Zásuvka neprozradí nic. Elektřina z uhlí, jádra i větru vypadá stejně, chová se stejně a stejně spolehlivě rozsvítí světlo nad jídelním stolem. Přesto se čím dál víc spotřebitelů rozhoduje, jaký proud chtějí odebírat. „Zelený“ nebo „hnědý“ čili špinavější?

Elektřina je fascinující svou neutralitou. Netváří se zeleně, nesmrdí po uhlí a v zásuvce nevydává zvuky rotujících turbín. Z technického hlediska je spotřebitel vděčný laik, proud jako proud. Lednice chladí bez ohledu na to, zda elektrony pocházejí z fotovoltaiky, nebo z elektrárny, kde se stále ještě topí dinosaury (uhlí či ropa přeci pocházejí ze zbytků rostlin a živočichů nashromážděných po miliony let v zemi). A přesto se nás dodavatelé ptají, jestli chceme „zelenou elektřinu“. Otázka, která by v čistě fyzikálním světě nedávala smysl, ale v tom společenském hraje čím dál tím větší roli.

Podle průzkumů Evropské komise lidé dlouhodobě hodnotí obnovitelné zdroje jako nejpřijatelnější způsob výroby elektřiny, zatímco uhlí končí podle Eurobarometer: Attitudes of Europeans towards energy na opačném konci žebříčku.  

Chceme si připlatit?

Podle CVVM veřejnost vnímá uhelné elektrárny převážně negativně, zatímco obnovitelné zdroje mají stabilně vysokou podporu. Jádro zůstává rozpolcené: pro jedny nutné zlo, pro druhé elegantní kompromis mezi emisemi a realitou. Studie publikované například v časopise Energies (MDPI) ukazují, že spotřebitelé jsou ochotni si za elektřinu z obnovitelných zdrojů připlatit. Kupují si pocit, že se aspoň v jedné položce faktury chovají zodpovědně. 

Mezinárodní energetická agentura (IEA) k tomu suše dodává, že veřejné přijetí čisté energie je klíčové pro úspěch energetické transformace. Elektřina sama rozdíl nepozná. My ano. A v době klimatické krize je to možná jedna z mála věcí, kterou ještě máme plně ve svých rukou, tedy vybrat si, odkud ten neviditelný proud vlastně přichází.

Jak vypadá praxe

A aby to nebyla jen teorie a průzkumy veřejného mínění, stojí za zmínku i praxe. Třeba Veolia v Česku už dnes dodává elektřinu s garantovaným původem z obnovitelných zdrojů a současně investuje do vlastní výroby energie z bioplynu, biomasy nebo odpadního tepla. Jinými slovy: elektřina, která nejen dobře vypadá na faktuře, ale zároveň reálně vzniká blíž spotřebě a s menší uhlíkovou stopou. 

Takový způsob výroby navíc pomáhá městům a firmám snižovat spotřebu energie, což je pořád ten nejčistší kilowatt – tedy ten, který vůbec nemusí vzniknout. 

A to je možná ta nejpozitivnější zpráva: že „zelená elektřina“ už dávno není jen marketingová barva, ale čím dál častěji konkrétní infrastruktura, turbíny, kogenerační jednotky a smlouvy, které dávají slovu odpovědnost trochu techničtější, ale o to uvěřitelnější význam.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (Midjourney)