O extrémních výkyvech počasí, suchu, povodních, ale i tornádu a spojitosti s klimatickou změnou jsme si povídali s Markem Riederem, ředitelem Českého hydrometeorologického ústavu a předsedou představenstva akciové společnosti Úpravna vody Želivka.

Text: Jana Bábíková

V médiích se hodně píše o extrémních výkyvech počasí – tornádu, suchu, povodních. Zaznamenali jste objektivně vyšší výskyt těchto jevů?
Nezaznamenali… Poslední písemně zmiňované srovnatelně velké tornádo bylo zaznamenáno v Kosmově kronice a to letošní udeřilo po 900 letech. V souvislosti s klimatickou změnou sice předpokládáme, že k častějšímu výskytu extrémů bude docházet, ale neznamená to, že bychom měli tornáda každý rok. Mnohem častěji nás však mohou potrápit období sucha, přívalové deště a povodně.

Chováme se jinak než naši předci? Umíme se připravit na extrémy v počasí?
Dříve měli lidé v sobě daleko více pokory vůči bohu či přírodě. Když se usadili v Polabí, obdělávali úrodnou půdu a byli smířeni s tím, že se budou muset vypořádat se záplavami.

Dnes lidé očekávají, že budou před vším ochráněni, že je stát ochrání. Neuvědomují si, že každý se musí v prvé řadě ochránit sám. Je skoro neuvěřitelné, že se lidé v bouři nesnaží dostat do bezpečí, ale hledají místo, kde mohou řádění živlů co nejlépe natočit na mobil. To je bohužel nedávná zkušenost z jihovýchodní Moravy, kterou postihlo ničivé tornádo.

Je možné klimatické změny omezit, aby extrémů nepřibývalo?
Samozřejmě se musíme snažit realizovat všechna opatření, aby se průběh klimatické změny udržel v rozumných mezích. Kde tyto meze leží, to je na klimatolozích a dalších odbornících. Lidstvo by asi zvládlo zvýšení průměrné teploty o 2,5 stupně, ale vyšší hodnoty už by byly neúnosné.

Jak tomu zabránit?
Důležité je dbát na snižování emisí skleníkových plynů, uhlíkovou neutralitu a vše, co k ní může vést. K dispozici máme dotační nástroje a další finanční podpory, aby bylo možné projevy klimatické změny na hospodaření v zemi a na náš život minimalizovat.

K tomu je třeba zajistit nejrůznější adaptační opatření počínaje zpomalením odtoku vody z krajiny, což má kladný vliv jak v případě sucha, tak povodní. Další opatření se musejí týkat hospodaření s vodou obecně a samozřejmě také hospodaření na zemědělské a lesnické půdě. Vždyť například kůrovcová kalamita je zřejmě důsledkem klimatických změn a nevhodným hospodařením na lesnické půdě.

Má smysl začít u sebe? Nebo je to spíše o aktivitách státu a velkých firem?
Podle mého názoru záleží na každém z nás, na každé rodině, skupině lidí. Pozitivní příklad vidíme na třídění odpadu. Začalo to jednotlivci a pak se ochota třídit rozšířila postupně po celé společnosti. Skvělé je, když lidé spontánně mění své návyky, aby byly v souladu s udržitelný způsobem života, a ne vynuceně.

Pokud jde o firmy, tak mohu zmínit Úpravnu vody Želivka, kde působím. Naším cílem je jít příkladem a být uhlíkově neutrální už od roku 2025.

Co konkrétně plánujete?
Brzy budeme spouštět první dvě turbíny na vodovodním přivaděči z Hulic. Na konci štolového přivaděče, který má značné převýšení, tak vznikne malá vodní elektrárna. Jde o poměrně unikátní projekt, a to nejen v Česku.

V úpravně budujeme také kogenerační jednotku na bázi zemního plynu. V případě blackoutu v Praze nám jednotka pomůže zajistit dodávku pitné vody v objemu dvou kubíků za vteřinu. V běžném provozu pak pokryje velkou část energie pro provoz úpravny vody. Zemní plyn sice není uhlíkově zcela neutrální, ale z hlediska uhlíkové stopy přece jen vychází lépe než jiné zdroje.

Třetím zdrojem energie bude fotovoltaická elektrárna. Máme k dispozici víc než 60 tisíc metrů čtverečních střech, na které je možné fotovoltaické panely umístit. S touto investicí by nám měl pomoci Modernizační fond, který podporuje výstavbu fotovoltaiky na střechách veřejných či obecně prospěšných budov.

Panely jsme schopni umístit dokonce i na vodu. V procesu je studie proveditelnosti instalace na hladině odkalovací nádrže Rýznburk. Nejde o klasickou vodní nádrž, kde bych panely nerad viděl, ale o specifickou nádrž s využitelnou plochou 40 tisíc metrů čtverečních.

Podobné závazky si dávají i soukromé společnosti. Například Veolia ekologizuje své provozy a chce odejít od uhlí do roku 2030 …
Je skvělé, když si veřejné společnosti i komerční firmy dávají ambiciózní cíle, vyšší, než jim ukládá stát. Má to určitě své výsledky. Za poslední rok nebyla v ČR vyhlášená žádná nebezpečná smogová situace, což svědčí o zlepšení kvality ovzduší, které v posledních letech pozorujeme.

Konkrétně na Ostravsku se nemusela za poslední rok a půl vyhlašovat žádná opatření cílená na obyvatelstvo a jeho ochranu. Ovzduší se obecně zlepšilo, zhoršuje ho jen případná nepříznivá meteorologická situace a bohužel také emise z průmyslové části Polska.

Jaký to má ale smysl z globálního hlediska? Evropa není zdaleka největším znečišťovatelem.
Dáváme příklad, který budou muset následovat i další země včetně největších znečišťovatelů, jako je Čína či Indie. Může se totiž stát, že když se nebudou chovat zodpovědně, veřejné mínění se obrátí proti nim. Už dnes někteří zákazníci preferují zboží, které je vyrobeno udržitelně. Tento typ společenské poptávky může být do budoucna mnohem širší a mohl by významně pomoci.

Jak důležité je šetrné hospodaření s vodou? Například snižování ztrát ve vodovodní síti?
Podle mého názoru minimalizace jakýkoli ztrát je velmi důležitá. Dalším krokem by pak mohlo být snížení vodní stopy při samotné výrobě pitné vody. Vlastně už to všichni známe – obrázky s výpočty, kolik tisíc litrů vody se na ten který výrobek spotřebuje. Už i pivovary dnes soutěží v tom, jaká je vodní stopa při výrobě jejich piva. A brzy nastane doba, kdy se to bude vyčíslovat i u jednotlivých vodárenských zdrojů. Veřejnost se tak bude mít možnost dozvědět, kolik surové vody je potřeba na výrobu jednoho litru pitné vody.

Hodně se mluví také o tom, jaký vliv na klima má péče o krajinu, zatravňování, budování či uchovávání nových vodních prvků včetně mokřadů. V Praze jsou v tomto ohledu aktivní například Pražské vodovody a kanalizace. Má to podle vašeho názoru smysl?
Je to o společenské odpovědnosti jednotlivých firem, které jsou inspirací pro další firmy i jednotlivce. Vlastně je to podobné jako u třídění odpadu. Jedna igelitka, kterou vytřídím do žlutého kontejneru, tomu sama příliš nepomůže, ale když to pak stejně dělají i moji sousedé a všichni ostatní, tak to už efekt má. Proto jsou tyto projekty velmi důležité.

Vrátím se k již citované Želivce… Obce v povodí vodárenské nádrže mají stanovené limity na vypouštění fosforu z čistíren odpadních vod. Žádoucí samozřejmě je, aby jej bylo vypouštěno co nejméně. Proto jsme se na Želivce rozhodli podporovat pořízení moderního dávkovacího zařízení, případně dávkovat více srážedla na fosfor. Asi patnácti těmto čistírnám přispíváme na to, že vypouštějí výrazně nižší množství fosforu, než jim umožňuje limit. Díky tomu se do nádrže dostává čistší voda, což nám snižuje náklady na její úpravu. Má to samozřejmě hlavně lokální efekt, ale pokud by se inspirovali i ostatní, mohla by změna být už významná.

A na závěr… Co byste jim poradil lidem, kteří se chtějí chovat udržitelně?
Velmi by pomohlo, pokud bychom při svých nákupech upřednostňovali výrobky vyprodukované udržitelným způsobem. Už dnes si lidé všímají, co je napsané na energetických štítcích, či preferují výrobky označené jako lokální. Dovedu si představit, že by existoval štítek s vyčíslením vlivu na klimatickou změnu, který by usnadnil lidem orientaci a podporoval společnosti, které vyrábějí své výrobky udržitelně.