Do Česka se po sta letech vracejí šelmy a dravci. Člověk je málem vyhubil, nyní se s nimi opět učí žít. Návratu původních druhů pomáhá přísná ochrana, která v Evropě platí už od 90. let.

Potkat v českých lesích kočku divokou ještě před pár lety patřilo do říše fantazie. Nyní je to realita, tahle plachá malá šelma již českou přírodu obývá. Vědci a dobrovolníci loni potvrdili návrat kočky divoké do Lužických hor na pomezí Libereckého a Ústeckého kraje. Tento druh vymizel z české přírody před více než sto lety, ovšem dva exempláře nyní zaznamenaly fotopasti. Výzkumníci Akademie věd ČR po analýze jejich genetického materiálu potvrdili, že se skutečně jedná o kriticky ohrožené kočky divoké. Jednalo se o kočičí samici Tonku, která navíc během sledování porodila trojici koťat, jež řady těchto malých šelem na severu Čech rozšíří.

V oblasti Lužických hor tak vědci nyní evidují pět exemplářů této šelmy, která se od běžné kočky domácí liší tlustším, pruhovaným ocasem a šedohnědým až šedožlutým zbarvením srsti – jde o samce Jonáše, samici Tonku a její tři potomky. V české krajině dříve žily kočky divoké běžně, v průběhu 19. a 20. století ale vlivem lovu a přeměny lesů na smrkové monokultury vymizely. Dlouho je ochranáři považovali za vyhynulé. „Kromě Lužických hor se záznamy o výskytu nebo přítomnosti kočky divoké objevují i v dalších částech Česka, například v Doupovských horách, na Křivoklátsku, Dobříšsku, Šumavě, v Českém a Slavkovském lese či na moravsko-slovenském pomezí,“ vyjmenovává pro Ecoista.cz Eva Pernicová, mluvčí Hnutí DUHA, jež divoké šelmy systematicky monitoruje.

Kočka divoká zdaleka není jediný případ návratu původních druhů do české krajiny. Málo se ví o tom, že sokol stěhovavý, elegantní šedý dravec se žlutě zbarveným zobákem, ve druhé polovině minulého století téměř z Česka vymizel. Na vině bylo přímé pronásledování člověkem a především masivní používání nechvalně proslulého insekticidu DDT v zemědělství. „Sokol, který stojí na vrcholu potravního řetězce, patřil k druhům, jež používání DDT zasáhlo nejdrastičtěji. Důsledkem používání DDT v zemědělství docházelo k měknutí skořápek vajec a mláďata se nemohla vyvíjet,“ říká pro Ecoista.cz František Pelc, ředitel Agentury ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK). 

Do přírody se sokoli postupně vracejí díky zákazu používání DDT i záchranným programům v mnoha zemích. Například v chráněné krajinné oblasti Jeseníky, kde se novodobé hnízdění sokolů datuje od roku 2001, předloni úspěšně opustilo hnízda více než čtyřicet mláďat. „Vloni sokoli dokonce vyhnízdili na Vysočině, poprvé od roku 1956. Odhaduje se, že nyní v ČR hnízdí více než stovka párů. Přesto ale sokol stále patří mezi kriticky ohrožené druhy,“ dodává Pelc.

15 tisíc bobrů

Podobně šťastný příběh prožívá nyní i bobr evropský. Lidé tohoto největšího evropského hlodavce lovili pro chutné maso a hustou kožešinu, výměšek z bobřích pachových žláz využívali proti nachlazení a zánětům a jako základ pro výrobu vonných mastí i parfémů. Zájem o bobří produkty přispěl k tomu, že původní populace bobra byla v Česku vyhubena kolem poloviny 18. století. „Teď se postupně vracejí. Odhaduje se, že u nás nyní žije 15 000 těchto zvířat,“ konstatuje Pelc.

Úspěšným navrátilcem je i orel mořský, impozantní dravec s rozpětím křídel přes dva metry a typicky zahnutým zobákem. V roce 2000 bylo v Česku posledních 17 hnízdících párů. „V letech 2023-2025 jsou záznamy o 160 až 180 hnízdících párech. Celkově se jejich počty v Česku odhadují na 500 až 600 jedinců,“ vypočítává pro Ecoista.cz Tomáš Krajča, odborný garant Českého svazu ochránců přírody pro problematiku velkých šelem.  

Dalším příkladem návratu je vlk obecný, který byl vždy součástí evropské krajiny. „Lidé ale vlky vnímali jako hrozbu pro svá stáda, a začali je vybíjet. Ještě před dvaceti lety se u nás pohybovalo jen několik jedinců na česko-slovenském pomezí,“ říká Pernicová. Díky zavedení přísné ochrany v rámci Evropy se i do Česka v posledních letech tyto psovité šelmy vrací. „Vlci dokáží překonávat velké vzdálenosti. Když hledají volná teritoria, mohou urazit stovky kilometrů. Do Česka přicházejí z Polska, Německa, méně ze Slovenska, ale také z Alp,“ pokračuje Pelc. 

První rozmnožování vlků po zhruba sto letech bylo zdokladováno v roce 2014 v CHKO Kokořínsko-Máchův kraj. „Jsou velmi inteligentní a dovedou se přizpůsobit i kulturní krajině. Jejich počty v Česku se nyní odhadují na 250 až 400 zvířat, při migraci krajinou se mohou objevit prakticky kdekoli, třeba i na jižní Moravě,“ dodává Pelc. 

Proti návratu vlka však brojí v Česku farmáři, protože tyto šelmy útočí na jejich hospodářská zvířata, hlavně na ovce a slepice. Ministerstvo životního prostředí proto plánuje snížit ochranu vlka v Česku. V praxi to znamená, že bude snadnější legálně vlky střílet. 

Podobně úspěšný návrat do českých lesů zaznamenal i rys ostrovid, který byl v minulosti téměř vyhuben. „Díky reintrodukcím v 70. a 80. letech minulého století a také přirozené migraci dnes v Česku žije přibližně stovka rysů,“ doplnila Pernicová. 

Hodně spárkaté zvěře 

Návrat některých divokých druhů do české přírody souvisí především se změnou přístupu společnosti k jejich ochraně. „Díky zákonné ochraně, která platí od 90. let, přestali lidé tato zvířata systematicky zabíjet, a proto jich dnes v přírodě přežívá víc. Pomáhá také dostatek potravy, zejména vysoké stavy spárkaté zvěře, a existence klidnějších lesních oblastí v pohraničí. Do Česka se zvířata přirozeně vracejí i z okolních zemí, kde jejich populace dobře prosperují,“ vysvětluje Pernicová.

Díky celoevropské ochraně se navracejí především ti živočichové, kteří jsou schopni se přizpůsobit životu v člověkem ve výrazně pozměněné krajině, nacházejí v ní dostatek potravy a nevyžadují příliš speciální podmínky. „Třeba nejsou vázáni na určitý druh rostliny, jako některé druhy motýlů. Těch mimochodem za posledních 60 let u nás vyhynulo 19 druhů denních motýlů, polovina zbylých 142 druhů je ohrožená,“ podotýká Pelc. 

Pro savce je také důležité, že byť ubývá volné přírody, ze strany člověka je snaha zachovávat migrační cesty. Jak Krajča vysvětluje, v případě orla mořského pomohla návratu repatriace, čili částečné navracení několika jedinců do přírody. „Co se týče vlka, ten je velmi přizpůsobivé zvíře, které – jak je vidět v Evropě – si dokáže najít teritoria i v blízkosti rušných komunikací a velkých měst. Nezáleží u něj, jak moc je prostředí pozměněné člověkem, ale zda se v něm nachází dostatek vegetačních úkrytů před člověkem a dostatek potravy. Dlužno říct, že přemnožená zvěř je právě jeden z hlavních důvodů jejich populačního růstu,“ zmiňuje Krajča. U některých druhů hrají velkou roli záchranné programy a programy péče pod patronátem AOPK ČR. Důležitou roli má podle Krajči také osvěta obyvatelstva, v níž se v ČR nejvíce angažují nevládní organizace. 

Pro ty druhy živočichů a rostlin, které potřebují aktivní podporu a péči, připravuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR záchranné programy. Nyní jich běží 14 a chystají se další za podpory evropského projektu Prospective LIFE. Díky nim se z české přírody nevytratil třeba endemický, tedy nikde jinde na světě se nevyskytující, hvozdík písečný český, daří se zvyšovat počty syslů či užovek stromových.

Otázka je, proč by vlastně Evropané měli původní druhy chtít zpět. „Jedním z úkolů ochrany přírody je udržet krajinu ve stavu, kdy poskytuje domov co nejširšímu spektru rostlin a živočichů. Je na nás – na lidech – abychom dokázali navrátilce akceptovat a vytvořit jim pro přežití vhodné podmínky. Není to jen otázka role toho či onoho druhu v ekosystému či přínosu pro člověka, je to i etický závazek,“ míní Pelc. 

Tomáš Krajča k tomu dodává, že například zmíněný vlk či orel coby vrcholoví predátoři fungují jako zdravotní policie. Ve volné přírodě se při lovu zaměřují na slabší a nemocné jedince a konzumují mršiny, což pomáhá snižovat šíření nemocí. „Regulují také počty býložravců. U orla se jedná o vodní ptactvo, ale občas i mláďata kopytníků. Vlk pomáhá s regulací přemnožených kopytníků, kteří tvoří výrazně větší škody na lesích a zemědělských plodinách, nežli vlci na hospodářských zvířatech. Po návratu vlků do krajiny je vidět, jak dochází k přirozené obnově lesa v místech, kde předtím byla nutná ochrana mladých dřevin,“ ilustruje Krajča. 

Na mršinách ulovených vrcholovými predátory se pak přiživí mnoho dalších menších živočichů. „A tím že vlk i orel loví i menší savce jako lišky a kuny, pomáhají zase chránit některé druhy ptáků, kteří jsou kořistí malých predátorů,“ dodává Krajča. 

Bobr zase stavěním hrází vytvář mokřadní biotopy, které se z české krajiny vytrácejí. „Hrázemi, které bobr vytváří, českému státu ušetřil mnohem více milionů, než jaká je hodnota škody způsobené pokácenými stromy,“ poukazuje Krajča. „Byť divoké přírody ubývá, návrat těchto živočichů ukazuje, že má cenu ještě něco pro přírodu dělat,“ je přesvědčen Krajča.  

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (Midjourney)