Lejla Abbasová se svým nadačním fondem Asante Kenya bojuje za lepší život Masajů v odlehlých částech keňské divočiny. Postavila jim tam školu, aktuálně s organizací RedTribe zařizuje kliniku nebo je učí, jak si mohou sami vypěstovat jídlo.  

Lejla Abbasová věří, že vzdělání a vyspělost obyvatel pomůže i okolní přírodě. „Třeba tím, že když chtějí med, místo aby zabili včelstvo, naučí se včely chovat,“ říká Abbasová.  

Je také ambasadorkou Cílů udržitelného rozvoje, konkrétně jejich prvního bodu Konec chudoby (SDG´s). Abbasová je sama matkou čtyř dětí – doma mají zakázáno vyhazovat jídlo, zbůhdarma splachovat a vyřazené hračky a oblečení jdou do šuplíku pro Afriku.   

Řídíte Nadační fond Asante Kenya, který pomáhá znevýhodněným dětem. V Keni díky němu vznikly základní školy, počítačová učebna nebo středisko pro pomoc dívkám utíkajícím před ženskou obřízkou. Jaké to je řídit tak různorodé projekty? 

Asante Kenya je mentálně mé první dítě, které jsem si upletla před 25 lety. Zaměstnává mě na každodenní bázi, prolíná se mým profesním i soukromým životem. Díky fondu jsem potkala i svého současného partnera a spoustu přátel. Hned po vás mám konferenční hovor s Afrikou, budeme řešit čtyři velké projekty. Ovšem ani mě ani mé české spolupracovníky nezisk neživí, děláme vše dobrovolně ve volném čase a vedle toho máme svá civilní zaměstnání. 

V Keni působíte s fondem od roku 2006, který projekt za tu dobu považujete za nejdůležitější? 

V jednu chvíli jsem těch projektů měla najednou rozjetých i třináct, v Keni jsem trávila dva měsíce v roce a bylo to extrémně vyčerpávající. S příchodem mého prvního syna jsem musela svůj zápal přehodnotit. Začala jsem spolupracovat s organizací RedTribe, kterou v Keni založil bílý manželský pár. Odstěhovali se na hranici Keni a Tanzanie, do absolutně izolované masajské oblasti, společně se třemi malými dětmi. A když pro svou nejmladší dceru hledali školu, zjistili, že jim za domem Masaj učí děti doslova na hroudě hlíny. Takže se s ním spojili a pomohli mu s budováním školy. 

Vznikla tak organizace, která má nyní už 60 zaměstnanců a v místě má pavouka deseti projektů, které žijí ze sebe navzájem. Cílem je, aby nepotřebovaly žádnou externí podporu, a byly tak plně udržitelné. Za doby fungování RedTribu v oblasti v rámci projektů vyrostla jedna generace Masajů. Já tam jsem už deset let a RedTribe pomáhám. Celé nastavení organizace považuji za velký úspěch, o kterém teď dokonce točíme dokumentární film. Zároveň mi denně chodí do e-mailu mnoho proseb o podporu, ale jsem už tak zahlcená běžícími projekty, že další nepřibírám. 

Jak jste nyní se stavbou školy Maasai Academy daleko?  

Vzděláváme už tři sta dětí, máme postavenou internátní část pro děti ve věku 12+ a rozšiřujeme se na středoškolské vzdělávání. Jen pro představu: masajské děti chodí z extrémně vzdálených končin. Denně nachodí klidně i čtyři hodiny, aby se dostaly do školy a zpátky. A škola je tak často jediným místem, kde se mohou najíst. Z rozboru jejich krve jsme zjistili, co jejich těla potřebují a nemají, pronajali jsme si políčko a začali na něm pěstovat plodiny, které v daném prostředí mohou růst a zároveň dětem dodají potřebné živiny a minerály. Pole už se výrazně rozrostlo a dnes produkuje přes 16 tisíc obědů měsíčně. Přebytky prodáváme na místním trhu a živí se z toho celá komunita. 

Aktuálně také rozšiřujeme stávající kliniku, která vedle základní péče, včetně malých operačních zákroků a zubařiny, nabízí i porodní a poporodní péči. Kolem té školy vznikla síť projektů, které už se týkají nejen dětí, ale zaměstnávají i rodiče, aby mohli lépe fungovat a také třeba platit dětem školné. Jeden projekt podporuje druhý, a proto je celý systém udržitelný a tak výjimečný. Díky těmto projektům už jedna generace prošla školou a naučila se to, co se jejich předkové neměli kde naučit. Několik z těchto dětí už dokonce chodí na vysokou školu. Co je ale důležité, komunitu neopouštějí, ale vracejí jí zpátky, co jim dala.

Co kromě školy nebo kliniky, v místě ještě budujete?

RedTribu se s pomocí místní komunity podařilo zprovoznit tekoucí vodu trubkovým vodovodem, který svedli z horského pramene. Asante zafinancovalo také truhlářský projekt, v němž děti učíme truhlařině. Nebo medový projekt – Masajové nemají moc přístup ke sladkému, přitom cukr je pro ně zdroj rychlé energie. A tak ničí divoká včelstva – najdou včely, přijdou ke stromu a strom pokácí. Tím samozřejmě zabijí i včelstvo. Takže jsme postavili úly a snažíme se včely přesvědčit, aby se v nich zabydlely. Daří se nám to tak všelijak, proto se teď snažím sehnat včelaře z Čech, který by se mnou vyrazil a poradil nám, jak ty divoké včely přesvědčit, že naše úly jsou nejlepší široko daleko. 

Jedním z nejúspěšnějších projektů je ovšem RedTribe Beadwork, šperkařský projekt, tedy moderní šperky vyráběné tradiční masajskou korálkovou metodou. Na tento projekt jsem dovezla desítky kil korálků od Preciosy. Šperky prodáváme jak po celé Keni, tak na e-shopu. Projekt je natolik úspěšný, že dnes místo původních tří žen zaměstnává více než 30, které z prodeje nejen samy žijí, ale také platíme plat jedné učitelky ve škole a vůbec co je kdy náhle potřeba.   

Dá se říct, že tohle všechno, tedy že obyvatelé se mají lépe, je nějak prospěšné i ekologicky? 

Ano. Nejen v Africe, ale ve všech rozvojových státech je nějaká udržitelnost či ekologické smýšlení místním lidem vzdálené. A je to naprosto legitimní, protože ti lidé žijí ze dne na den, v absolutní nouzi a poslední, co je zajímá, je, jestli někde upustí igelitový pytlík nebo plastové brčko. My žijeme v přebytku, a proto máme tu možnost přemýšlet, jak jsme si zničili přírodu. 

Nicméně tím, že do těchto zemí přijdeme se vzděláním a s projekty, které by místním měly usnadnit život, můžeme je v tomhle směru edukovat. Dám příklad: Když jsme v Keni začali stavět školy, byť jsme je stavěli ekologicky velmi šetrně, stejně jsme museli kácet stromy. Místní lidé prostě šli, pokáceli strom a neřešili to. Neuvědomovali si, že jde o trvalou ztrátu. Takže jsme jim vysvětlili: Když pokácíte strom, pojďte zasadit deset nových. Když chcete med, nemůžete zničit strom i včelstvo, protože podruhé už odtud med nezískáte. Takže najednou lidé začínají tímhle způsobem přemýšlet, tedy udržitelně. 

Je těžké je přesvědčit, nebo to chápou hned? 

Bohužel se ukazuje, že pokud chcete rychlou změnu ne-pořádků, které jsme tam během pár desítek zavedli my, je nejúčinnější model diktátor. V Keni například ze dne na den zakázali igelitové pytlíky. Předtím všude, kam se člověk podíval, létaly pytlíky, byly kolem silnic, pověšené na stromech a tak dále. Nic na to nefungovalo, protože místní lidé k omezení plastů nebyli vedení. Oni netuší, jak moc ovlivňují přírodu a životy lidí, vždyť o plastových mořích v oceánech a mikroplastech hovoříme my tady na západě sotva posledních deset let. 

Takže se vydal zákon, že kdo použije plastový pytlík, tomu hrozí pokuta až nějakých padesát tisíc šilinků, což je zhruba půlroční příjem běžné rodiny ze slumu. A ono to zafungovalo. To samé se stalo s kouřením. Ze dne na den se pod šílenou pokutou zakázalo kouřit na veřejných prostranstvích a lidé skutečně přestali. Ani je nenapadne to porušit. Ukazuje se, že bohužel ne vždy je demokracie správná cesta. Je to cesta ve vyspělých společnostech, ale ne v rozvojových zemích, kde je extrémní nedostatek, a především velmi nízká úroveň vzdělanosti, která se určitě nebude v následujících letech nijak dramaticky zlepšovat.

Jak místní vnímají informace, které se jim snažíte předat? 

Je třeba dávat extrémní pozor na to, co jim říkáme. Naše masajské děti nemají moc možností, jak se dostat k informacím. Spousta z nich vidí knihu jen ve škole. Jsou jako houby a totálně hltají všechno, co je ve škole učíme. To je ale pozitivní, protože oni hlavně chtějí nasávat. V tom jsou africké děti jiné než ty v Česku. V Africe chodí děti do školy za odměnu. Když jsem jim vyprávěla, že jsem coby žákyně kradla třídní knihu a chodila jsem za školu, nedokázaly pochopit, proč jsem to dělala. 

Máte strach z klimatické krize? 

Ano, mám. Uvědomila jsem si ji podstatně dříve než současná generace, a to právě díky cestám do Afriky. Tam byla klimatická změna cítit už v době, kdy ji tady v Česku pan Klaus popíral. Velký posun byl poznat, když se začaly smazávat rozdíly mezi ročními obdobími a přicházely deště, které v daném období přijít neměly. Paralelně se začalo prodlužovat období sucha střídané záplavami. Tady si na extrémy počasí teprve zvykáme, v Africe přišly daleko dříve a ještě s daleko větší intenzitou. A ano, strach z budoucnosti mám, protože já se s důsledky extrémního počasí potýkám v praxi. 

Jak třeba?

Poslední záplavy jsem v Keni zažila před pár měsíci. Když se tam rozvodní řeka, uzavře se silnice, a tím pádem celá oblast, kde žije dva tisíce lidí. V cestě se udělají pukliny třeba šest metrů široké a nepřejede přes ni žádné auto. Ti lidé tak nemají přístup k potravinám, a tak si přes onu rozvodněnou řeku přehazují jídlo, což je jediná možnost zásobování jídlem. Lidé pak fakticky umírají hlady. Nebo se snaží řeku překonat, a protože neumějí plavat, utonou. A pak naopak třeba přijdou šestiměsíční období sucha, kdy hynou obrovská stáda dobytka. To jsou faktické dopady klimatických změn.  

Snažíte se vychovávat k udržitelnosti své děti? 

David (13 let, nejstarší syn, jeho otcem je Michael Kocáb, pozn. red.) se mnou jezdil za Masaji. Viděl, jakým způsobem se v Africe přemýšlí o jídle a o vodě a že obojího je tam omezené množství. Teď nedávno jsme byli se všemi čtyřmi dětmi v Keni a ty nejmenší (dvojčata, 6 let, dcera 7 let pozn. red.) konečně měly možnost si na vlastní kůži zkusit jaké to je nemoci si natočit vodu z kohoutku. 

Ale ony jsou s udržitelností konfrontovány v přirozeném prostředí, doma, nemusím je to nějak extra vyučovat.  Mé děti vědí, že pomáhám dětem v Africe, máme doma šuplík na oblečení, které už nám je malé a povezeme ho do Afriky, na půdě máme sekci na hračky pro Afriku a tak dále. A také pokaždé, když jde dítě v noci na malou, se nesplachuje, splachujeme až ráno. Ve vaně se koupeme jednou týdně, zbytek dnů se sprchujeme. Jezdíme elektromobilem, který pro nás není úplně nejvhodnější, protože je malý, ale používáme jej po Praze. 

Snažíte se udržitelnost nějak promítnout i do hospodaření s jídlem?  

U šestičlenné rodiny jako je ta naše je velmi důležité přemýšlení nad potravinami. Já úplně nesnáším vyhazování jídla, protože vím, že i malý kus chleba může zachránit život, bez přehánění. A tak jídlo prostě nevyhazujeme. Snažím se spotřebovat úplně všechno a já sama si už jídlo ani nenandávám, ale dojídám zbytky po všech. A vařím tak, abych nespotřebované části mohla použít na něco jiného. Když třeba vařím maso, zbylou část použiji na rizoto. Pečivo dávám do mrazáku a rozmrazuji ho. A hlavně nakupuji množství potravin tak, aby se stačilo spotřebovat a nemuselo se vyhazovat. 

Letos jste zasedla v porotě Cen SDG´s a předávala jste cenu. Myslíte si, že takováto ocenění jsou k něčemu dobrá? 

Jasně, že ano, jinak bych se do toho nezapojovala. Ale odpovím trochu s nadsázkou: Říká se, že stokrát nic umořilo vola. Když budete setrvale, pomalinku do něčeho dloubat – a mé děti jsou na to experti – tak tu dírku za chvíli uděláte. A z dírky se stane otvor a ve finále máte díru jak vrata. Je to systém nahlodávání společnosti, neustále ji bombardujete myšlenkami – v tomhle případě o udržitelnosti a ekologickém smýšlení – a změna nakonec přijde. To stejné děláme v naší masajské komunitě i my. Nemá smysl dělat kobercový jednorázový nálet, vysypat na lidi hromady informací a říkat jim, že všechno až dosud dělali špatně a že půjdou do pekla. Ale když jim pomalu do jejich života zavedete malé změny, jsou schopní se na ně adaptovat a osvojit si je. 

Foto: Lejla Abbasová