Veronika Dušková patří do nejmladší generace českých ekoinfluencerů. Přestože se ve škole styděla mluvit před lidmi, dnes točí videa, pořádá kurzy a ukazuje lidem, že starší oblečení nemusí skončit na skládce, ale pomocí domácích úprav jej lze znovu vrátit do hry.

Na instagramovém profilu Vedu Clothing už má téměř šedesát tisíc sledujících. Věnuje se ale také emisím, klimatu, obnovitelným zdrojům nebo upcyklaci věcí – učí třeba, jak z obyčejné krabice udělat dekorativní kousek.

Influencingu o udržitelném odívání se věnujete od roku 2021. Proč jste s tím začala?

V té době jsem konečně nasbírala odvahu své tvoření sdílet na sociálních sítích. Tuhle touhu jsem předtím měla v hlavě dlouho, ale vždy jsem byla stydlivá, bála jsem se toho. Vytvořila jsem si v hlavě takový plán, že si nejprve našetřím na overlock (druh šicího stroje, pozn. red.) a telefon s lepším foťákem a pak až budu publikovat veřejně. Odhodlala jsem se tedy až v roce 2021. Původní záměr byl, že budu přešívat kousky ze second handů a prodávat je, ale brzy jsem zjistila, že to chci dělat osobněji, že chci sdílet i sebe a problematiku oděvního průmyslu. Hodně se pro mě změnilo i tím, že jsem byla na vzdělávacím kurzu Climate Heroes od Nadace Partnerství. I díky tomu jsem se rozhodla, že chci svůj profil využívat na něco důležitějšího než jen sdílení upcyklovaných topíků.

Měla jste zpočátku touhu propagovat udržitelnost, nebo to byl jen zájem o šití?

Udržitelnost pro mě byla v šití motivací od začátku. Rozhodla jsem se, že se naučím šít právě kvůli tomu, že jsem zjistila, co stojí za oděvním průmyslem. Řekla jsem si, že začnu víc nakupovat v sekáčích, ale nebylo tam vždy to, co jsem chtěla. Od začátku jsem vybírala látky s certifikací GOTS (Global Organic Textile Standard je celosvětově uznávaný standard pro textil, který zaručuje ekologickou a společenskou odpovědnost při výrobě, pozn. red.) nebo jsem používala deadstock či přešívala věci ze second handu. Ukazovala jsem, jak se dá šít šetrněji, že jsou i jiné možnosti než koupit si novou metráž, že textil se dá upcyklovat. A to upcyklování může vypadat i dobře, atraktivně i pro teenagery, moderně, což na sociálních sítích tehdy nikdo moc nedělal.

Co je to ten zmíněný deadstock?

Jsou to látky z druhé ruky, metráž, která by jinak ležela ladem. Skvěle to prodává e-shop Textile Mountain – vyhledávají materiály z bývalých českých továren nebo je získávají, když zavře nějaký obchod či když designér své látky nevyužije, a prodávají je dále. Často mají v nabídce třeba třicet let staré materiály. Dává mi velký smysl tohle využívat, jsou to většinou látky s příběhem.

Na Instagramu máte téměř 60 tisíc sledujících. Čekala jste takový zájem mladých Čechů o šití?

Ne, rozhodně jsem to nečekala. Nemyslela jsem si, že budu environmentální influencerka. Vždy jsem byla hodně stydlivá, bála jsem se mít i prezentaci ve škole. Opravdu jsem netušila, že budu v DVTV a že budu pořádat přednášky pro školy. Takže nikoli, nečekala bych, že se v tom tolik najdu.

Máte mezi vašimi sledujícími také muže?

Tak tři procenta.

Dá se říci, že vás váš instagramový profil živí?

Ano, mám již placené spolupráce. Do toho pořádám také online kurzy šití, je to čistě digitální produkt. Občas pořádám i workshopy nebo přednášky. To je ale takový menší zdroj příjmů, nejpodstatnějším zdrojem jsou ty kurzy šití. Dále mám spolupráce na sociálních sítích se značkami a organizacemi a také získávám nějaké peníze z videí na YouTube, ale to není žádná sláva. Taky teď spoluvytvářím podcast Šatníky, který je pod Rádiem Wave.

Jaké typy firem se na vás kvůli spolupráci obracejí?

Hlavně firmy, které vyrábějí produkty šetrně, ať už je to kosmetika, oblečení či jídlo, nebo mají zajímavé udržitelné projekty, třeba ukládání uhlíku pod zem. Oslovují mě ale také firmy jako Shein, Temu a podobně, o kterých absolutně neuvažuji. Poslední dobou chodí hodně nabídek od různých AI nástrojů, online aplikací, což mě také nezajímá a nezamýšlím se nad nimi.

Co radíte lidem, kteří by se chtěli naučit šít, ale jsou zcela nešikovní?

Vůbec nevěřím tomu, že pokud má někdo obě ruce, může být na šití levý a nezvládl by to. Šít se může naučit úplně každý, není potřeba nějaký speciální talent. Velmi často mi lidé píší, že jsem talentovaná, ale mě to skoro pobuřuje, protože ani mně to od začátku nešlo a tvrdě jsem si to vydřela. Dala jsem do toho ten čas, zkoušela jsem to a v jednu chvíli to cvaklo a od té doby se mi daří skoro každý šicí projekt. Takže si myslím, že je to dovednost, nikoli nějaký talent. Určitě naučit se šít zabere čas, někomu to může jít rychleji a někomu pomaleji. Ale naučit se to může skutečně každý.

Jak časově náročné je vzít nějaké staré oblečení a přešít jej tak, aby vzniklo něco opravdu pěkného?

Může to trvat půl hodiny i celý den, ale je to zábava, člověk u toho krásně vypne. Jsou střihy a přešití, které má člověk za chvíli, ale to kvalitní šití někdy opravdu trvá. Jsou ale i projekty, které máte za dvě hodiny hotové. To může být obzvláště motivační, protože výsledek se dostaví rychle: jen si něco zúžím, zkrátím, vyměním knoflíky. Dá se toho najít spousta – jak pro lidi, kteří si s tím chtějí vyhrát, tak pro ty, kteří chtějí rychle nějakou velkou proměnu.

Myslíte si, že domácí přešívání oblečení začíná být znakem prestiže, že je to trendy?

Ano, určitě. Stejně jako nakupování v second handu. Dříve to byl trapas – jednou jsem se třeba své babičce chlubila, že mám kalhoty ze sekáče, a ona mi řekla: „To vůbec nevadí, to na nich není poznat.“ Ale pro mě to bylo super, že jsou z druhé ruky. Myslím, že u mladé generace je dávat věcem druhý život určitý benefit, něco, čím bychom se mohli chlubit.

Na Instagramu i dalších sítích funguje i opozitní komunita spotřebních influencerů. Naopak nabádají, aby lidé kupovali víc a víc výrobků, ve svých videích vybalují věci z e-shopů. Ti mívají i několik milionů sledujících z celého světa. Kam se sledovanost bude v příštích dekádách překlápět, k těm udržitelným, nebo k těm hýřícím?

To je těžká otázka. Určitě vidím odklon od influencerů, kteří ukazují bohatý život, který je ale pro mnoho lidí nedostupný. Pozoruji, že dříve lidé rádi sledovali ten okázalý život, ale s covidem to začalo být čím dál méně žádané. Často se influenceři snaží působit, že šetří. Mnoho lidí už má po krk sledování někoho s životem jim úplně nedostupným. Vnímám tenhle přesun opravdu intenzivně.

Evropská unie se již pustila do regulace super fast fashion, postihuje návykový způsob prodeje na e-shopech, od letošního července bude platit clo na balíčky do 150 eur putující do EU. Myslíte, že takové regulace seshora mohou nějak pomoci?

Určitě. Ale myslím si, že tyhle regulace by nepřišly, kdyby už nebyli lidé, kteří vyžadují zodpovědnější přístup oděvních značek. Nedá se říct, jestli je mocnější regulace, nebo jednotlivci, jedno bez druhého by nevzniklo.

Teď pojďme do osobnější roviny. Kolik kusů oblečení jste vyhodila za posledních pět let?

Opravdu málo. Posledních pět let vážně hledám kvalitu, lepší oblečení, koukám se na složení materiálů. A i když už něco nechci, nikdy není problém to poslat dál někomu konkrétnímu, není nutné to vyhodit. Nespoléhám na to, že můj textil někdo na nějaké charitě využije, snažím se vždy najít opravdu konkrétního majitele. Tohle vidím jako velký problém: fast fashion řetězce snižují kvalitu materiálů. V důsledku toho jsou i second handy či online bazary plné nekvalitního oblečení, plní se i skládky. Kdyby oblečení něco vydrželo, snadněji by cirkulovalo. Pokud nevyužité oblečení nechci rovnou darovat nebo prodat, snažím se ho přešít, opravit nebo, pokud je to opravdu něco nepoužitelného, snažím se z toho udělat třeba užitkový hadr, downcyklovat to. Nebo z toho udělám výplň, třeba teď jsem šila pelíšek pro pejska a vycpala jsem ho odstřižky z látek.

Co když lidé hážou nepotřebné oblečení do kontejneru na textil a argumentují tím, že je to ekologické, protože část jde na charitu a část do recyklace?

Já vždy říkám, že je nejlepší najít konkrétního majitele, ať už třeba prostřednictvím online tržiště, jako je Vinted, nebo někoho, koho znám. Radím také nedávat na charitu oblečení, na které bych se ani nekoukla, kdyby bylo někde v sekáči. Protože už jsou tu taková kvanta oblečení, že nikdo nestojí o potrhané, ožmolkované legíny a tak dále. Stejně jako když chceme darovat oblečení lidem třeba na Ukrajině, je dobré nad tím přemýšlet a nedarovat třeba boty na podpatcích či společenské šaty. Jednoduše neposílat na charitu něco jenom proto, že se toho chci zbavit. Stejně tak je dobré kupovat si oblečení, které je kvalitní a nebude tak těžké ho poslat dál.

Na svém profilu se věnujete i jiným eko tématům, máte tam příspěvky o emisích, o klimatu a obnovitelné energii. Mají tato témata také ohlas, i když nejsou o textilu?

Ano, neřekla bych, že mají horší dosah, i když je pravda, že většinu mých sledujících zajímá hlavně udržitelná móda a udržitelnost. Ale tahle témata od toho nejdou odsunout.

Jaké typy hejtů dostáváte a jak se s nimi vyrovnáváte?

Konstruktivní kritiku přijmu a zamyslím se nad ní, když je to jen nějaký blábol, něco sprostého, tak se to snažím nebrat osobně. Ale někdy je to tak něco mezi, a to mě dokáže znejistit. Dávám si ale velký pozor na to, abych všechno, co ve videích říkám, měla ověřené. Často mi to i kontrolují odborníci, takže se ještě nestalo, že by mě někdo nachytal, že bych řekla nějaký úplný nesmysl. Pak je ale skupina lidí, kteří nereagují na podložené argumenty a nevidí rozdíl mezi fakty a názory, to je pro mě nejtěžší střet s realitou.

---

Veronika Dušková

Narodila se v roce 2003 v Brně.
Vystudovala gymnázium a VOŠ v Brně, obor design oděvu.
Influencingu se věnuje od ledna 2021.
Žije v Brně, mezi její koníčky patří šití, zahradničení, restaurování nábytku, vegetariánské vaření a všemožné tvoření.

Foto: Veronika Dušková