Stála jsem ve frontě na pokladnu a zuřivě mrkala a protáčela panenky, jen abych potlačila slzy. Otevřela jsem totiž WhatsApp a v něm mě dojala zdánlivě nevinná fotografie.

Štíhlá ruka jedné mé mladé kamarádky držela před kamerou pugét kosatců a pivoněk. Dcera ve vzrostlé trávě objevila květiny, které před půl stoletím zasadila v zahradě její máma.

Jak je možné, že pořád ještě kvetou? A jak je možné, že se pro potěchu objevily zrovna ve chvíli, kdy dospělé dítě v zahradě hledalo útočiště, únik z neúprosného světa?

A na podzim karneval

Zahrada mého dětství byla rajská. Vzrostlé nádherné třešně, jejichž srdcovky dodnes (v čokoládě) kopíruje v Bruselu Pierre Marcolini.

Stovky meruňkových stromů, višně, švestky, vinná réva. A samozřejmě vlašské ořechy a mandloně. Desítky nejrůznějších odrůd rajčat (soused byl šikovný mičurinec) a na podzim karneval jiřin a aster.
Zahrada je ale i drsná učitelka. Taháte roky kýble vody k malé meruňce, a jen co se rozrodí, zkrouhne ji mrtvice. Všech šest skvostných třešní během jediného roku uschne. Ukáže se, že sousedovi stínily na kousek jeho pozemku, tak je otrávil jakousi kyselinou.

Ale všechno, co přežije, je zdrojem výsostné radosti. A pořád je na co se těšit.

Mami, koukej

Když umírá zahradník, zahrada je nejdřív nesnesitelně smutně zanedbaná, ale časem romanticky zdivočí. V Brně, v Žabinách, jsme jako děti měly v opuštěných zahradách (postupně požíraných rozrůstajícím se sídlištěm) eldorado. Na jaře jsme vyrážely na „pajtl“ (lidový výraz, když chodíte do opuštěné zahrady na kytky či ovoce), abychom domů dorazily s náručí plnou nesmrtelných narcisů. Jen moje máma se durdila, že nesmím krást. „To není krádež, ale pajtl! Jsou opuštěné!“ bránila jsem se, zoufalá, že nechápe tak zásadní rozdíl. Pajtlovala jsem samozřejmě dál, ale z mých úlovků se pak těšila paní sousedka Beránková.

Teď vypadá opuštěně i ta zahrada mého dětství.

Ale letos se do ní konečně vracím nastálo. Po mnoha letech života v Anglii se vracím do rodných Čech. Objednala jsem růže, z jejichž vůně by se našim štěstím zatočila hlava. A pak jejich oblíbené obří kosatce, kterými postupně olemovali cestu. Uvěřili by mi, jak se jmenuje ta skvostně růžová odrůda? Asi ne, byli stará škola. Nikdy by je nenapadlo pojmenovat půvabné květenství slovy Baboon Bottom (zadek paviána).