Bogongské můry (Agrotis Infusa) jsou prvními známými bezobratlými, kteří používají k navigaci na dlouhé vzdálenosti hvězdy. Sledují je během každoroční migrace. Pro můry noční obloha funguje jako kompas.

Když se zvýší teploty, australské můry uletí asi 1000 kilometrů, aby se ochladily v jeskyních u australských Alp. Později se vrátí zpět domů, rozmnoží a následně uhynou. Podle hvězd se běžně orientují ptáci, ale tyto můry jsou podle Euronews prvními známými bezobratlými, kteří cestu na tak dlouhé vzdálenosti nacházejí pomocí hvězd.

Cesta v obloze

Vědci se dlouho zamýšleli nad tím, jak se můry dostávají na místo, kde ještě nikdy nebyly. Předchozí studie naznačovaly, že správným směrem by je mělo vést magnetické pole Země spolu s nějakým vizuálním orientačním bodem jako vodítkem. Vzhledem k tomu, že hvězdy se každou noc objevují v předvídatelných vzorcích, vědci předpokládali, že by můrám mohly pomoci.

Umístili je do simulátoru, který napodoboval noční oblohu nad nimi a blokoval magnetické pole Země. A zkoumali, kam letí. Pak hvězdy promíchali a sledovali, jak můry reagují. Když byly hvězdy tak, jak měly být, můry se vydaly správným směrem. Ale když se hvězdy nacházely na náhodných místech, byly můry dezorientované.

Zjištění vědců byla publikována v časopise Nature. „Byla to velmi jasná a působivá demonstrace toho, že můry skutečně používají pohled na noční oblohu k řízení svých přesunů,“ uvedl Kenneth Lohmann, specialista na navigaci zvířat a v případě této studie nezávislý hodnotitel.

Papežík a Polárka

Vědci zatím nevědí, jaké body noční oblohy k nalezení cesty můry používají. Mohl by to být pruh světla z Mléčné dráhy, barevná mlhovina nebo něco úplně jiného. Ať už je to cokoli, zdá se, že hmyz spolu s magnetickým polem Země při svých cestách spoléhá i na hvězdnou oblohu. Pro můry rodu Bogong, jejichž mozky jsou menší než zrnko rýže, je to podle autora studie Davida Dreyera z Lundské univerzity ve Švédsku působivý výkon.

Jiná zvířata využívají hvězdy jako vodítko poměrně běžně. Americký zpěvný pták papežík indigový (Passerina cyanea) byl už v 60. letech testován v planetáriu. Vědci zjistili, že používá hvězdnou oblohu jako kompas a následuje Polárku. Experimenty dokázaly, že i tuleni se mohou naučit zaměřit svůj směr na konkrétní jasnou hvězdu, například Sirius. Byli schopni plavat ke světlu, které simulovalo azimut hvězdy, i když kupole planetária rotovala.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (GPT4o)