných vozidel a lidí, kteří musí v týmu být. Závod se jede v kategorii sólo, kam jsem se chtěl kvalifikovat, ale nepodařilo se mi to. A pak se jede v kategorii týmů. Sólisté startují o tři dny dříve, protože mají limit 12 dnů. Týmy mají limit 9 dnů. Díky tomu se všichni setkají přibližně podobně v cíli – v New Jersey. My jsme stáli na startu s 11členným podpůrným týmem. Bylo nás víc než u ostatních, protože jsme se rozhodli z cesty udělat dokument. Ten jsme právě zveřejnili. Dokument mapuje nejen samotný závod, ale i tři roky před ním: trénink, neúspěšnou kvalifikaci v Chorvatsku, vystoupení v médiích a celou přípravu.

Proč jste se rozhodl závod podstoupit?

Celá tahle snaha není pro slávu, ale jako upozornění na téma, které se týká nás všech. Tím tématem je paliativní péče. Je to téma náročné, složité, ale krásné v tom, co dokáže poskytnout rodinám v nejtěžších chvílích, ve kterých jejich blízcí odcházejí. Paliativní péče dokáže zkvalitnit čas na konci života. V Česku o tom víme málo, bojíme se toho. Bojíme se smrti — kulturně, historicky i v rodinných kruzích.

To téma je u nás stále nové. Paliativní péče se týká i záchranné služby — to je novinka posledních tří let. Záchranáři se učí rozpoznávat situace, kdy by pacienta odvezli, ale on by zemřel na cestě. Učí se nabídnout rodině volbu, zda to chtějí prožít doma. Dřív se běžně stávalo, že blízkého odvezli do nemocnice, kde už s ním nikdo nic neudělal. A on zemřel v sanitce nebo v nemocnici bez rodiny. To je ta největší ztráta, že člověk zůstane sám. Proto máme heslo „Nejedu sám“ — mluvíme o situaci na konci života a zároveň je to vynikající slogan pro náš závod. Domestik v cyklistice ten, kdo podporuje závodníka, maká ve stínu. A pečující člověk doma dělá totéž. Je to těžké a potřebuje podporu dalších „domestiků“, tedy sestřiček a lékařů. Proto ten název.

Tohle téma je pro mě velmi důležité. Ne proto, že bych měl někoho v paliativní péči,  ale když jsem s jeho propagací začal bylo mi 45 a začal jsem si uvědomovat souvislosti. V regionu, kde žijí moji rodiče, není žádný hospic (člověk, poskytující paliativní péči). Začal jsem přemýšlet, jak to jednou bude. 

Jak jste se k závodu vůbec dostal?

Původně jsem elektroinženýr, technik, pragmatik. Dříve určitě víc než dnes. Rozhodl jsem se pro závod, protože to byl můj životní cíl, který jsem si mohl dopřát, jelikož jsem přerušil kariéru, abych měl více času na děti. A najednou jsem měl přebytek volného času. Řekl jsem si, že si dám rok pauzu od vydělávání peněz. Měl jsem dlouhé, na mě nezvykle prázdné dny a nevěděl jsem, co s nimi.

Připravil jsem si seznam banálních věcí, které bych o mé ‘pauze’ mohl dělat. Vystudovat další vysokou, nebo opravit dům a podobné věci. Místo pauzy jsem si vlastně chtěl nadělat ještě víc práce. Nakonec jsem plány zahodil a zkusil jsem jednu terapeutickou metodu, ve které na týden jdete do úplné tmy. Najednou jsem začal objevovat jiné způsoby práce se sebou a začal jsem se věnovat sám sobě jinak než dřív. A v tom momentě jsem se rozhodl. Řekl jsem si: „To bude můj cíl. Na to se budu připravovat. Možná je to jediný okamžik v mém životě, kdy jsem byl schopný se na něco takového opravdu soustředit.” Dva a půl roku jsem profesionálně trénoval. Měl jsem několik trenérů – na cyklistiku, do fitka, odborníky na výživu, různé specialisty a kromě toho jsem hned od začátku věděl, že se závodem chci komunikovat téma paliativní péče. Rok před závodem jsme už veřejně sdíleli přípravu.

Jak jste s cyklistikou začal?

Než jsem s cyklistikou začal, měl jsem operaci kolene. Když mi doktor řekl, ať zapomenu na své oblíbené sporty jako je florbal a squash, rozhodl jsem se pro kola. Doopravdy jezdit na kole jsem začal v roce 2016. Předtím jsem měl kolařinu rád, ale jezdil jsem tak do 50 kilometrů. Půl roku po koupi kola jsem přejel republiku ze západu od Aše do Jablunkova bez přestávky za 40 hodin. Tak jsem začal jezdit dlouhé tratě. Před Amerikou byla moje kategorie závody kolem 1500 km. Krátké proto, že se jedou bez podpory, bez spaní. Nejdéle jsem dal jízdu tři dny a tři noci bez spánku, jen s posilujícími odpočinky.

Rozhodl jsem se pro ten závod napříč Amerikou, i když jsem věděl, jak je náročný. Říká se, že je nejtěžší ve své kategorii, ne kvůli délce, ale kvůli času, který je velmi přísný a jakmile bych ho nesplnil, byl bych venku. Má to obrovský psychologický dopad. Jedeš 5000 km přes 13 amerických států. Zažiješ všechny typy počasí — od studených hor až po poušť Mojave, kde je 48 °C vzduch a 75 °C asfalt – jedeš v tom kotli skoro 1000 km. Mimochodem, taky jsme po cestě potkali tornádo. 

Jak jste se připravoval na takové vedra?

V Česku jsem se spojili s lidmi, kteří mi pomáhali se na ně adaptovat. Čtrnáct dní v kuse jsem se den co den hodinu koupal ve vaně, která měla 49 stupňů. Je potřeba ji dopouštět a měřit, aby byla teplota stále stejná. Během té hodiny jsem typicky vypil litry vody, úplně jsem se vypotil. Když jsem vylezl, býval jsem unavený jako po sedmi hodinách tréninku na kole. No a před závodem jsem ještě trénoval přímo v poušti. 

Je to všechno poměrně drahé. Ten závod nás vyšel na 25 milionů korun. Taky kvůli filmu, který jsme se o něm rozhodli natočit. Na jednoho člověka celá cesta, ubytování a stravování vyjde na 150 tisíc korun, nás bylo kolem 13. 

Jak jste začal s filantropií?

Můj první projekt se jmenoval ‘Kolo pro Adama’. Funguje už šestým rokem a pomáhá handicapovaným dětem. Za šest let jsme obdarovali 76 dětí speciálními koly typu handbike nebo tricykl. Vybrali jsme peníze, které jsme věnovali organizaci Černí koně, kteří ta kola pro děti vyrábějí. V průměru jedno takové kolo stojí 80 až 100 tisíc korun. Za šest let jsme vybrali šest milionů, byl to obrovský dobrovolnický projekt, kde platilo přísné pravidlo, že ani koruna z vybraných peněz nešla jinam než na kola. To byla má první zkušenost, že lze koníček, jako je jízda na kole, propojit s něčím, co má společenský dopad a hodnotu. 

Většina závodníků na Race Across America věnuje závod nějakému společenskému tématu a to se mi moc líbí. Je to nejtěžší závod na světě, velmi nejistý, je potřeba být naprosto připravený. Chtěl jsem ho tedy také s něčím spojit, ale s něčím trochu jiným než s ‘Kolem pro Adama’. Přemýšlel jsem, jaké téma vybrat. Po nějaké době jsem si v naší společnosti všiml strachu ze smrti. Tehdy jsem netušil, co je to paliativní péče. Nevěděl jsem, co je to hospic. Zjistil jsem, že strach ze smrti souvisí s péčí na konci života, a to mi přišlo jako silné a potřebné téma.

Proč si myslíte, že se lidé v naší kultuře smrti tolik bojí?

Myslím, že se za strachem ze smrti skrývá více důvodů. Některé si vytváříme sami v rodinách, souvisí ale i s režimem před rokem 1989 — ten vlastně „schoval za plentu“ porod i smrt, ty nejdůležitější okamžiky života, které jsou rituální a symbolické. Najednou to pro nás nebylo přirozené. Za minulého režimu bylo také utlačováno náboženství, které často lidem se smrtí pomáhá. Když mi bylo sedm, umírala mi babička, ale rodiče mě za ní nevzali — z ochranitelského pocitu, abych nebyl vystavený smutku. Ale tím mi vzali možnost prožít tak důležitý okamžik důstojně. Podobnými zážitky, řekl bych, se vytvářejí bariéry, které často u lidí cítím.

Jak jste s podporou paliativní péče začal?

Šel jsem za Jirkou Bártou, zakladatelem Nadace Via, který ji 25 let vedl. Když jsem za ním přišel s jasným schématem, že chci udělat takovouhle věc a chci na to vybrat peníze, zeptal se mě: „Kolik chceš vybrat?“ Odpověděl jsem jeden milion. Na což řekl: “Málo. Martine, jestli to máš takhle promyšlené a se svojí zkušeností z byznysu, tak chtěj vybrat třeba deset.“ A tak vznikl cíl 10 milionů korun.

Vznikla veřejná sbírka, která měla od začátku ambici udělat systémovou změnu, dlouhodobě přispět k pozitivní změně. Cílem je nejen osvěta veřejnosti, stejně důležitá je osvěta lékařů a zdravotního personálu. Aby to téma vůbec znali, přijímali ho a dokázali změnit svůj přístup. A tak vznikl první pilíř, který zastupuje Centrum paliativní péče. 

Druhý pilíř je Fórum mobilních hospiců — střešní organizace, která pomáhá rozvoji domácí paliativní a hospicové péče v Česku. Zejména pomáhá na systémové úrovni zlepšovat jeho financování. Je to silný partner Ministerstva zdravotnictví. No a třetí pilíř je konkrétní Hospic sv. Lazara v Plzni, který poskytuje přímou péči. Tohle všechno začalo před dvěma a půl roky. Myslím, že všichni, co jsme součástí projektu, jsme za tu dobu urazili docela velký kus cesty.

Foto: Martin Souček