Proč se nestaví skoro žádné jaderné elektrárny? Nevyplatí se to

3. 3. 2023  |  Filip Broz
Jaderná elektrárna Dukovany

V polovině 50. let natočilo Disney studio hodinový pořad pro děti s názvem „Náš přítel atom“. Slibovala se v něm krásná budoucnost s energií zadarmo. V následujících 40 letech uvedly Spojené státy do provozu až 150 nukleárních reaktorů, takže se zdálo, že Disney uhodil hřebíček na hlavičku. Jenže od roku 1996 vznikla v USA přesně JEDNA nová jaderná elektrárna. Něco se pokazilo.

Kvůli haváriím to není. Únik radioaktivity v Three Mile Islandu (1979), výbuch v Černobylu (1986) a únik ve Fukušimě (2011) byly ve skutečnosti mnohem menšími katastrofami, než se obecně soudí. Nakonec i Černobyl vyráběl elektřinu až do roku 2000. Ani veřejné mínění po světě se od přesvědčení o bezpečnosti jaderných elektráren příliš nevychýlilo, tradičně skeptičtí Němci a Rakušané jsou anomálií. Důvod, proč se s výjimkou Číny, Indie, Ruska, Jižní Koreje a Turecka nové elektrárny skoro nikde nestaví (v Evropě se dnes s výjimkou Slovenska po jedné staví pouze ve Francii a Spojeném království), je ekonomický.

Už jsme to zapomněli dělat

Z ekonomického pohledu nejde o ziskový projekt. Současné vysoké ceny elektřiny sice výrazně zlepšují ekonomickou návratnost, nesmíme si ale plést výrobní náklady z již fungujících jaderných bloků s výstavbou nových. Z hlediska životnosti jaderných elektráren je loňská cena elektřiny na burzách jen nepatrným výkyvem křivky.

Průměrná cena elektřiny z jaderné elektrárny podle kritéria LCOE (“sdružená cena energie” – náklady po celou dobu životního cyklu zdroje) činí 156 amerických dolarů. V případě uhelné elektrárny to je 109 dolarů, geotermální 91, plynové 56, větrné a solární po 40 dolarech. Jako hlavní důvod je často zmiňován prudký růst nákladů na bezpečnost. Jenže podle studie Technologického institutu v Massachussetts (MIT) tyto náklady činí jen třetinu. Další dvě třetiny nákladů studie pojmenovává jako „soft factors“.

Několik podstatných důvodů vyjmenoval Vladimír Wagner z Ústavu jaderné fyziky Akademie věd: „Velký jaderný blok je obrovskou a dlouhodobou strategickou investicí. Navíc rostl vliv protijaderných aktivistů a riziko, že zařízení, které mělo fungovat řadu desetiletí, bude z politických důvodů uzavřeno. Tím rostlo investorské riziko a pochopitelně i cena peněz.“

„Dalším faktorem bylo, že životnost jaderných bloků byla delší, než se čekalo,“ pokračuje Wagner. „Fosilní paliva se nevyčerpávala tak rychle, jak se předpokládalo v sedmdesátých letech. Kvůli tomu se postupně nové jaderné bloky v USA a Evropě téměř přestaly budovat. To vedlo ke ztrátě schopných odborníků, neproběhlo mezigenerační předávání zkušeností. Nová generace tak začínala znovu od začátku a chyběli lidé se zkušenostmi.“

Studie MIT ovšem vyjmenovává ještě další zajímavé „soft factors“. Dělníci na stavbách asi čtvrtinu času jen tak postávají, protože nemají přístup k nástrojům a materiálům, které jsou zrovna potřeba. Stavební firmy mění konstrukční postupy uprostřed stavby, což vede ke zmatkům.

Studie končí konstatováním: „Produktivita práce na stavbách nukleárních elektráren je třináctkrát nižší než na jiných, podobně rozsáhlých stavbách. Všechny elektrárny v USA postavené po roce 1970 překročily původní rozpočet v průměru třiapůlkrát.“

Elektrárna duchů

Jedinou dokončenou jadernou elektrárnou v USA z poslední doby je elektrárna v Tennessee, jejíž stavba započala v roce 1973. Po desetiletí průtahů a překračování rozpočtů byla stavba v roce 1985 zastavena a reaktor rezivěl až do roku 2007, kdy byla stavba obnovena. Dokončena a uvedena v provoz byla po dalších průtazích v roce 2016 – po 43 letech stavby a mnohokrát překročeném rozpočtu.

Zdaleka nejabsurdnějším příkladem, kam až může špatné plánování dojít, je případ jaderné elektrárny v Jižní Karolíně. Její stavba byla zastavena navždy po utracení devíti miliard dolarů. Pikantní na celé věci je, že vzhledem ke ztrátám elektrického podniku se splátky těchto devíti miliard ukazují pravidelně na účtech za elektřinu místních spotřebitelů. Platí horentní sumy za elektřinu, kterou přitom vůbec neodebírají

Vzhledem k plánovanému způsobu financování dostavby Dukovan (stát poskytne ČEZu garanci na budoucí odběr elektřiny) by také Češi mohli vidět neplánované výdaje na účtech za elektřinu ještě dlouho. Plánované náklady na Dukovany (160 miliard) jsou pravděpodobně podstřelené. Současné evropské projekty (třeba Hinckley Point v Británii) již překročily rozpočet, Flamanville ve Francii dokonce pětkrát a dokončení se protahuje o 11 let.

Z výše uvedených důvodů se skoro žádné evropské země do nových staveb vůbec nepouštějí. Česko ovšem možná nemá nazbyt. Jestli chce být do roku 2050 uhlíkově neutrální, musí nějak nahradit plánovaný výpadek uhelných elektráren.

Na rozdíl od zemí kolem Severního moře nemá dostatek větru a narozdíl od jižní Evropy nebo USA nemá k dispozici prosluněné pláně. Nový blok v Dukovanech bude s největší pravděpodobností (možná i s Temelínem II) spuštěn, je to ovšem vysoká sázka na ztrátovost.

Text: Lubomír Heger
Foto náhled: Ajrocket1, CC BY-SA 4.0 <creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0>, via Wikimedia Commons 
Foto text: TVA Web Team, CC BY 2.0 <creativecommons.org/licenses/by/2.0>, via Wikimedia Commons
Zdroj: ourworldindata.org, sciencedirect.com, lidovky.cz, gimletmedia.com