Řekl mi: „Oholil jsem se, navoněl, a vy nikde!“ Proč mi nikdo v sedmnácti neřekl, že ještě v šedesáti se najde pár lidí, kteří se na mě budou těšit! Rozplánovala bych si život jinak. 🙂

Ale na mého zahradníka Karla já se těším víc než on na mě. Kam se hrabe Gott, tady je skutečný Bůh: vyhlédne si nálet, jalovou trnku, naroubuje ji… Dělá to už pár roků a mně potichoučku, pomaloučku stvořil nový sad!

Letos je to hotové dobrodružství: ujme se štěp z Pepinovy skvostné srdcovky? Musí se roubovat, než třešeň začne kvést. Ale mně teď spíš nejdou z hlavy jablka. V létě se mi vyvrátila jabloň, holka nebyla přestárlá, spíš dáma v nejlepších letech. Teď ji na jaře obhlížím, ona leží, dočista horizontálně, a přesto je obsypaná květy. Angláni takové stromy neporcují hned na dřevo, nechají je být, dál se uvidí. Dokud je v nich kousek života, ať se snaží. A kde bychom dnes byli, kdybychom třeba odepsali nemocí a stářím stiženého Matisse? To nejlepší ze sebe dostal, když už mohl existovat jenom vsedě…

Intoxikovaná jako Virginie

Před třiceti lety mi učaroval malý obrázek Cézannových jablek v galerii v Cambridge. Stála jsem před ním jak přikovaná a nakonec jsem si koupila třeskutě drahou sadu pohledů, reprodukci tohoto zátiší (tehdy byla libra v přepočtu 56 korun :). Netušila jsem, že před tím samým plátnem stála kdysi Virginie Woolfová a byla totálně „intoxikovaná“. Uměnímilovné anglické publikum přitom Cézannovu výstavu před sto lety odpískalo. Stačilo dvacet let a v galerii s jeho obrazy v Londýně se pro dychtivý dav pak nedalo hnout.

Proč nás tak Cézanne pořád přitahuje? A proč ho jeho nejlepší kamarád (a jinak největší obhájce impresionistů), spisovatel Emil Zola, vůbec nepochopil? Proč byl zrovna v případě Cézanna úplně slepý?

Škaredá jablka, která slastně voní a skvostně chutnají, staré odrůdy maloval tento zatvrzelý geniální Francouz. Supermarkety je nevedou, protože se nehodí na dlouhodobé skladování. Proto je všude v každém ročním období Granny Smith, které naopak (když se mu ve skladu ubere kyslík a přidá CO2) vydrží všechno.

Švejkovo jablko

Zkrabatělé jablko v bedýnce ve sklepě, začátkem dubna pořád ještě dobré na štrúdl, to vy už nemůžete pamatovat 🙂

Ale obzvlášť v okolí Ostravy jsou farmářské trhy, které se specializují na staré odrůdy. Je to slast, objevovat neobvyklé chutě a různorodé barvy těch báječných jablek.

Schválně – Holovouský malináč. Tato lahodná tmavě rudá jablka bývala vyhlášená; jsou zmíněná i ve Švejkově filmové adaptaci z roku 1956. Nebo Řehtáč soudkovitý, jablko tak pozoruhodné, že se dodnes dohadují, jestli je původem české, německé, nebo pobaltské. Má ananasové aroma, skvostnou chuť (pokud roste v chladnějších podmínkách) a nad jeho citrónově žlutou, dočervena žíhanou barvou by jásal každý malíř.

Jaký rozdíl, když v míse není Tesco nebo Lidl, ale něco, co má příběh! Že je to snobárna? Samozřejmě! Pomologie je zdrojem té nejzdravější nadřazenosti. 🙂

Proč si pár neobvyklých odrůd (s ohledem na klima a půdu vaší zahrádky) nepořídit? Doktor doporučuje místo zpráv sjíždět teď katalog ovocných stromů. A pokud se rádi předvádíte, garantuji, že návštěvy oslní třeba černofialová odrůda jablka z Tibetu.

PS. A pokud budete poblíž Basileje, stojí za to stihnout (do května) mimořádně povedenou výstavu Paula Cézanna. Chlapíka, který někdy i patnáct minut koumal nad dalším tahem štětce. A jablky byl uhranutý. I obraz své vlastní kebule pojal po vzoru rajského plodu. Už jako klukovi mu je z vděčnosti nosil do školy šikanovaný Zola. Paul (syn bankéře) se totiž tehdy chudého Emila vždycky zastával.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (GPTImage)