Česko je kaloricky soběstačné, přesto dováží značnou část některých potravin, například vepřového masa či másla. Proč české zemědělství nedokáže lépe využít vlastní produkci, kdo má největší vliv na ceny potravin a jaké změny čekají tuzemské farmáře? Tomáš Maier z České zemědělské univerzity v rozhovoru vysvětluje, kde má české zemědělství největší slabiny.

Jak je na tom dnes Česko se soběstačností v produkci potravin?

Je nutno si říci, že Česko je kaloricky soběstačné. Tedy kdyby se zastavily dovozy, tak hlady neumřeme. Ale byl by to strašlivý šok v dostupnosti a hlavně ceně. Vše, a to i to, v čem jsme soběstační, by raketově podražilo. Musíme striktně rozlišovat soběstačnost u agrárních produktů a u finálních potravin, což automaticky není totéž. Typickým příkladem je hovězí a zejména mléko. U syrového mléka asi třetinu produkce vyvážíme, v zahraničí se z toho vyrobí finální produkty a pak se to sem zpátky doveze. Třeba podíl dovezeného másla na tuzemské spotřebě je asi 50 %. U masa je to obdobné, živá zvířata se vyvážejí, hotové produkty se dovážejí. Prostě české mlékárenství a zpracování masa vykazují slabou ekonomickou efektivitu. Z těch významných agrárních produktů jsme soběstační v syrovém mléce, hovězím mase, řepce, obilí a chmelu. Nejnižší je soběstačnost u zeleniny – asi 20 %, u ovoce mírného pásu asi 40 %, čemuž se ale není moc co divit, ono holt to třeba ve Španělsku roste mnohem lépe. Tristní je situace u prasat, tam jsme soběstační asi z nějakých 45 %, konkurence na trhu EU je obrovská. Situace je ale spíše stabilizovaná, snad jen v posledních několika letech se to zhoršuje u jablek, polská konkurence je velice silná.

Proč jsou některé potraviny v Česku dražší než v okolních zemích, přestože máme společný evropský trh?

My sice jsme na jednotném evropském trhu, ale každý ten národní trh si zachovává svoje specifika, třeba v Německu a Polsku je mnohem více obchodních řetězců, jejich trhy jsou větší a pro nadnárodní obchodní řetězce tím pádem zajímavější. Obecně v porovnání s těmito dvěma státy je u nás menší konkurence. Pak do toho někdy promlouvají i potravináři, pokud mají vysokou tržní sílu, u nás je to zejména Penam v pekárenství a zejména Plzeňský Prazdroj v pivovarství, ten má na českém trhu podíl asi 45 % v objemu a určitě přes 60 % v tržbách. Výsledkem pak je to, že neskutečně drahý Pilsner Urquell je v Německu levnější nebo že na řadě benzínek narazíte jen na jediné nealkoholické pivo, kterým je vždy Birell.

Kdo dnes v potravinovém řetězci vydělává nejvíce? Zemědělec, zpracovatel, nebo obchodník?

Na tohle není jednoduchá odpověď. Nejtěžší postavení má bezpochyby zemědělec, protože cena vstupů (osiva, hnojiva, mechanizace) je mu určována výrazně koncentrovanými firmami a na straně odbytu pak stojí zpravidla mnohem silnější potravinářské podniky, než jsou sami zemědělci. U každé komodity či spotřebitelského zboží je to jiné. Třeba v roce 2023, kdy bezprecedentním způsobem vzrostla cena cukru, si nejvíce namastily kapsu cukrovary, tehdy jsem to pro Česko vyčíslil asi na půl miliardy korun dodatečného zisku pro cukrovary. Pak jsem zmínil Plzeňský Prazdroj, který dlouhodobě tahá v celé vertikále produkce piva za hodně dlouhou část provazu. A třeba v roce 2022 si na své přišli pěstitelé obilí a olejnin, tedy samotní zemědělci. Obchodní řetězce vydělávají stabilně. Každý článek prostě hájí svoje zájmy, tedy koupit levně a prodat draho. Nejsilněji je to dlouhodobě slyšet od samotných zemědělců, ale příliš to nekoresponduje s realitou, od vstupu do EU v roce 2004 je české zemědělství každoročně celkem pohodlně v zisku.

Jak bude vypadat české zemědělství za deset až dvacet let?

Myslím si, že žádnou takovou fatální změnou jako třeba v 90. letech české zemědělství neprojde, nemyslím si, že by se osevní plochy některých plodin měly nějak dramaticky rozšiřovat či redukovat. V rostlinné výrobě se mírně změní odrůdová skladba díky šlechtění. Myslím si, že i nadále mírně poroste produkce syrového mléka a budou se zvyšovat počty skotu chovaného na maso.
A určitě se budou zemědělské podniky i nadále koncentrovat.

Může české zemědělství současně produkovat dostatek potravin, chránit půdu a vodu a zůstat ekonomicky životaschopné?

Může. Největší konflikt spatřuji u základních nárokových podpor do zemědělství, pokud jsou tyto podpory extrémně navázané na produkci. Mají tu být ale zejména za to, že zemědělství je rizikovějším podnikatelským oborem kvůli počasí a chorobám. A jako platba za to, že se zemědělec udržitelným způsobem stará o krajinu.

Jak moc ohrožuje budoucí produkci potravin generační výměna zemědělců a nedostatek pracovníků?

V zemědělství vždycky bude vyšší podíl lidské práce. Ale i v zemědělství se prosazují nové technologie, a proto počet zaměstnanců setrvale klesá. V roce 1989 v zemědělství pracovalo asi půl milionu lidí, dnes je to o dost méně než sto tisíc. Když bude nedostatek pracovníků, tak zemědělští podnikatelé budou muset zvýšit mzdy, i na trhu práce platí zákon nabídky a poptávky.

Kdyby měl stát v příštích pěti letech udělat tři konkrétní kroky, které by české produkci potravin nejvíce pomohly, jaké by to byly?

Určitě na prvním místě by bylo odbyrokratizování, celý sektor je zavalen neskutečným množstvím regulací. Dále bych se nebál ještě více se otevřít světu, neblokovat třeba obchodní dohodu s MERCOSURem (obchodní blok jihoamerických států), čeští producenti tak mohou více vyvážet. No a pak bych konečně doporučil zrušit onu nesmyslnou nulovou sazbu spotřební daně na tiché víno. Tady kolem toho politici chodí jako kolem svatého grálu, jako by snad české zemědělství stálo na produkci vína od malých vinařů. Kdepak, u nás se vinná réva pěstuje na 0,4 % zemědělské půdy a trh s vínem u nás ovládají nadnárodní společnosti, které tím vlastně dotujeme. Tři čtvrtiny u nás vypitého vína jsou z dovozu, tedy soběstačnost máme jen 25 %. Samozřejmě by šla vyjednat výjimka pro ty nejmenší vinaře. Ale není politická vůle.

Foto: Olesia Maierová