Liběna Rochová svým studentům na UMPRUM s oblibou opakuje, že konzum zatemňuje mozek. Sama se snaží tvořit módu, která bude nositelná po desetiletí. Udržitelnost v módě by totiž neměla být pouze o akademických debatách, ale o konkrétních řešeních. A pravda je, že už nyní některé firmy přicházejí se skutečně originálními recepty.

Jak je to doopravdy se vztahem oděvního průmyslu a klimatické změny? Jaká jsou fakta a co může každý z nás udělat pro udržitelnější budoucnost? Jaké projekty stojí za povšimnutí?

Nejprve známá fakta. Módní průmysl je zodpovědný za 10 procent celkové roční uhlíkové stopy, přičemž se odhaduje, že pouze samotná výroba textilu ročně vyprodukuje 1,2 miliardy tun skleníkových plynů. K výrobě oblečení je zapotřebí také obrovské množství vody, a to konkrétně 93 miliard kubických metrů vody ročně.

Navíc si kupujeme více oblečení než kdy dříve, za posledních 15 let se zvedl prodej oblečení o 60 procent. Celosvětově se ročně prodá kolem 56 milionů tun oblečení. A kdyby ani toto číslo nestačilo, odhady hovoří o 93 milionů tunách v roce 2030 a 160 milionů tunách v roce 2050. Jen pro srovnání podle studie publikované loni v listopadu odborným časopisem Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS) lidstvo za rok a půl pandemie vyprodukovalo přibližně 8,4 milionu tun plastového odpadu souvisejícího se šířením covidu-19.

Rozpad i vznik v přímém přenosu

Celosvětově se recykluje pouze 12 procent materiálu použitého na výrobu oblečení. Srovnejme to například se sklem a papírem, u kterých se v České republice daří recyklovat až 90 procent odpadu nebo i s plastem, kde je situace horší, ale stále se jedná o cca 30 procent, zbytek se spálí nebo skončí na skládce.

A to ještě navíc platí, že o úplné recyklaci se nedá hovořit, jelikož hodnota toho, co získáme po recyklaci, je nižší než hodnota toho, s čím jsme začali. Recyklované oblečení se proto v drtivé většině používá pro tepelnou izolaci, vyplň matrací nebo výrobu prachovek.

Již nyní však existují projekty, které dokáží přeměnit staré oblečení na nové. Například Systém Garment-to-Garment vyvinutý ve spolupráci Hongkongského výzkumného ústavu textilu a oděvů a neziskové nadace H&M Foundation a Novetex Textiles (hongkongský výrobce textilních přízí a pletenin, pozn. red.). Ten dokáže staré oděvy nejprve rozložit a následně vložit do nových, a to bez použití vody nebo chemie.

Je to poměrně sofistikovaný proces. Starý oděv se nejprve dezinfikuje ozonem. Poté se rozdrtí na malé kousky textilního vlákna. Pro zpevnění vlákna je přidán nový materiál. Ve většině případů se jedná o bavlnu, přičemž procento se liší v závislosti na kvalitě původního oděvu a na ztrátách, které se během procesů vyskytnou. Následuje mykání a předení pro získání přízí, které se upletou do zcela nového kusu.

Tyto kroky se provádějí v malém kontejneru, který je navržen tak, aby se vešel do obchodních domů nebo nákupních center. Prostor má průhlednou obrazovku, která umožňuje divákům sledovat celý proces. V říjnu 2020 švédská oděvní společnost H&M nainstalovala podobné zařízení – s názvem „Looop“ v jednom ze svých obchodů na stockholmské pěší třídě Drottninggatan.

Za 100 švédských korun mohou členové klubu H&M sledovat, jak se pomocí systému LOOOP mění jejich starý oděv na nový kousek. Pro nečleny je poplatek 150 švédských korun. Zákazníky firma ujišťuje, že veškerý výtěžek jde na projekty spojené s výzkumem materiálů. No nekupte to.

Fast vs. slow fashion

Podle výrobce je to poprvé, co byl v nějakém obchodě instalován recyklační systém tohoto druhu, a doufá, že tím povzbudí další velké oděvní společnosti, aby zvýšily své úsilí o recyklaci textilu. Tato iniciativa by však neměla zastírat skutečnost, že jedním ze základních principů udržitelnější módy je vyrábět a kupovat méně oblečení, tedy zpomalit šílené tempo uvalené značkami rychlé módy, jako je právě H&M.

Jedná se o koncept tzv. slow fashion neboli pomalé módy. S ním poprvé přišla spisovatelka a profesorka Kate Fletcherová v roce 2007. Jeho cílem je posunout módu od kvantity ke kvalitě, je o jiném přístupu k výrobě a spotřebě a o lepším životě, který současně respektuje práva zaměstnanců v zemích třetího světa i životní prostředí.

Originální pohled na slow fashion přidává i přední česká módní návrhářka a profesorka UMPRUM, Liběna Rochová:

„Člověk musí začít u sebe. Nelíbí se mi představa konzumního života, takový způsob žití zatemňuje mozek. Stále kupujete jen nové a nové věci, protože ty staré se brzy zničí. Já preferuji způsob tvorby módy, kdy zákaznice nosí oblečení třeba 40 let, protože jeho střihy a kvalitní látky jsou navrženy tak, aby vydržely a byly nadčasové,“ říká s tím, že v jejím pojetí vypadá udržitelnost tak, že zákaznice přijdou jednou za rok či dva roky a nechají si ušít něco, co jim bude sloužit věky.

Vyměňovat, půjčovat, nenakupovat

Recyklace oblečení není jedinou smysluplnou možností, jak v rámci módního průmyslu ulevit planetě. Je toho spoustu, co můžeme udělat my sami a v České republice již existuje několik projektů, které nám v naší snaze mohou pomoci.

Každý máme doma něco, co už nepotřebujeme. Například oblečení, knihu, nevhodně darovaný parfém. Tyto předměty můžeme vyměnit za jiný. Neplatíte se penězi, svůj nechtěný kousek nabídnete a čekáte, kdo o něj bude mít zájem a jestli vám za něj i něco nabídne. A kupodivu to funguje, již od roku 2016 díky projektu Swap Prague.

Další možností je půjčit si oblečení, třeba jen na den nebo na pár týdnů. Stejně jako v předchozím případě, i ekologická půjčovna a prodejna dětského oblečení EBUU se dostala do širšího podvědomí veřejnosti díky programu ClimAccelerator. Průměrná rodina nakoupí miminku kolem 120 kousků oblečení, a to jen za první rok! Půjčování oblečení šetří nejen přírodu, ale i čas, peníze a také nervy.

A tip na závěr?  Nejjednodušší je prostě omezit nakupování. Vždyť i podle údajů Světové banky 40 procent nakoupeného oblečení nikdy nenosíme.

Text: Filip Brož
Foto: Shutterstock