„Každý žije trochu sobecky, což je pochopitelné. Problém ale je, že jen málokdo je schopen přemýšlet nad rámec svých každodenních starostí. Proto je důležité téma ochrany klimatu stále připomínat,“ myslí si Milan Cais.

S hudebníkem, vizuálním umělcem a frontmanem oblíbených Tata Bojs o tom, proč se s kapelou snaží minimalizovat uhlíkovou stopu, jak se ekologická témata promítají do jeho tvorby a proč považuje osvětu za důležitou i ve světě zahlceném informacemi.

Vím o vás, že témata jako je ekologie, udržitelnost nebo klimatická změna vám rozhodně nejsou cizí. Zajímá mě, jak o nich přemýšlíte a jak ovlivňují váš každodenní život. 

To je docela široká otázka. Civilizace se vyvíjí šíleným tempem, a s tím se pojí spousta věcí. Lidská společnost je jako obrovský rybník, a rybek, které přemýšlí o jeho udržitelnosti, je pořád málo. Zároveň se ale často říká, že člověk musí začít sám u sebe, a já se o to taky snažím. Jenže pak se rozhlédnu kolem sebe a najednou si už nejsem tolik jistý, že to moje odhodlání dává smysl. 

Proč, co tím myslíte?

Třeba se ráno rozhoduju, jestli pojedu do ateliéru autem nebo na kole, a sednu na kolo. Pak ale jedeme na koncert a na dálnici vidím obrovské kolony kamionů a napadá mě: jaký to má smysl, těch mých pět kilometrů na kole? Jsou to zvláštní nepoměry.

Ale primárně jde o to, aby měl člověk dobrý pocit sám ze sebe. Takže když nespěchám, volím kolo. Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že auto nepoužívám – používám ho dost. Je to vlastně takový můj druhý domov, protože kvůli práci hodně cestuju, byť spíš v malém rádiusu. Po planetě tolik nelítám. A když už, tak většinou opět z pracovních důvodů. 

Lidé ovšem cestují intenzivně, přemíra turismu je v současnosti obrovská a některá města s tím hodně bojují. Ve vzduchu je tolik letadel a na silnicích tolik aut, že to se situací před pouhými dvaceti třiceti lety vůbec nejde srovnávat. Ochrana životního prostředí, klimatická změna nebo udržitelnost jsou složitá témata, ale zajímá mě to. Nesleduju to intenzivně, ale rád si přečtu, co nového chytré hlavy vymyslely. Celkově si myslím, že kdybychom se méně pohybovali po planetě, hodně věcí by se zjednodušilo.

Tohle asi platí obecně, že podobné výjevy, jako je dálnice plná kamionů, posiluje v lidech pocit, že jejich vlastní snaha nemá smysl, pokud zároveň neprobíhá větší změna. Třeba dostat zmiňované kamiony na železnici. 

To je pravda. Shodou okolností teď dokončuju velkou sochu v Adamově u Brna, ve výrobní hale na zpracování oceli a tvrdých kovů společnosti Expono. Odebírají materiál z různých sléváren po světě, mimo jiné i z ukrajinského Azovstalu, který Putin nechal zničit raketami. Ta socha je vlastně mementem tohoto příběhu, vzniká z posledního materiálu z Azovstalu, který se do Česka dostal. Je to pro mě velmi silné téma.

Chtěl jsem ale říct něco jiného. Bavili jsme se s ředitelem té firmy o tom, že jim tam neustále jezdí kamiony s obrovskými kusy železa, a přitom mají do areálu přivedenou železniční trať. Říkal jsem mu, že je zvláštní, že to nevozí vlakem, když je to tak těžké, bylo by to efektivnější. A on mi řekl: to je paradox dnešní doby – pro dopravce je levnější poslat kamion než vlak. A tam je právě zakopaný pes.

Bohužel to platí i v osobní dopravě. Člověk často zjistí, že je levnější jet autem než vlakem. Což v kontextu toho, o čem se bavíme, nedává smysl. 

Přesně tak. My to teď jako kapela zkoušíme řešit. Hrajeme často na Moravě, a to vždycky znamená dlouhou cestu po D1. V poslední době to děláme tak, že podstatná část kapely jede vlakem. 

Když je cílové město na trati nebo když to jde vymyslet logisticky tak, že někdo vystoupí dřív a někdo jiný ho vyzvedne, dá se to. Třeba příští sobotu jedeme do Holešova, a většina kapely pojede vlakem. Já musím o den dřív do Adamova, budu pracovat na soše, takže tam přespím a vyzvednu ostatní v Brně. Je to logisticky náročnější, ale jde to vymyslet tak, aby se nejezdilo zbytečně tam a zpátky a neplýtvalo se penězi ani emisemi. 

A jak to děláte s aparaturou, pronajímáte si ji na místě, nebo cestuje s vámi?

Jsme relativně malá kapela, takže aktuálně jezdí s technikou dvě dodávky. Netaháme s sebou cirkus jako Coldplay nebo AC/DC. To už pak nějaká uhlíková stopa je. Nedávno jsem byl na koncertě Dua Lipa v O2 aréně a když jsem šel kolem parkoviště, viděl jsem asi čtyřicet autobusů a kamionů s technikou.Představte si, že tohle všechno jede Evropou. A takových velkých jmen je spousta. My jsme v tom moři jmen jen malá kapka.

S Tata Bojs to většinou děláme tak, že využíváme lokálního promotéra na místě, který nám zajišťuje ozvučení a osvětlení. Co se týče zvuku a světel, máme technický rider, který dopředu pošleme a oni by ho měli zajistit. Naše nástrojová aparatura, naše vlastní nástroje, s námi ale jezdí vždycky. Je to naše vybavení, to tam prostě musí být.

Jsou ještě další oblasti, které řešíte? Třeba jídlo, bio produkci, elektromobily?

Myslím, že jsme jako rodina v tomhle směru celkem sladění. Manželka například občas nakupuje i v bezobalových obchodech, v našem okolí pár takových je. Děti jsme učili třídit odpad už od malička. Občas se ještě stane, že v plastovém odpadu vidím něco, co tam nepatří, ale snaží se. Co se týče elektromobilu, bohužel ho nemám kde nabíjet. Nemám garáž, takže to zatím nepřichází v úvahu. Ale kdybych měl možnost, asi bych do toho šel.

Jaký máte vztah k přírodě? Měnil se třeba nějak v průběhu let? 

Nejsem typ člověka, který by dokázal žít někde na samotě u lesa. Možná někdy v budoucnu, ale zatím jsem k tomu nedospěl. Musím cítit město v zádech. Na druhou stranu ale někdy potřebuji v přírodě spočinout. A to si pak většinou dost užívám. Třeba nedávno jsem měl narozeniny a říkal jsem si, že tenhle den strávím tak, aby mi bylo dobře. Holky někam odjely a já zůstal jen s prostřední dcerou. Tak jsme vyrazili na chatu.

Máme ji u Berounky, kde jsem trávil dětství. Jezdil jsem tam jako malý k prarodičům, mám na to silné nostalgické vzpomínky. A teď jsem po strašně dlouhé době stál na tom břehu a najednou cítil, jak je mi tam opravdu dobře. Asi jsem to potřeboval, propisovalo se mi to do celého těla. Zůstali jsme tam spolu asi čtyři hodiny. Byli jsme unavení, ani jsme moc nemluvili, jen tak jsme seděli u vody. Řeka tam plyne opravdu pomalu.

Mám to tam fakt rád, zároveň ale nevím, jestli bych tam dokázal žít. A jestli bych si tenhle moment tak užil, kdybych tam byl pořád. Je to asi tím, že tu možnost člověk normálně nemá. A když se mu pak na chvíli naskytne, opravdu si ji užije. Každopádně čím dál silněji vnímám, že projít se přírodou, spočinout v ní, pozorovat ji a vnímat její sílu a krásu občas potřebuju. Asi jako každý. Něco mi to dává, je to posilující prvek. A to se považuju za městského člověka.

Pokud jde o vaši tvorbu – hudební i výtvarnou – odrážejí se v ní tahle témata? 

V roce 2007 jsme vydali desku Kluci kde ste? a na té byly dvě písně s ekologickou tématikou. Jedna se jmenuje Eko Echo, občas ji hrajeme dodnes. Druhá, Chudáci, je o vysychání řek, s nadsázkou a vtipem.

S Mardošou se nám často stává, že přemýšlíme nad podobnými tématy, aniž bychom se domluvili. A stalo se to i tehdy, oba jsme přinesli text s hodně „zeleným“ podtextem, nezávisle na sobě. Takže tahle témata se v naší hudbě občas objeví, protože je prostě žijeme. 

Ve vizuální tvorbě jsem se většinou zabýval osobnější rovinou. V loňském roce jsem měl samostatnou výstavu, která se jmenovala Contemporary Problems. Tam se náměty osobnějšího charakteru, jako je třeba můj letitý tinnitus, dostaly nějak přirozeně i k obecnějším společenským problémům. Zkoumám přes obraz a sochu různé chyby, glitche, šumy, dezinformace a celospolečenská narušení. Vlastně to souvisí i s ekologií. 

Jak se vůbec díváte na to, když se umělci angažují v tématech jako jsou sociální nebo ekologické otázky?  

Vždycky záleží na formě té podpory nebo vyjádření a hlavně na kontextu. Pořád je mi to ale sympatičtější, než když se umělci tlačí do politiky. Ale jinak si myslím, ať si každý dělá, co chce.  

Nicméně v obecné může podle mě určitá angažovanost pomoct. Pokud je daný umělec známá osobnost. Víme, že třeba Bono nebo Peter Gabriel jsou v otázkách lidských práv a ekologie hodně aktivní a zároveň jsou to lidé, za kterými jdou tisíce nebo miliony fanoušků po celém světě a většina z nich se z jejich názory ztotožní. To může hrát podstatnou roli.

Jak už jsem zmínil, jsem zdrženlivý jenom v případě politické podpory, i když jsou situace, kdy svůj názor klidně veřejně řeknu. Jako kapela jsme se politicky angažovali jenom jednou, když jsme cítili potřebu podpořit v prezidentské kampani Karla Schwarzenberga.

Takže umění nemá být „jen” zábava, odreagování a únik od každodenních problémů?

Myslím, že umění, zejména ve veřejném prostoru, má lidi především vytrhnout z každodenní šedi, z jejich uzavřeného světa, ze sociálních sítí, z neustálé komunikace se světem přes sluchátka. Vyprovokovat k zamyšlení. Myslím si, že právě tuhle roli by mělo plnit. Umění ve veřejném prostoru by nám mělo obohatit den. A je důležité hlavně proto, že se s ním setkávají i lidé, kteří běžně do galerií nechodí. Když se najednou na ulici setkáte s uměním, které vás přinutí, byť jen na chvilku se nad tím zamyslet, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu, považuju to ve výsledku za pozitivní jev.

Pak jsou tu galerie a jejich trochu uzavřený svět a více i méně angažovaní umělci. Existuje samozřejmě i umění takzvaně neangažované, intimní, čisté, radostné, což ale neznamená, že je méně důležité. Myslím, že potřebujeme obojí. Když děláme písničky, některé jsou lehké jako vánek a mají člověka jen potěšit nebo rozesmát. Jiné jsou vážnější, hlubší. Ale právě ten kontrast je důležitý – aby během hodiny a půl koncertu člověk prošel nějakou emoční cestou, která ho na konci obohatí. A ideálně by měl odejít nabitý energií a s pocitem radosti. O to se snažíme.

Říkal jste, že vás téma ekologie a udržitelnosti zajímá a že si občas přečtete výstupy vědců a různých organizací. Jak vnímáte současný stav planety? Děláme dost pro to, abychom odvrátili klimatická rizika?

Nejdůležitější je informovanost. I to, co tu teď my dva děláme, je důležité. Je potřeba lidem neustále připomínat, že problém existuje – dávat jim ho obrazně řečeno pod nos. Protože informací je dnes všude strašně moc. Vždycky jich bylo dost, ale teď se k nim všichni dostanou snadněji díky internetu a chytrým telefonům. Lidi jsou zahlcení. Přijímají hromadu informací, fotek, videí, a s tím i bohužel spoustu nesmyslů, zbytečností, falešných zpráv a dezinformací.

A v tomhle informačním pralese je potřeba občas něco důležitého „vypíchnout“. Je důležité, že se tomu věnují chytré hlavy. Obávám se ale, že i když většina lidí chce to samé, nedokážeme se domluvit, jak to dělat. Do toho navíc vstupuje ego a spousta mocenských zájmů – přitom jde o to, abychom si naši planetu udrželi co nejdéle obyvatelnou. Z hlediska vesmíru je samozřejmě náš čas zanedbatelný. Ale právě proto, že teď tady žijeme, máme děti a chceme, aby i ony mohly dýchat čistý vzduch a žít radostně, tak to stojí za to řešit.

Takže ano, je to alarmující, co se děje. A mám pocit, že většina obyvatel téhle planety nad tím tak trochu mávne rukou, dokud se nestane něco opravdu fatálního. A já si říkám: co by se ještě muselo stát, aby si člověk řekl: „Do pytle, tak teď už s tím opravdu chci něco dělat“? Ale sám univerzální řešení nemám. Jedině snad se zase obloukem vrátit na začátek a začít u sebe.

To je bohužel asi pravda, dokud se to lidí bezprostředně nedotýká, tak to prostě neřeší.

Každý žije trochu sobecky, což je do určité míry pochopitelné. To se lidem nedá vyčítat. Problém je, že jen málokdo je schopen přemýšlet nad rámec svých každodenních starostí nebo se zabývat tím, co nás při našem způsobu života čeká v budoucnu. Čímž se vracím k tomu, co už jsem zmiňoval, a sice že osvěta je fakt důležitá.

Foto: MIlan Cais