Proč ignorujeme katastrofu? George Marshall nabízí překvapivou odpověď

22. 7. 2022  |  Filip Broz
klimatická změna

Globální oteplování je už viditelné a tedy nepopiratelné, stejně jako to, že se na něm podílí člověk. Přesto doposud existuje mnoho jeho popíračů, není tu silné hnutí, které by požadovalo rychlý zásah proti změně klimatu a klima není předmětem mainstreamových každodenních diskusí. S konfliktem na Ukrajině a problémy ekonomiky se téma klimatické změny ocitá na okraji našich myslí a vážně zabývat se jím nechtějí ani rodiče dětí, na které důsledky globálního oteplování nejvíce dopadnou. Kde se stala chyba?

Odpověď nabízí George Marshall, britský odborník na komunikaci a zároveň ekologický aktivista. Globální oteplování je složité téma, na jehož řešení není náš mozek evolučně stavěný, vysvětluje ve své knize Ani na to nemyslete. Výzvy k okamžité akci s cílem zabránit globálnímu oteplování nefungují a často dokonce naopak lidi odpuzují. Proč, to vysvětlují v knize například sociální psycholog Daniel Gilbert a nositel Nobelovy ceny za ekonomii, psycholog a ekonom Daniel Kahneman.

George Marshall: Ani na to nemyslete. Proč náš mozek ignoruje klimatickou změnu, Host, Brno 2022, 351 stran

Lidé reagují hlavně na to, co je osobní, týkající se přímo jich a jejich blízkého okolí, na náhlé změny, na věci spjaté s morálkou a aktuální dění, uvádí Gilbert. Změna klimatu neobsahuje nic z toho, protože je zapříčiněna činností mnoha lidí, ne pár konkrétními nám známými jednotlivci, není to náhle probíhající změna ani nějaká převratná novinka.

Změna, která nepálí

Kahneman to vidí podobně. Klimatická změna nemá bezprostřední naléhavost, není to nic takového, jako když se na vás řítí auto a vy musíte uskočit. Navíc zabránění klimatické změně vyžaduje od lidí okamžité oběti ve formě snížení životního standardu, aby se předešlo nejistým ztrátám způsobeným oteplování ve vzdálené budoucnosti. “Jsem extrémně skeptický, že bychom si se změnou klimatu mohli poradit. Lidskou neochotu snížit svůj životní standard nedokáže překonat žádná míra psychologického uvědomění,” tvrdí Kahneman.

Lidé se často nezajímají o změny klimatu, ani když se jich jejich následky osobně dotknou. Marshall uvádí několik příkladů, kdy přírodní katastrofy, které s velmi vysokou pravděpodobností souvisely s globálními oteplováním, s ním lidé odmítali spojovat či alespoň zpochybňovali, že za ně může člověk.

Přitom šlo o poškozené, kteří přišli třeba při povodních a požárech o své domy nebo jejichž živobytí bylo zničeno teplejším klimatem. Chtějí nebo se alespoň pokouší obnovit svůj bývalý život, na tom samém místě v téměř té samé podobě jako před katastrofou, a rozhodně nechtějí slyšet, že se podobné katastrofy budou pravděpodobně opakovat. Nebo že k nim dokonce svým chováním přispívají. Raději takové myšlenky vytěsní. Dokonce takto fungují i někteří vědci zabývající se změnou klimatu.

Neplatí ani to, že by rodiče malých dětí více tlačili na boj proti globálnímu oteplování, přestože dnes už je jasné, že změna klimatu velmi výrazně a většinou nepříznivě zasáhne jejich děti.

Podle některých výzkumů se dokonce lidé s dětmi starají o změnu klimatu méně, než lidé bezdětní. Ze tří důvodů: zaprvé si nechtějí připustit, co může v budoucnu hrozit jejich dětem, protože by je to ochromovalo. Za druhé, pokud je přivedení dětí na svět další zátěží životního prostředí a podporou globálního oteplování, opět to vyvolává pocit viny, na který lidé raději nechtějí myslet.

A konečně za třetí, musí se věnovat jiným aktuálnějším věcem včetně výchovy dětí, a na přemýšlení o změně klimatu, zvláště pokud mají dojem, že s ní nemohou nic udělat, jim už nezbývá čas a energie.

Pocity viny vedou jen k ignoranci

Zkrátka spousta lidí, a to dokonce včetně klimatologů, používá pořád či alespoň občas strategii vyhnutí se nepříjemné pravdě o změně klimatu či dokonce popírá, že něco takového probíhá. Možnosti vyhýbat se nepříjemným pravdám či je dokonce popírat ji usnadňuje to, že ačkoliv základní principy jsou jednoduché, změna klimatu je způsobena složitým mechanismem a ovlivňuje ji spousta věcí.

Jak píše Marshall, je pak „otevřená možností interpretací, jejich kauzálních souvislostí, časových rámců a dopadů. Proto velice snadno podléhá naší vrozené schopnosti vybírat či upravit informace tak, že v důsledku potvrdí naše předem zastávané domněnky… budeme ji interpretovat tak, jak budeme chtít…. Vznikají jako něco tak kulturně specifického, že lidé, kteří se s nimi neidentifikují, mohou jako celek odmítnout téma, které se jimi vysvětluje,“ tedy globální oteplování.

Co s tím? Marshall dodává celý soubor rad, z nichž ty nejdůležitější jsou, že je třeba změnu klimatu prezentovat jako něco, co už probíhá, co je teď a tady, že zabránění globálnímu oteplování je vlastně snahou o záchranu stavu světa, který tady byl a že je třeba změně klimatu nejen bránit, ale také se na její dopady připravovat.

Zároveň by podle něj ti, co chtějí podnítit lidi k přemýšlení o změně klimatu, neměli přespříliš apelovat na osobní zodpovědnost každého jednotlivce za současný stav. Vede to totiž často k tomu, že lidé začnou mít výčitky svědomí, pocit viny a tomu se pak vyhnou ignorancí či popíráním globálního oteplování. Většinou si totiž oprávněně myslí, že změna jejich osobního chování je jen malým nevýznamným příspěvkem k boji proti globálnímu oteplování a jejich svědomí neutiší.

Mnoho povyku a pak nic?

Boj proti klimatu by se měl podle Marshalla spíš stát součástí širších morálních hodnot a postupně prorůst celou společností i politikou. Přitom je podle něj třeba myslet pozitivně a o masové mobilizaci lidí za určitém cílem a vytyčení morálních zásad se poučit například u jednotlivých náboženství.

Zároveň bychom si měli přiznat, že snaha zabránit dalšímu globálnímu oteplování a vzdát se fosilních paliv nám i ledacos vezme, připravit se na to a smířit se s tím.

I když Marshallova kniha vyšla česky poprvé až letos, anglický originál je z roku 2014 a pár věcí se od té doby změnilo. Snaha zmírnit globální oteplování se stala v západní Evropě součástí programu podstatné části politiků, byť je nyní odsouvána trochu stranou energetickou krizí související s válkou na Ukrajině.

Skeptici a populisté ale stále zpochybňují snahu zastavit globální oteplování a možná ještě úspěšněji než dříve. Přes snahu ekologických a dalších aktivistů se také nepodařilo vytvořit masové hnutí, které by tlačilo na velmi rychlé, téměř okamžité ukončení vypouštění skleníkových plynů a další opatření bránící změně klimatu, ani vyvolat na podporu těchto požadavků masové protesty. Zájem o radikální ochranu klimatu, který vyvolala švédská školačka Greta Thunbergová, se postupně rozplynul.

A pokud jde o mezinárodní závazky k ochraně klimatu, poslední klimatická konference OSN, která se konala loni v Glasgow, přijala menší závazky, než se čekalo a je spíše pochybné, že se podaří udržet globální oteplování pod zvýšením o 1,5 stupně celsia oproti předindustriální úrovni. Pravděpodobnější je, že míříme někam ke třem stupňům celsia s katastrofickými následky, jak to předvídali vědci před osmi lety, když Marshall dopisoval svoji knihu. Marshallova kniha je tak stále bohužel velmi aktuální.

Planeta Václava Klause

Češi drží prvenství v nevelkém počtu disciplín. Pokud jde o popírání změn klimatu, Česká republika nicméně sehrála důležitou roli. V době, kdy Marshall pracoval na svojí knize, jedinou hlavou státu, která popírala globální oteplování, byl bývalý český prezident Václav Klaus. Až později se k němu přidali americký prezident Donald Trump a brazilský prezident Jair Bolsonaro. Marshall zároveň zmiňuje, že podle bývalého ministra životního prostředí Martina Bursíka v tehdejší vládě nebyl jediný ministr ochotný veřejně mluvit o změně klimatu.

Václav Klaus dokonce o tom, že se to s globálním oteplováním přehání a že jde o nejistou nepotvrzenou hypotézu, napsal knihu Modrá, nikoli zelená planeta.

V ní z velké části vychází z dobrodružného románu amerického spisovatele sci-fi Michaela Crichtona, která vyšla česky pod názvem Říše strachu. Jde o fikci, která je podložena vybranými vědeckými studiemi tak, aby se zdálo, že globální oteplování je podvod vytvořený ekologickými aktivisty, kteří v knize zabíjejí své nepřátele. To by mohlo být téměř úsměvné, kdyby Crichtona jako zdroj „vědeckých poznatků“ nevyužíval i bývalý americký prezident George W. Bush a někteří další američtí politici.

Text: Marek Hudema (autor je redaktorem Lidových novin)

Foto: Shutterstock