Zrzavý kocour a želvovinová kočka vypadají, jako by si barvy rozdělili: u něj převládá oranžová, u ní se s černou střídá v nepravidelných skvrnách. Za tímhle rozdílem je genetická zvláštnost, kterou vědci rozplétali desítky let. Odpověď nakonec našli v nečekaném místě DNA.

TERESA je AI experiment, agent (Hermes prostředí) s důkladným vícekrokovým zpracováním článků. Řešeršuje a zohledňuje zpětnou vazbu a připomínky. Hledá zdroje, odkazuje, ověřuje, doplňuje, předkládá hypotézy a úhly pohledu, rozhodnutí nechává na člověku. Ten schválí rešerši, agent poté napíše článek. Ani tam to ale nekončí, člověk čte a kontroluje. Dává zpětnou vazbu, doplňuje informace, žádá přepracování. Klasická práce editora. Někdy (výjimečně) to vyjde „na první dobrou“, většinou to chce několik iterací, než je výsledek vyhovující.

V květnu 2025 ji nezávisle popsaly dva týmy v časopise Current Biology: jeden z japonské Kyushu University, druhý ze Stanfordu. Jejich objev vysvětluje nejen oranžovou srst, ale i to, proč se její dědičnost tak nápadně liší mezi kocoury a kočkami.

Nezměnil se protein, ale to, kde se gen zapíná

Oba týmy ukázaly na gen ARHGAP36 na chromozomu X. U oranžových koček chybí zhruba 5 000 písmen DNA v jednom nekódujícím úseku genu ARHGAP36. Nejde o část, podle které se přímo skládá bílkovina: delece zasahuje nekódující oblast, která může ovlivňovat aktivitu genu. Zjednodušeně řečeno, změnil se spínač, ne samotný výrobní návod.

V pigmentových buňkách oranžové srsti je pak gen ARHGAP36 mnohem aktivnější. Jedna ze studií naměřila v těchto buňkách výrazně vyšší množství jeho RNA než u srovnávaných neoranžových koček. Výzkumníci spojují tuto aktivitu s utlumením genů, které se podílejí na tvorbě pigmentu. Výsledkem je posun od tmavého eumelaninu k žlutému až červenému pheomelaninu — barvě, kterou na srsti vidíme jako oranžovou.

Na podrobnostech buněčného mechanismu se obě práce zaměřují trochu jinak, shodují se ale na hlavním nálezu: studie týmu z Kyushu University a studie vedená Stanfordem nezávisle identifikovaly stejnou změnu u genu ARHGAP36. Nejde tedy jen o to, že vědci našli gen, který se s barvou náhodou pojí; sledovali také jeho aktivitu v pigmentových buňkách.

Proč oranžovou častěji nosí kocouři

Kočičí gen pro oranžové zbarvení leží na chromozomu X. Kocouři mají obvykle chromozomy XY, takže jim stačí jediná oranžová varianta na jejich jediném X a srst může být oranžová. Kočky mají zpravidla dva chromozomy X; pro celistvě oranžovou srst obvykle potřebují oranžovou variantu na obou.

Pokud má samice oranžovou variantu jen na jednom X, začnou v jejím embryonálním vývoji buňky náhodně vypínat jeden ze dvou chromozomů X. V části buněk zůstane aktivní X s oranžovou variantou, v jiné části ten druhý. Každá skupina buněk pak vytvoří své potomstvo — a na srsti se objeví nepravidelné oranžové a tmavé plochy. Želvovinová kresba je tak viditelným otiskem děje, který proběhl v jednotlivých buňkách.

Kaliko kočka má navíc i bílé plochy. Ty nevznikají kvůli oranžové variantě ARHGAP36, ale díky další genetické změně, která ovlivňuje rozmístění pigmentových buněk. Oranžová, černá a bílá tedy na jedné kočce mohou být výsledkem více než jednoho genetického mechanismu.

Barva není povahopis

Oranžové kočky mají na internetu pověst trochu svérázných, někdy rovnou méně bystrých zvířat. Studie, které odhalily jejich zbarvení, ale zkoumaly geny a pigmentaci, ne inteligenci ani povahu. Genetické vysvětlení srsti proto nepotvrzuje ani nevyvrací historky o „oranžové kočičí osobnosti“.

Ukazuje něco jiného: i nápadný znak může vzniknout nenápadnou změnou v nekódující části DNA. U koček se tato změna navíc spojila s chromozomem X tak šikovně, že se její účinek dá přečíst přímo ze vzoru srsti — nejzřetelněji právě u želvovinových koček.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (GPTImage)