To, že herečka Zdeňka Žádníková, která je již 28 let členkou pražského Dejvického divadla, pracuje s vášní na zahradě, relaxuje bosá pod stromem a nekupuje jar se moc neví. „Zatím se mě na to nikdo neptal,“ říká.

Pocházíte z Orlických hor. Takže máte v zimě ráda běžky? 

Ano a dřív jsem i dost chrtila, takže manžel i děti byli zchvácení. Teď už zvolňuju. V zimě jezdíme hlavně do Říček v Orlických horách a v létě si rádi dáme hřebenovku přes Velkou Deštnou. 

Také mě ale hodně poznamenala Šumava, kde žili rodiče mého táty a babička, které je dnes 96 let, žije blízko Sušice dodnes. Na statku jsme pravidelně pomáhali na poli, každé léto jsme sušili seno a také se starali o ovce. Babička je také včelařka a společně jsme sbíraly a sušily bylinky. A proto také první strom, který jsem zasadila u nás u doma, byla lípa malolistá. Všichni se zlobili, že z toho bude akorát binec, „ale moji milí, je to důležitá léčivka“, odpovídala jsem jim. Květy suším, dělám z nich čaj a naše děti ho milují. Jiná lípa léčivá není. Také mám na zahradě byliny jako přesličku, kopřivu, kostival… a říká se, že co vám roste na zahradě samo od sebe, to potřebujete. U nás dokonce roste i pelyněk, ale na něj nemám odvahu. Pamatuji si, jak babička dělávala hořké čaje ze srdečníku a ze šalvěje a pít jsem je nechtěla, i když výborně spraví žaludek. 

Na Šumavu se tedy jezdilo pracovat, a pokud nepřijela návštěva, tak jsme ze Šumavy moc neviděli. Prostě přijely ruce a nohy. Poznávání jsme doháněli později. V Orlických horách to bylo jiné, protože tam latifundie nebyly, a tak se jezdilo na lyže a na výlety. Orlické hory mám proto v paměti s velkým plusovým znamínkem, i když si pamatuju, že se školou jsme chodili na výlety podle toho, jestli byl nebo nebyl kyselý déšť. Přicházel z polských chemiček a byl cítit ve vzduchu, což dnes už naštěstí není. Na Šumavě jsem byla naposledy nedávno na Modravě, ale nezvládla jsem pohled na mrtvé stromy po kůrovci na kopci Březníku, kde jsou samé pahýly. Prý ale takhle dřív vypadal i Bedřichov, který je teď nádherný. Byl to pro mě tak smutný pohled, že mám naplánováno, že na Modravu pojedu až se svými budoucími vnoučaty. 

Čím je pro vás příroda?

Příroda je pro mne zásadní součástí života. Odmala. Nejsem městský člověk, přestože jsem vyrůstala v pátém patře paneláku. Prarodiče i rodiče ve mně vztah k přírodě, lesu i zahradě pěstovali nenásilně i násilně. Ve dvanácti letech neoceníte pletí jahod a vidíte — dnes je ze mě zahradnický predátor. Jít do zahradnictví je pro mě asi takové, jako je jít pro milovníka sladkostí do cukrárny. Kdybych si měla vybrat, kam vyrazit, půjdu do potřeb pro kutily nebo pro zahrádkáře. Na zahradě mám skleník a pěstuju rajčata, okurky, maliny, mrkev, celer, brambory… a podle mě jsou to šumavská rezidua z dětství. Experimentuju s biohnojivy a také mám vyzkoušeno, že na slimáky například pomáhá sázet do zeleninových záhonů pelyněk nebo mátu, které je odpuzují.  

Jedna z vašich tří dcer chce být květinářka, takže to má po vás?

Zamilovala se do toho už v osmi letech, ale naší zahradě moc nedá. S květinami jste v království krásy, ale to, co dělám já, je úplně jiná disciplína. Baví mě měnit prázdná místa v rostoucí oázy, a kdybych nebyla herečka, věnovala bych se arboretům nebo krajinářství, protože mě to fascinuje. Baví mě vysazovat stromy i okolo našeho pozemku. Kultivuju v podstatě do bezvědomí… Miluju montérky a holínky a ideální volný den je pro mě takový, že můj muž vaří a já vezmu motorovku, rýč a jdu na zahradu. 

Za covidu by se naše zahrada mohla fotit do časopisů, protože jsem na ni měla hodně času. Teď je to jinak, protože mě kromě herectví a hudebních vystoupení s Jaroslavem Svěceným také hodně zaměstnává lektorství, proto jsem část starostí o zahradu teď delegovala na ostatní a hodně pomohlo zavlažování. 

Dá se říct, že v přírodě dobíjíte baterky a zlepšujete svoji imunitu?

Přesně tak. Když jsem hodně vyčerpaná, lehnu si třeba na dvě hodiny pod strom a moje děti se to už také naučily. A moc ráda mám v přírodě i to ticho, protože jinak jsem pořád mezi lidmi v extrovertní poloze.

Relaxujte na lehátku?

Ne, normálně si lehnu na trávu, sundám si boty a bosá chodidla zabořím do země, protože země má velkou očistnou sílu. Nebo alespoň obejmu strom. 

Jednou jsme s dětmi a jejich přáteli sázeli stromy a pod kořeny jsme jim dávali různé minerály a k tomu k nim ještě vkládali přání. Děti z toho byly nadšené. Říkala jsem jim, ať na lístečky napíší svá přání. Přání však spolu se stromem zakoření. Jednou se mi stalo, že jsem na strom naložila něco skutečně nesplnitelného, co asi nemohl unést, protože nerostl a neprospíval, ale jakmile jsem ho svého přání zbavila, příští rok zjara se zazelenal. Stromy jsou rozhodně živé bytosti. 

Svojí prací tedy přírodě vracíte to, co vám dává…

K přírodě mám respekt. Měli bychom se k ní chovat hezky a vnímat její rytmus. Václav Cílek říkal, že další světová válka bude kvůli vodě, a věřme, že tomu ještě zabráníme. Líbí se mi ale, jak dává věci do souvislostí, což je podle mě nejdůležitější dovednost 21. století tím spíš, jak je vše stále rychlejší. Určitě bychom neměli podceňovat vodu a včely, i když to není jenom o tom. A také si často připomínám, co říkal František Koukolík, že druh homo sapiens přežil díky spolupráci. Myslím, že to je v nás hluboce zakořeněné, a že to nás i přírodu jednou přece jen zachrání.  

Jak vnímají ochranu přírody vaše děti?

Jsou zvyklé třídit odpad, neplýtvat vodou, ale nejvíce u nás vlastně šetříme přírodu tím, že používáme prostředky, jimiž eliminujeme různé škodlivé vlivy na naše zdraví. Nepoužíváme konvenční šampony a standardní drogistické přípravky jako třeba jar u nás nenajdete. Kupuju ekologicky šetrné přípravky, a přitom se snažím, aby byly od českých výrobců, i kdyby byly o něco dražší. V tom jsem patriot.  

Také je důležitá výchova ve školách. Naše děti chodí se školou sázet stromky a vím, že naše dcery ani nejmladší jedenáctiletý syn Jiřík by nikdy v životě v lese nevyhodili ani papírek. V říjnu jsem byla na houbách a byla jsem v šoku, co všechno se dá v lese najít.

Používáte také přírodní kosmetiku?

Používám ji už velmi dlouho a nedám na sebe nic, co by nebylo opravdu kvalitní, a to platí i o krémech a líčidlech. Vodu kupujeme jedině kojeneckou, která pochází z hlubokých vrtů, a doma máme na vodovodním řadu speciální sadu filtrů. Také se u nás doma nepijí sycené nápoje, děti nejedí slazené jogurty atd. Cukr používáme opravdu minimálně. Můj muž je alergik, a tak jsem to zavedla jako prevenci toho, abych se svými dětmi nestrávila mládí v ambulanci dětského alergologa.

Nakupujete jídlo v biokvalitě? 

Určitě kupuju hlavně českou zeleninu a to, co je sezónní. Naše děti vědí, že když už mléko, tak jedině bio a české. Když máslo, tak domácí a zase české. V tom jsem důsledná.

Jinak se u nás žádné jídlo nevyhodí, protože při počtu čtyř dětí platí, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Všechno je hned snědené, abych to řekla kulturně. Někdy si dokonce musím na něco dát v lednici cedulku Nejíst nebo Nechat mamince. Když byly děti za covidu doma, prostor kuchyně a sporáku jsem v podstatě neopouštěla.

Co se týče oblečení, když byly holky malé, všechno po sobě dědily a také jsem si hodně věcí vyměňovala s kamarádkami. Kvalitní oblečení vydrží, a tak mám teď několik kousků schováno v krabici s nápisem Vnuci. Ve svém šatníku mám raději méně věcí, ale kvalitních. A dávám si pozor, abych se vyhnula polyesteru, nebo hlídám, aby byl alespoň recyklovaný. 

Takže spodní prádlo jedině bavlněné? 

Jasně. A podprsenky bez kostic, případně z nich kostice vyndáme, aby neškrtily a lymfa mohla volně proudit. 

Zmiňme se i o vašem Nadačním fondu Zdeňky Žádníkové (www.nfzz.cz), který funguje už od roku 2007 a zaměřuje se na zvelebování nemocničních oddělení pro děti i pro dospělé…

Právě teď dokončujeme malby v nemocnici ve Strakonicích na ARO a JIP, kde se probouzejí pacienti a dívají na speciální obrazy na stropě. Také tu bude nový vstup do porodnice a pak jsou v pořadníku další prostory. V říjnu bylo v Praze v Motole v nové podobě slavnostně otevřeno Dětské kardiocentrum a vše se daří nejen díky originální tvorbě malíře Libora Škrlíka, ale hlavně stálému okruhu příznivců a sponzorů, jimž je třeba poděkovat. 

Foto: Zdeňka Žádníková