Římané měli kanalizaci už před 2 500 lety. Praha je doháněla až ve 20. století. Dnes je stěží uvěřitelné, jaký přístup k vodě – a ke zdraví – jsme v Česku měli ještě nedávno. 

Poleháváte na loži ve své zahradě, letní vánek vám čechrá vlasy, které zdobí vavřínový věnec. Jmenujete se Lucius Tarquinius Priscus a jste pátým římským králem. Řím je ještě mladý, ale vy jako moudrý vladař přemýšlíte dopředu. Všimnete si jedné oblasti nedaleko Říma, která by byla ideální pro rozvoj říše, ale má to háček – utápí se v bažinách. Tehdy se zrodil nápad na první kanalizaci na území Evropy.

Velká stoka

Cloaca Maxima – latinsky „Velká stoka“ – vysušila bažinatou oblast, která se později pod jménem Forum Romanum stala centrem veřejného dění antického Říma. Postavena byla už v 6. století před naším letopočtem. 

V Praze se první náznaky kanalizace objevily až ve 13. století v domě jistého církevního hodnostáře v dnešní Nerudově ulici. Nicméně první větší stoku postavili až jezuité v Klementinu (zase Italové) v 17. století. Oproti sofistikovaným akvaduktům a kanalizacím za časů Říma, které odváděly vody desítky kilometrů, to nebylo nic velkého. První kanalizace odváděla z Klementina splašky prostě a jednoduše do Vltavy. 

Oproti Římu byla pozdější křesťanská civilizace pozadu v mnoha směrech a přístup k vodě byl možná ten nejdůležitější rozdíl. Po celá staletí si lidé neuvědomovali, že nemoci jsou většinou způsobeny nedostatečnou hygienou, kde klíčovou roli hraje voda.

Trvalo nám skoro dva tisíce let, než jsme se alespoň částečně přiblížili ke kanalizačním systémům, které fungovaly v Římě. Mimochodem, ve věčném městě zbytky dávné infrastruktury fungují dodnes. Cloaca Maxima ještě stále odvádí vodu z Forum Romanum, které už není centrem politického dění jako v dobách starověku, ale magnetem pro turisty.

Sanus per aquam

Život v novověku (o středověku ani nemluvě) byl sužován morem a cholerou, ulice měst sloužily jako kanály. Jaký to úpadek oproti starému Římu, kde fungovaly veřejné lázně s nápisem Sanus per aquam – Vodou ke zdraví. Budovaly se i veřejné toalety. Kdo vykonal potřebu na ulici, tomu hrozil trest.

Caracallovy lázně z 2. století př. n. l., pojmenované po tehdejším císaři, měly kapacitu 1600 návštěvníků! Jejich součástí byly i tělocvičny a knihovny s řeckými a latinskými tituly. Lidé se zde nejen myli, ale potkávali se, cvičili, diskutovali, obchodovali.

Před hlavní horkou komorou, která byla vytápěna parou zpod podlahy, byla teplá místnost, která návštěvníky připravovala na změny teplot. Po horké komoře následovala chladicí část se studenou vanou. Lázně nebyly jen pro zámožné, ale za malé vstupné a o svátcích i zadarmo přístupné všem, včetně otroků.

Voda v Praze

V Praze se v novověku budovali jen malé odvody, zmíněná Klementinská kanalizace ze 17. století je pouze pro jezuitské koleje. První městská kanalizace hodná toho jména se u nás objevuje až na začátku 19. století a měřila 44 kilometrů. Jako většina předchozích stok ústila do Vltavy, ale alespoň už docházelo k základnímu čištění vody. Probíhalo v noci a odpadový materiál byl odvážen do Nuslí, Vršovic a Záběhlic ke kompostování. 

Až v roce 1906 byla postavena první skutečná čistírna v Bubenči. A v roce 1914 se Pražanům dostalo luxusu pitné vody z kohoutku. Díky nově postavené vodárně v Káraném už lidé nemuseli chodit pro pitnou vodu ke studnám a kašnám. Postupně začali mít lidé doma záchody. To, co je dnes samozřejmým základem životního stylu, je relativně nedávná novinka.

Winston Churchill na konci prvního dílu své série Dějiny anglicky mluvících národů píše, že po odchodu Římanů z britských ostrovů zmizela z Anglie na víc než tisíc let vana s teplou vodou. Je to zajímavá úvaha: co by se stalo, kdyby antický přístup k vodě přežil pád Říma a přetrval dodnes? Svět by byl každopádně úplně jiný. Protože základním předpokladem rozvoje vyspělé civilizace není internet, nejsou to automobily, ba ani elektřina. Je to něco tak obyčejného jako pitná voda z kohoutku a splachovací záchod.

Foto: Daniel Dočekal, ilustastrace (Midjourney)