S formací 4 Tenoři (Marian Vojtko, Pavel Vítek, Jan Kříž a Michal Bragagnolo) si Pavel Vítek letos v létě zazpíval v newyorské Carnegie Hall a potlesk sklízí i na domácích scénách. Proč zpěvák nejraději relaxuje prací na zahradě, kde se v něm vzala láska k přírodě a v čem drží lidstvu palce?

Kde se vzala tvoje láska k přírodě?

Narodil jsem se v Olomouci, ale už jako dítě jsem byl zvyklý pracovat na zahradě na statku mojí babičky asi 15 km od Olomouce. Tenkrát jsem to nesnášel, ale dneska jako kdybych to našel. Zahradě u našeho domu na Karlštejně se věnuju, co mi síly stačí. Myslím si, že to vždy musí vyjít zevnitř, tedy z duše člověka a z jeho srdce. Vnímám to jako součást sama sebe a vlastně si bez toho svůj život na venkově ani nedovedu představit. Proč bych tam jinak bydlel? 

Od prvního momentu, co jsme se v polovině 90. let odstěhovali na Karlštejn, se snažím, aby zahrada měla dvě části— okulibou a užitkovou. Zahradu jako ze žurnálu rád nemám, ale hezká zahrada se dá udělat i jinak. U nás jsem umírající sad ovocných stromů přetvořil v lesopark. Neměl jsem srdce zbavit se starých stromů jen tak, a dokud na nich vyrostlo jedno jablko, nechal jsem je být, ale když postupně odcházely, nahrazoval jsem je jehličnany a různými rostlinami. Většinou jsem to vymýšlel sám, ale někdy to byla cesta pokus–omyl. Třeba jsem zasadil rododendrony, přestože sousedi říkali, že tam je vápenatá půda a nebude se jim dařit. A byla to pravda, takže jsem uznal, že příroda je chytřejší než já a začal jsem sázet to, co u nás prospívá. V zahradě není nikdy nic hotovo, ale v té naší mám radost, že navazuje na přírodu za plotem.

Je pro tebe zahradničení meditací?

Určitě, protože si přitom nejlépe vyčistím hlavu. Ze starých cihel jsem na zahradě udělal podlahu v altánu, chodníčky jsem vydlabal do země a vysypal je kačírkem atd. Jsme na jihozápadním svahu, takže máme hodně sluníčka a sucho a vypadá to tam skoro jako na Balkáně. Roste tam divoké oregano, tymiány, obrovské levandule… a z kuchyně jsem nechal vybourat dveře na zahradu, abych tam mohl vybíhat pro bylinky rovnou při vaření. 

No a další část zahrady je moje mičurinovo království, kde mám záhony a skleník. Pravidelně sem přivážím kravský a koňský hnůj a tím, jak na sebe vrstvím hnůj a listí, tam dnes už je krásná kyprá půda, i když jsme na skále. A co pěstuju? Rajčata — mívám 50 rostlin —, cukety, patizony, lilky, okurky, papriky a letos jsem si ještě postavil dva visuté záhony, kde mám i dýně hokaido. Výpěstky, které nestihnu zpracovat, rozdám. Před několika lety jsem nechal vyhloubit retenční nádrž na 10 kubíků vody, takže nám pořád dost vody na zalévání, která je sem sváděna ze střech. Konečně tak zažívám pocit šťastného zahradníka, který si nemusí lámat hlavu tím, jestli je káď vody prázdná nebo ne.

Jak si na zahradě poradíš bez chemie?

Na slimáky sypu kávový lógr, který nesnášejí. Opravdu to zabírá a zároveň to na záhonku funguje jako hnojivo. A večer někdy chodím kolem záhonů s čelovkou, s rukavicí je sbírám a přenáším je do kompostéru — a co se tam s nimi děje dál, je už věc přírody. Myslím, že tam pak na ně tam chodí kosáci, ale nejdřív se tam ti slimáci určitě dosyta najedí. 

Jak se podle tebe za posledních třicet let změnila naše příroda?

U nás na Karlštejnsku už v zimě není 40 cm sněhu, jak jsme to zažili v 90. letech, a v poslední době usychají některé rostliny i vzrostlé stromy a objevují se místo nich nové. Dříve byli u nás na zahradě také ježci, ale teď jsem je tam už dlouho neviděl. Zcela určitě je také míň hmyzu, i když vos je pořád dost, stejně jako divokých prasat. Jednou nám dokonce povalili plot, takže nám pak mangold spásala srna. Na nový plot teď dáváme pachové odpuzovače. 

Jednou jsi mi vyprávěl, že jsi divoké prase spatřil přímo před sebou, když jsi běhal v lese… 

To je pravda. Teď už chodím spíš na procházky, nebo pěstuju tzv. indiánský běh. A vytáčí mě, když v lese vidím vyhozené pet lahve, obaly od tatranky, od coca coly atd.  Napíchávám to všechno na klacek, nadávám u toho a vynáším to z lesa ven. Prostě mi to nedá.

Až k našemu plotu chodí také pravidelně srnec. Třeba sedím v altánku a učím se písničky, anebo něco píšu, a srnec je jen kousek za mnou a nevšímá si mě. Ve výšce mám schované krmítko pro ptáčky, aby se tam nedostaly sousedovy kočky, a v zimě jim tam sypu slunečnicová semínka. Když zbydou odřezky z masa, vyrábím z nich pro ně lůj. A víš, čím mi to ti ptáčci oplácejí v létě? Jednak krásně zpívají, takže když na zahradě zvednu mobil, lidé si myslí, že jsem ve voliéře, a jednak tam vychytají všechny komáry.

Hodně cestuješ po světě, co tě — co se týká přírody — ohromilo nejvíc? 

V Patagonii jsme třeba jeli 300 km přírodou s obrovskými jezery, pastvinami, a ledovci, kam až oko dohlédne… Rajskou přírodu v tak obrovském měřítku jsem nikdy předtím neviděl. A právě tam jsem si uvědomil, že tady jednoho dne jako lidstvo nebudeme, ale příroda ano. Příroda nás přežije, ať uděláme cokoliv. Vzešli jsme z ní a jednou nás zase pohltí a třeba pak přijde jiná civilizace. Když čtu, že někde hluboko v moři našli pozůstatky suchozemské vegetace, je zřejmé, že planeta stále pulzuje — jednou jsou ledovce tam, pak zase jinde, stále se objevují a zároveň vymírají různé rostlinné i živočišné druhy, a to je dynamika života. Určitě bychom ale jako lidé neměli přírodě ubližovat a svoji budoucnost a šanci na přežití bychom měli dát na první místo před finančními zájmy. V tom lidstvu držím palce. Cítím se bezmocný, když se dozvím, že někde povolí vymýtit kus amazonského pralesa… Proč? Vím ale, že jsem takhle malinký a nenadělám s tím nic. A stejně tak mě štvou různé ekologické katastrofy a havárie. Příroda to dá, ale je to zbytečné. Když ubližujeme přírodě, ubližujeme tím hlavně sami sobě.

Když cestuji, rád se bavím s lidmi, a když mi v Patagonii, v Barmě nebo v Kolumbii řeknou, jak se to u nich mění, že je méně vody, vymírají zvířata atd., je mi jasné, že na tom jako lidstvo máme svůj podíl. Planeta se obrodí, ale jestli obstojí lidstvo, jisté není.

Společně s Janisem Sidovským jste se také velmi angažovali proti těžbě břidličného plynu nedaleko Karlštejna. Jak to dopadlo?

Na Berounsku se měl těžit břidličný plyn a bylo to spojeno s velkým tlakem, protože za tím stál zahraniční kapitál. Ekonomicky by to možná bylo v krátkodobém výhledu výhodné, ale bylo by to za cenu totálně zničené krajiny, kterou je pak velmi nákladné zrevitalizovat. Proto jsme vytvořili občanskou iniciativu a hodně lidí a sousedů jsme vyzvali, aby ji podpořili. Věnovali jsme se osvětě, psali jsme petici a vypadá to, že se těžit nebude. Tak zvané rychlé peníze, kdy lidé dělají něco, aniž si vidí na špičku nosu, jsou právě tím, na co jednou lidstvo může zajít.

Také se prý už dokážeš zbavovat věcí a tolik na nich nelpíš… 

Ano, protože postupem času zjistíš, že nepotřebuješ každý rok skříň nového oblečení. Na náhorních plošinách v Jižní Americe jsou na hromadách „hadry“ z celého světa, které na sobě nikdy nikdo ani neměl! Když mi dosluhuje auto, vyměním ho, ale určitě ho nebudu měnit každé tři roky jen tak. Mám rád kvalitní, praktické a nadčasové oblečení a nedám na marketinkové přesvědčování, že to má být jinak. Proč? 

Foto: Pavel Vítek