Na 70 let si Michal Horáček a spol. pronajali kus zpustlé půdy v Ghaně, v západní Africe. Začali tam sázet stromy, vyhloubili vrt na vodu, koupili sanitku a naučili místní včelařit. A místním lidem i králi jejich kmene se to líbí, protože s lesem se jim daří lépe než bez něj.

Nyní má neziskovka Plant for the Planet v plánu zasadit milion stromů a obnovit další prales ve vedlejší vesnici. Michal Horáček je předsedou správní rady české pobočky této neziskovky, pořádá akademie pro české děti o tom, že stromy jsou potřeba. Jezdí do Afriky, kde společně s Leošem Marešem nebo Michaelem Kocábem tento projekt propaguje a shání pro něj finance.  

Jak jste se ke spolupráci s Plant for the Planet dostal? 

Kdysi jsem šel v Ostravě po ulici a oslovil mě student, mladý kluk, mohlo mu být tak šestnáct. Nadšeně mě začal přesvědčovat o tom, že moje generace zničila celý svět, dopustila globální oteplování a nic s tím nedělá. A že my odejdeme, oni tady zůstanou a naše nemoudrost ovlivní celý jejich život. Ale že bych to mohl morálně napravit tím, že se zapojím do akce, kterou daly dohromady děti a studenti, napřed v Německu a pak po celém světě. Ty děti vyučují další děti a všude, kde působí, sázejí stromy. Proto Plant for the Planet, tedy sázejte pro planetu. Nadšení toho kluka mě úplně okouzlilo. Byl velmi výmluvný a přesvědčil mě, abych se objevil na plakátě téhle organizace. Na těch plakátech vždy stála nějaká známá osobnost a vedle ní dítě s přáním obnovit plíce planety, protože strom je to nejlepší zařízení, které bojuje s příčinou oteplení. Mně se to líbilo. Tohle se stalo zhruba v roce 2016. Nejzajímavějším projektem téhle organizace je zrekreovat prales na Yukatánu, dělají to už mnoho let. Na místech, kde dříve byla vyprahlá země a lidé se tam nemohli uživit, je nyní prales a je vidět i z vesmíru. Má to ohromné dopady – jednak to rozšiřuje povědomí o klimatické spravedlnosti, ale zejména úrodné prostředí dává také práci lidem, kteří v těch místech žijí.  

Jaké role jste se chopil vy? 

Mně se ten projekt v Yukatánu moc líbil ale uvědomil jsem si, že o sázení stromů vím hrozně málo. Hlavně, jestli sázení stromů vůbec má kýžený efekt na klima. Ale na jednu stranu, každý strom zasazený kdekoliv je tak nějak dobrý. Ta organizace Plant for the Planet už je bohatá, má velké sponzory, a díky tomu může najmout skutečné experty. Ti postupně přišli na to, že mnohem lepší než sázet stromy tam, kde nejsou a nikdy nebyly, je rekreovat původní les nebo prales. Tedy tam, kde se stromům dařilo dříve. Například na Yukatánu nebo v Africe les roste asi čtyřikrát rychleji než tady v Česku, protože je tam příznivé podnebí. A také zasadit strom je tam mnohem, mnohem levnější. Ten hoch, který mne oslovil v Ostravě, se jmenuje Šimon Michalčík a je nesmírně schopný, nyní studuje environmentalistiku ve Skotsku. Stal se z něj také zakladatel české pobočky Plant for the Planet Czech Republic. Oni neřeší, kdo za klimatickou krizi může, nejsou političtí, nikde se nepřivazují. Oni řeší ty následky. Po celém Česku dělal Šimon ještě s jeho kolegyní ve školách akademie pro děti z 8. a 9. tříd. Také jsem se toho zúčastnil, sázeli jsme s dětmi stromy v Kunraticích. Má dcera (Julie Horáčková, 14 let, pozn. red.) se stala jednou z ambasadorek, vystoupila na velké konferenci v Národním muzeu, mluvila tam ke shromážděným bohatým podnikatelům, od kterých jsme doufali, že dostaneme na projekt nějaké peníze, ale nedostali. Já jako předseda správní rady jsem pořádal hlavně ty akademie, jsou jich desítky. Je velmi důležité, aby mladí získali nějaké povědomí o sázení stromů a viděli jej na vlastní oči.  

Jak se tato organizace dostala do Ghany? 

Šimon se potkal s chlapíkem z Ghany, Mohammedem Rabiu Dannakabu, který umí místní jazyky, ví něco o enviromentalistice a je také účetní, rozumí vyššímu byznysu. Dali se dohromady a vnikl nápad, že se ve vnitrozemí Ghany najde to nejchudší a nejvíce zdevastované území, ovšem takové, kde kdysi býval prales. Zmizel kvůli chudobě místních lidí, protože tam široko daleko není práce. Takže stromy začali kácet, měnit je na dřevěné uhlí a uhlí prodávat na trhu, a to za strašně málo peněz. Z toho lesa se tedy stala pustina, vidět tam byl jen kouř z milířů. A Šimon s Mohammedem se rozhodli právě tady obnovit prales, protože dříve se tu lesu dařilo. A vymýšleli, jak to navléknout – za prvé, aby ty stromy nikdo za deset let nepokácel, za druhé, jak to udělat, aby les místí lidi živil. Trvalo jim dva roky, než přesvědčili krále tamější vesnice o tom, že tenhle projekt je pro jeho lid dobrý, ale je potřeba ohlídat provoz. Tedy pronajali jsme si na 70 let tisíc hektarů jejich pozemku u vesnice Banpewa a říkáme tomu Český les. 

A co z toho lesa mají místní lidé? 

Začali jsme Český les intenzivně pěstovat a kromě jiného jsme najali odborníka na včelařství, odvezli jsme ho tam, nakoupili úly a místní lidé se naučili včelaření. Najednou tedy mají vosk a med, zboží, které na trhu prodají jistě lépe než dřevěné uhlí. Letos jsme jim dokonce koupili lis, protože výrobky z lisu mají asi o čtyři sta procent vyšší hodnotu než prvotní surovina. Čili my ty lidi chceme naučit, aby se sami postarali, oni budou včelařit, oni budou pracovat s lisem. Ale my jim musíme dát ten základ. Stejný problém je voda. Místní lidé mohou buďto pít z louží, kam chodí i zvířata, nebo jít do řeky, která je ale plná kyanidu z ilegální těžby zlata. Je to úplně mrtvá, otrávená řeka. Ale když chcete sázet les, potřebujete vodu, takže vám nezbývá, než ji najít pod zemí. A nám se to podařilo. Sehnali jsme laskavého sponzora, který zainvestoval 80 metrů hluboký vrt. Jeho provoz navíc funguje na solární panely, takže nepotřebuje dodávky energie. A najednou místní lidé mají něco, co po generace nezažili – vydatnou, zdravou vodu. Když jim něco takového přinesete, je to už základ jejich porozumění, že pro ně děláte něco dobrého. Další problém je, že když tam někdo onemocní, není, jak se dostat do nemocnice. Tak jsme místním koupili zdravotnickou tříkolku, která nemocného nebo zraněného člověka dopraví do zdravotnického zařízení. Dříve měla i běžná onemocnění fatální následky, teď už ne. Prokazatelně zachraňujeme životy. Teď tam chceme ještě koupit traktor, aby kolem lesa obryl ochrannou zónu kvůli požárům. A to všechno se stalo jen díky dvěma klukům – Šimonovi a Mohammedovi, kteří nemají žádné peníze, nejsou z bohatých rodin, nemají žádné navázání na byznys, nic. Mají jen výborné nápady a víru v to, co dělají. 

Jak jste těm dvěma pomohl vy?

Jako předseda správní rady jsem tam zorganizoval takovou bujarou výpravu. A aby se o tom vědělo, vzal jsem tam ještě Michaela Kocába a Leoše Mareše. Jen Leoše Mareše sleduje denně na sítích jeden a čtvrt milionu lidí. S kontakty nám nesmírně pomohlo české velvyslanectví, takže nás ve zvláštní audienci přijal král Ašantů. Projekt Českého lesa se mu líbil. Nastal tam rituální okamžik – každý rok začíná sezóna sázení stromů, sází se sazeničky ze školky za účasti velvyslance i místního náčelníka. Začali jsme tedy sázet, ještě i pod dohledem stařešinů, kteří k tomu měli speciální rituální předměty, jako zlatou želvu na tyči a podobně. Od té doby se o tomhle projektu začíná trochu víc mluvit. A rovnou vám řeknu, že naší ambicí je, abychom dostáli tomu, co král Ašantů řekl ve své řeči. V té strašné, zoufalé pustině, kde jsou všichni chudí, nadnesl svou vizi, že jednoho dne v Českém lese bude život, který tam býval, budou v něm antilopy a opice na stromech. A že celá Ghana se bude jezdit dívat, jak se obnovuje les. A že to bude inspirace pro další zničená místa v Africe.

A záleží i místním lidem na tom, aby tam měli les? 

Teď už ano. Protože najednou vidí, že s těmi stromy přichází voda, přichází med, přichází vše ostatní, co jsme jim poskytli a jsou na tom lépe předtím. Samozřejmě ale je to díky jejich práci, bez nich by les nevznikl. Máme tam už nastálo zaměstnané lidi. Když jsem do Ghany přijel, podařilo se nám do té doby zasadit 60 tisíc stromů. Nová sezóna, která začala loni v srpnu, přinese dalších 67 tisíc stromů. A nyní jsme získali sponzora a tenhle srpen, až tam pojedu zahájit novou sezónu, bude zasazeno nových 308 tisíc stromů. Naším cílem je mít milion stromů, takže už se pomalu blížíme půlce. Věřím, že to za dva tři roky doklepneme a začneme pracovat na dalším Českém lese v jiné vesnici. A mým velkým snem je, aby až jednou pojede český prezident do Afriky, i on Český les navštívil. 

Jakou náladu jste cítil z obyvatel Ghany? 

Samozřejmě žijí v nepředstavitelné materiální chudobě, takže člověk by řekl, že musí být zoufalí. Nejsou. Oni si rádi zatančí, dají si dlouhou siestu, když chtějí. Nedřou na polích do úmoru. Rádi si povídají, vyrábějí si půvabné ošacení, takové africké hacafraky. Vůbec z nich nemáte dojem, že by žili zoufalý život. Materiální podmínky nejsou pro štěstí člověka rozhodující. 

Bojíte se o budoucnost planety z pohledu ekologie? 

V roce 1998 jsem cestoval po Číně. Byl jsem v Pekingu a nezažil jsem tam jediný den, kdy by bylo vidět Slunce. Peking byl tak plný smogu, že to bylo zoufalé, strašné. Ale teď tam byl můj blízký kolega a po smogu ani památky. Tam už jezdí velká část aut na elektřinu. Vyřešili, jak je nabíjet, nabíječky jsou všude a všichni je používají. Je to rozdíl 25 let. Číňané jsou velmi úspěšní v tom, že vezmou nějaký euroamerický nápad a svou vytrvalostí jej rozvinou. A stejné to bude i s tou ekologií. Oni ekologii neproklamují, oni ji opravdu dělají. Čína zase bude vepředu. A jestli se zlepší Čína, tak není důvod si myslet, že planeta je ztracená a že na ekologii každý kašle. 

Vy máte elektromobil? 

Nemám, ale přemýšlím, že bych ho koupil. Ale chtěl bych, aby když jedu do Ostravy a zpátky, abych nemusel řešit, kde to nabiju a jak dlouho to bude trvat. Musím s ním ujet 800 kilometrů, jinak to pro mě nemá cenu. 

A souhlasíte s tou výtkou Šimona Michalčíka, že za klimatickou krizi může vaše generace?  

To záleží na tom, jestli klimatická krize je nebo není způsobená člověkem. A já to nevím. Většinový názor zní, že je. Protichůdný názor říká, že klima se mění po celou historii Země. Že jsme měli dobu ledovou a Grónsko se přeci jmenuje Greenland, tedy zelená země. Ale nepochybuji o tom, že globální oteplování je a že způsobuje obrovské problémy. 

Bavíte se doma s dcerou o ekologii? 

Mluvíme o tom, ale zase ne že bychom byli ekologisti s tučným písmem. Ale vnímáme ten problém, bavíme se o tom, co je potřeba třídit a co je potřeba ohlídat, aby člověk zbytečně planetu neničil. Jsou to přitom úplně běžné věci, jako třeba když si děláte hrnek čaje, nedáte vařit plnou konvici. Samozřejmě jedna konvice nezmění nic, ale kdyby tuhle drobnost udělali všichni, představte si, co by to bylo za obrovskou úsporu. 

Foto: Archiv Michala Horáčka, foto v záhlaví: U sazenic v naší lesní školce, kde aktuálně roste 60,000 stromů od českých dárců k vysázení v tomto a příštím roce