Mnohé z nich dodnes stojí a fungují. Dodávaly čistou vodu pro koupele, fontány a pitnou vodu pro veškeré občany starověkého Říma.

Starořímští architekti a stavitelé před více než dvěma tisíciletími dokázali něco, nad čím zůstává stát rozum i v současnosti. Tak třeba most přivádějící vodu Pont du Gard je klenotem mezi památkami UNESCO. Byl postaven krátce před křesťanskou érou a umožnil akvaduktu v Nimes (který je téměř 50 km dlouhý) překonat řeku Gard. Římští architekti a hydrotechnici, kteří tento téměř 50 m vysoký a tříúrovňový most, který je až 275 metrů dlouhý navrhli, vytvořili mistrovské technické i vlastně i umělecké dílo.

Římské akvadukty byly používány k přepravě vody do hustě obydlených oblastí. Vzhledem k tomu, kdy vznikaly, šlo o úžasné stavby. Dřívější civilizace v Egyptě a Indii také stavěly akvadukty, Římané ale systém zlepšili a vybudovali rozsáhlou síť napříč územími, které ovládali. Více či méně zachovalé pozůstatky akvaduktů jsou k nalezení nejen na území dnešní Itálie a Francie, kde je možné obdivovat kolosální Pont du Gard, ale i ve Španělsku, Řecku, severní Africe a Turecku.

Vodní přepych

Akvadukty, tedy stavby, které sloužily k vedení vody přes údolí, řeky nebo jiné terénní překážky, vyžadovaly velkou přípravu a plánování. Často byly tvořeny sérií oblouků nebo mostů, které kanál kanál podporovaly. Skládaly se z řady potrubí, tunelů, kanálů a mostů. Gravitace a přirozený sklon země umožnily akvaduktem vést vodu ze sladkovodního zdroje, jako je jezero nebo pramen, až do města. Když voda dotekla do měst, sloužila k pití, zavlažování a zásobování stovek veřejných fontán a lázní.

Římské akvaduktové systémy byly budovány po dobu asi 500 let, od roku 312 př.n.l. Jejich budování bylo financováno z veřejných i soukromých prostředků, často je nechávali stavět vysoce postavení panovníci, například římští císaři Augustus, Caligula a Traján.

Typickým rysem římských akvaduktů jsou mosty postavené pomocí zaoblených kamenných oblouků. Některé z nich lze nad evropskými údolími vidět dodnes, příkladem je francouzský Pont du Gard. Tyto mostní stavby ale tvořily jen malou část ze stovek kilometrů akvaduktů v celé Římské říši. 

Samotné hlavní město Řím mělo asi 11 akvaduktových systémů přivádějících sladkou vodou ze zdrojů vzdálených až 90 kilometrů. Navzdory svému stáří některé akvadukty stále stojí a fungují. A jeden z nich vlastně zásobuje Řím vodou doteď.

Aqua Virgo, akvadukt postavený politikem a vojevůdcem Agrippem v roce 19 př. n.l. během Augustovy vlády, stále přivádí vodu do slavné fontány di Trevi v samotném srdci města. Ve starověku přiváděl vodu hlavně do lázní a ve špičce byl schopen dodávat více než 100 000 metrů krychlových vody denně.

Zdraví a zemědělství

Římské akvadukty hrály klíčovou roli v rozvoji měst, zemědělství a celkového zdraví obyvatel. Přiváděly čistou vodu z pramenů a řek do měst, což zlepšovalo hygienu a snižovalo riziko šíření nemocí. Dostupnost čisté vody byla zásadní pro osobní hygienu, veřejné lázně a sanitaci, což přispívalo ke zdraví Římanů. Díky akvaduktům bylo možné zavlažovat zemědělské plochy, což vedlo k stabilnímu zásobování potravinami a umožňovalo růst populace.

Přesun vody z oblastí s nadbytkem do oblastí s nedostatkem pomohl vyrovnávat lokální nedostatky a chránit přírodní zdroje. Města nemusela nadměrně čerpat místní zdroje vody, což mohlo předejít jejich vyčerpání. Akvadukty byly navrženy tak, aby voda přitékala z relativně čistých zdrojů.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (DALL E 3)