Jedenáctinásobný držitel Ceny Anděl v kategoriích Zpěvák roku, ale také nadšený entomolog a trojnásobný otec Daniel Bárta nám poskytl rozhovor o tom, proč studoval ekologii a jaké problémy dnes vidí v ochraně přírody jako stěžejní.

V roce 2019 jste oslavil padesátiny a také jste absolvoval dálkové bakalářské studium aplikované ekologie na Ostravské univerzitě. Čím přesně se tento obor zabývá a není škoda, že jako profesionální muzikant svoje znalosti nevyužijete naplno?

Není to škoda. Anebo jinak, ty znalosti, které jsem si doplnil a zapamatoval, využívám pro radost, pro lepší a širší pochopení věci a také rychlejší orientaci, což vůbec není špatné. Ten obor sám o sobě je ekologií aplikovatelnou řekněme na poli kompetence v ochraně přírody anebo v hledání udržitelnějšího způsobu jejího využívání. Anebo v pedagogice. Pro mě osobně to studium bylo spíš k tomu, abych si vlastně ujasnil a ucelil, co už dávno žiju jako koníček. Začal jsem se díky tomu ale trochu jinak chovat k datům a informacím, k jejich sbírání, ke statistice, k botanice… Dřív jsem se těšil na kapitolu diskuse, teď vnímám jako důležitější metodiku a materiál, ale pořád to je hlavně záliba.

Biologie vás uchvacuje odmala a první knížkou, kterou jste přečetl, byl Kapesní atlas savců. Lze dokonalost fungování přírody a života vůbec pochopit rozumem?

No, nic jiného k dispozici podle všeho nemáme a zatím se nám v tom i poměrně daří. Nedávno se například podařilo na 3D tiskárně vytisknout tablety s postupným uvolňováním léčiva… Nerad živou přírodu zbožšťuji. Mě osobně hluboce uchvacuje, těší, vzrušuje a zajímá, ale otázku po možnostech našeho poznání její dokonalosti, pokud vůbec něco takového existuje, si nepokládám. Pro mě jako pro maníka se síťkou na břehu pralesní říčky, který dumá, jak je asi strukturovaná populace papuánského šidélka Nososticta nigrofasciata, například, to není dobrá otázka. No, má smysl počítat na prstech do nekonečna? 

Co dnes vnímáte jako hlavní problém v otázce ochrany životního prostředí? A jaká je z toho cesta ven? Věnujete se osvětě?

Osvětě se věnuju, to patří k věci. Největší problém? Celosvětově? Říká se, že je to synergie klimatických změn, invazí organismů a velmi efektivního, ale nekompromisního vytěžování a zpracovávání celé krajiny, souše i moří. Neznalost základů přírodovědy a z ní vyplývající zpochybňování změřených a ověřených faktů a vysmívání se jim je problém. A také nevyslyšený i slabý veřejný zájem, nedostatečná lokální a neexistující globální politická vůle. A z toho všeho pramenící umrtvování světa – globální, masivní, rychlý, a hlavně bezprecedentní úbytek všeho živého kromě lidského. Rychlost změn je vyšší než možnosti většiny druhů se těmto změnám přizpůsobit.

Jaká je z toho cesta ven, to já nevím. Jsou potřeba jiná, dobrá, lepší pravidla a jejich důsledné dodržování a snazší vymahatelnost. Nic jiného mne nenapadá. Všechny ty „nutné změny našeho myšlení“ i „přenastavení priorit“ a „celospolečenská sebereflexe“ jsou podle mě utopistické řeči a svojí povahou jsou tak „nepřírodní“, že se jim dá uvěřit jen stěží. Člověk jako druh je přece sám o sobě přírodou jako takovou. Nemůže nebýt jednou z manifestací těch přírodních, „slepých“ zákonů. 

Skutečná „cesta ven“ se sama ukáže, až přijde nějaký ten větší kolaps. Jsme mu teď nejblíže, co jsme kdy byli, pokud už nejsme na samém jeho prahu. Bohužel při něm s sebou vezmeme mnoho z toho, o co jsme se nijak nezasloužili. A to je škoda. Hřích, chcete-li. Jsme pyšní na svůj rozum, díky kterému si můžeme být vědomi důsledků svých činů. Příroda si poradí, vždycky si poradila, jen bude jiná, zpočátku o dost chudší. A člověk za tu škodu, jinakost a ochuzení ponese zodpovědnost, jakkoliv popravdě nevím, komu se bude zodpovídat. To, že si tu zodpovědnost dokáže představit i uvědomit – na rozdíl od asteroidu – a zřejmě také jako jediný v současnosti žijící výsledek evoluce na Zemi, mu kromě výčitek také umožňuje hledat sílu a způsoby. Ne na úrovni druhu, ale na úrovni jedince nebo nejvýše populace – jak donekonečna zkoušet takový kolaps rozeznat, pojmenovávat a drobnými kroky odvracet a oddalovat. Prostě to nevzdávat — trochu intuitivně, trochu strachy, trochu z rozumu a trochu z lásky. Eh, pardon, je tohle ještě osvěta?

Četla jsem, jak na vás sedá smutek ze stavu naší zemědělské půdy, která je přiotrávená a zbavená řady živin, takže úrodnost stále klesá. Také jste někdy něco pěstoval? 

Ale ne, spíš na mne občas sedá smutek z prázdnoty. Je mi obyčejně líto těch druhů živočichů a rostlin, které v našem světě už jen přežívají a živoří, asi jako je mi líto domu — domova, který hoří, dohořívá a lehá popelem. Také mi je předem líto mnohých druhů velkých savců, které budou přírodovědci na sklonku mého života odškrtávat ze svých seznamů jako už neexistující – tedy vymřelé. Je mi líto ubývajících okáčů, čolků, čečetek a konopáčů, a předem mi je také líto mých i vašich dětí. Však mi už táhne na šedesát a můžu si to dovolit. 

A k té úrodnosti: možná přichází čas nahradit sousloví „zemědělská půda“ souslovím „zemědělská hlína“, protože s půdou to už skoro nemá nic společného, a to od fyzikální struktury až po chemické složení. Její živá složka prakticky neexistuje. Spíš je dnes médiem, které se používá k ukotvení hospodářských rostlin do země. Všechno ostatní, kromě slunečního svitu a zatím i deště, do ní musíme dodat my. Bude to čím dál dražší, čím dál nesmyslnější, a pokud to takto bude pokračovat, nedopadne to s ní dobře. Jen někteří agrobaroni a velkopotravináři budou velmi, velmi bohatí. Vy ne. Vy od nich dostanete zadarmiko k výročí odchodu do důchodu jejich fotografii, dvacetikorunu a mastný papírový sáček jako dezert. Jinak jsem toho popravdě vypěstoval už spousty, ale obilí to, přiznávám, nebylo.

Jako přírodovědec se zabýváte ochranou přírody a primárním výzkumem vážek. Jak v něm pokračujete? 

Letos jsme jen částečně zpracovali a zveřejnili ve váženém vědeckém periodiku nějaké své výzkumy týkající se vážek jako bioindikátorů na bázi našich vlastních dat z tropických lesů tří světadílů. Ale do dalekého ani blízkého terénu se teď nechystám – mám malé děti a práci, takže záliby a koníčky musí na chvíli stranou. Spíš budu zpracovávat starší věci, pokud zbyde čas. 

Čím si vás vážky přitáhly? Fotografujete je, přednášíte o nich a také o nich píšete — kniha Vážky České republiky, na níž jste se podílel, se stala Knihou roku 2009 o životním prostředí. Čím jsou vážky specifické a jaké nám přinášejí poselství?

Podle skladby druhů se dá celkem dobře odečítat kondice prostředí — pokud poselstvím míníte tohle. Vážky se evoluci mimořádně povedly, protože světem víceméně v nezměněné podobě prolétávají už 300 milionů let. Když proti tomu vezmete těch lidských 200 tisíc let, je to nepoměr, ale alespoň se evolučně prověří náš mozek. Vážky jsou specifické svým chováním i vzhledem a učarovaly mi zkrátka samy sebou. Možná to bude znít vyhýbavě, ale já vám jinou odpověď než tu, že se mi líbí, že je rád pozoruju, porovnávám a poznávám, přitahují mě a zajímají, dát nedokážu.

Vážky jste také zkoumal v tropických deštných pralesích v Ghaně, na ostrovech Nová Guinea a Borneo a také ve Francouzské Guyaně. Co nás tento úžasný ekosystém může naučit? 

Já tropy miluju a tropický les obzvlášť. Vždycky se tam těším. To prostředí překypuje životem, svými projevy a výrazy, tvary, zvuky, vůněmi, barvami… Jsem tam vlastně šťastný. Až to doma trochu odroste, za dva tři roky pojedu zas.

Pro Českou televizi jste natočil přírodopisný cyklus Češi zachraňují, který se vypravil za ohroženými živočišnými druhy a jejich zachránci po celém světě. Co jste si z toho odnesl?

Byla to skvělá práce. Když cestujete mimo zavedené koridory se službami a proprietami, na které narážíte právě proto, že tam čekají, až přijedete, a zasvěcují vás lidé, kteří tam mimo tyto koridory žijí, tak prostě tím, že s nimi sdílíte společné kořeny a jazyk, získáte jakýsi turbovhled s velmi zhuštěnými informacemi. To je opravdu obohacující. Myslím, že se nám povedlo část z toho přenést i do dokumentární série. Koneckonců byla tak úspěšná, že jsme od ČT dostali nabídku na pokračování, jenže přišel covid. Na jaře 2025 se ale na televizních obrazovkách budete moci podívat na šest nových dílů přírodopisného dokumentu o problematice ochrany naší přírody. Nedávno jsme to odevzdali. 

Slovo ekologie je podle vás jedním z nejzneužívanějších slov současnosti. Místo termínu „ekologické“ proto raději používáte slova „šetrné“ či „ohleduplné“. Jak tyto zásady aplikujete ve svém životě? 

Mně šlo spíš o ten pojem, že v drtivé většině vůbec nesouvisí s člověkem. Jestli larvy vážky hnědoskvrnné potřebují ke svému zdárnému vývinu spíše teplou a lehce zásaditou vodu, se člověka týká jen potažmo. Ekologie jako taková je totiž naukou o vzájemných vztazích mezi organismy a vztahy organismů k jejich prostředí. Proto jsem si dovolil doporučit nahrazení prázdného klišé „ekologický“ v souvislostech s naším každodenním spotřebitelským chováním a běžnou komunikací jiným slovem, které je české a má svůj ne původně vědecký, ale obyčejný, živoucí obsah. Abychom jen nemleli, ale také u toho mohli trochu myslet. 

A pokud jde o životní praxi, tak svým bydlištěm v centru Prahy mám tolik mínusových bodů, že to nemůže dopadnout dobře, ale budiž. Chodím dost pěšky a nejsem jedlík, natož gurmán. Nemám dluhy. Tak a teď to, co mohu ovlivnit aktivně přímo a oč mi běží. Na svém vlastním pozemku hospodařím s ohledem na ostatní biotu, nenechávám ho zarůst, ani ho „neholím“, nijak nezvyšuji jeho úživnost, dbám na různorodost a pestrost mikroprostředí, nezasahuji v každém koutě spravované plochy a udržuji její průchodnost. Potlačuji invazní organismy, monitoruji živočichy i rostlinstvo a neustále se vzdělávám. A pořád o tom všem kecám i s vědomím paradoxu, že jako progresivistický liberál dokážu být velice konzervativní, pokud se ve věci vyznám aspoň trochu.

Chováte i včely. Jak je to dnes s jejich populací a zdravím?

Svá včelstva jsem vloni pochoval. Byla na dobrém místě, i cukr jsem jim samozřejmě dával za ten jejich med — přece je nenechám hladovět. Ale neměl jsem na ně tolik času, abych dokázal účinně vykrýt různé turbulence a důsledky vlhkých mírných zim posledních let. Nestíhal jsem to, protože jsem je měl daleko. Se včelami musíte být ideálně obden, byť třeba jen na pět deset minut, což platí dnes víc než dřív, protože změny v krajině jsou prudší a nepředvídatelnější. Když mi před rokem všechna tři včelstva popadala v důsledku mých chyb při jejich jarním rozvoji a podzimních viróz, už jsem chov neobnovil. Chybí mi to a stýská se mi, ale to je život. 

Když otevřete úl, ta kombinace vůní medu, včelího vosku a kouře je jakoby starobylá a vážná. Díky včelám jsem se naučil mnoho o ročních obdobích, kytkách i stromech. Svázaly mě se zemí, s krajinou a vlastně to byla jedna z mých kotev. Včelařil jsem asi osm let. A doopravdy, ne jenom „jako“ nebo s „jedním starým pánem, co to umí a žije poblíž“. Umím si přiznat, že ani náhodou nejsem žádné včelařské eso. A že se bojím žihadel. Nicméně naší převčelené krajině moje včelstva scházet nebudou. Včelstev je dost. Až moc. Jen jsou pod velkým tlakem a zchoulostivělá, takže jejich chov se včelařům komplikuje a prodražuje. Pokud jde o to, co pro ně můžeme udělat, jsem si jist, že omezení plošného používání všech možných biocidů a zvýšení různorodosti krajiny výrazně pomůže nejen jim. 

Projekty zabývající se ochranou přírody podporujete také finančně, jaké konkrétně? 

Podporuju například projekt Pesisir Balikpapan, tedy ochranu Balikpapanského zálivu, jinak také nazývaného jako zátoka nosatých opic na ostrově Borneo. Jinak jsou to spíš takové jednorázové dárcovské ťuky. Víc toho udělám spíš mediálně, jako třeba v kauze přírodní památky Na Plachtě u Hradce Králové nebo v projektu Gandoka žije (prales Gandoka se nachází na pobřeží Karibiku — pozn. aut.), anebo „ručně“: občas spolupracuji při vzniku nějakých dokumentů, také benefičně, většinu výzkumů si hradím ze svého a výsledky sdílím, fotky do odborných a ochranářských publikací zpracovávám a poskytuji „pro dobrou věc“ a tak podobně. Na knize Vážky České republiky jsem dělal zadarmiko a věřte, že nás to všechny spoluautory potažmo stálo mnoho a mnoho měsíců. Statisíce do té podpory nedávám, ale času a řekněme úsilí spousty. Málo platné, přírodověda je moje láska.

Je něco, co vás v ochraně životního prostředí naopak naplňuje optimismem?

Věda, umělá inteligence a nové technologie. Také někteří lidé a příroda sama: úžasná schopnost regenerace míst, která necháme na pokoji nebo jim dáme alespoň na čas vydechnout. Raději bych tomu ale říkal naděje. Optimismem se jen tak naplnit nenechám, jsem už takový. Navíc mně skutečně leží na srdci spíše ochrana přírody pro ni samu než ochrana našeho životního prostředí, jakkoliv to jsou spojené nádoby.

Říkáte, že starý svět kolem sebe kope ve smrtelné agónii a nový zatím chybuje. Jak to myslíte?

Myslím to společensky, starý versus nový svět, tedy jako hyperbolu generační výměny. Když začne stará hříva pelichat, starý špičák vypadávat a královský poklad korodovat, zazní z kymácejícího se zapařeného trůnu hlasitý a marketingově vytuněný povel k návratu k jediným správným starým zlatým dobrým jasným pořádkům za každou cenu. Škoda rány, která padne vedle. Pijme naftu. Šaría panno. Pryč s Greenem Dealem. Národ sobě. Čechy Čechům. Ženský k plotně. Černý do Afriky. Bílí do hajzlu. Buzny do ústavu. A bude líp. A tak dále, ještě iracionálněji. Zlejch starej dědků je plnej svět. A ten spěje do budoucnosti, která se jich už netýká.

Když má člověk hit, může o tom pak podle vás alespoň vyprávět vnoučatům. Co dalšího jim ještě budete vyprávět o době, kdy vaše hity a písničky vznikaly?

To se teprve ukáže. Vzhledem ke svému věku, věku mých dětí, jistým demografickým trendům, své vrozené skepsi, smyslu pro tmavší humor a znalosti Gaussovy křivky spíš počítám s tím, že si asi budou muset dohledat a přečíst nějaké dobové rozhovory se mnou, protože se spolu zřejmě neuvidíme.

Foto v záhlaví: Ještě před dvaceti lety jedna z nejběžnějších vážek středoevropského pozdního léta. Podle té skvrny na bázi zadních křídel ji od všech podobných – drobných červeno-hnědých – vážek snadno rozeznáte. Vážka žlutavá, Sympetrum flaveolum. Dnes už o ní skoro nezavadíte.

Foto: archiv Dana Bárty