zpět na výpis
#cina  #plynjenutnost  #reseni  #wirschaffendas 

Pochopení toho, co je a co není ve snižování emisí proveditelné, je prvním krokem ke skutečnému řešení problému

5. 1. 2022

Warning: A non-numeric value encountered in /home/www/ecoista/www/wp-content/plugins/seznam-ads/includes/class-seznam-ssp-automatic-insert.php on line 343

Warning: A non-numeric value encountered in /home/www/ecoista/www/wp-content/plugins/seznam-ads/includes/class-seznam-ssp-automatic-insert.php on line 351

Warning: A non-numeric value encountered in /home/www/ecoista/www/wp-content/plugins/seznam-ads/includes/class-seznam-ssp-automatic-insert.php on line 353

Konference COP26 v Glasgow je považována klimatickými aktivisty za prohru světové politiky, protože se definitivně nezakázalo uhlí a deklarované závazky států nejsou vymahatelné. Ale ve skutečnosti jde dominantně o prostou srážku s realitou. Za tu bychom měli být rádi. Pochopení toho, co je a co není ve snižování emisí proveditelné, je prvním krokem ke skutečnému řešení problému.

Jenže situace je složitější a plánování zelené revoluce v tržním prostředí přináší nečekané a velmi rizikové situace. Především přestává být pod kontrolou vlád a začíná ji určovat spontánní chování finančního sektoru, který nyní žije v zelených financích a se zkratkou ESG.

Dominantní Čína

Můžeme se nevraživě dívat na to, jak Číňané v dnešní době otevírají jednu uhelnou elektrárnu za druhou, až jim nestačí těžba uhlí, ale přitom se třeseme hrůzou, když kvůli nedostatku elektřiny v Číně kolabuje produkce hořčíku, který je nezbytnou součástí hliníkových slitin potřebných takřka ve veškerém strojírenství, včetně toho zeleného. A to nemluvíme o energeticky velmi náročné výrobě baterií pro elektromobily, kde Čína také dominuje.

Že si mají postavit více solárů? Čína je už dnes největším producentem solární elektřiny na světě a plánuje přidat. Ale to je pro nás také trochu problém, protože Číňané dominují i ve výrobě solárů. V první desítce producentů fotovoltaických panelů jsou jen dva nečínští. Jeden z USA a jeden z Jižní Koreje. Kolik panelů zbude v budoucnu na export, pokud by Čína přecházela rychleji z uhlí na slunce? Vyrobit jinde je prakticky nemožné, protože východní průmyslová velmoc ovládá téměř devadesát procent zásob nezbytných surovin.

Číňané navíc, na rozdíl od západního světa, mají svou zkušenost s centrálním plánováním a vědí, že je krajně neefektivní v dosahování jakýchkoli cílů, ale když už to musí být, tak základem je bilance. Ekonomiku se spotřebou sto neutáhnu s produkcí energie sedmdesát, ale ani 99, protože se mi rozpadne síť. A v situaci, kdy vše elektrifikuji, abych vytěsnil fosilní paliva, je snižování spotřeby v absolutních číslech čirou sci-fi.

Mimo realitu

V Evropě je to s pochopením těchto zákonitostí trochu složitější. Prostě si stanovíme pro nulové emise nějaké datum, aniž bychom se obtěžovali nějakými propočty a realitou vůbec, a pak jdeme na to. Zakážeme, přikážeme a bude to. Wir schaffen das. Opravdu?

Energetiku postavíme na obnovitelných zdrojích, myšleno voda, vítr, slunce. A možná připustíme jádro, když už se všichni bojí, co bude. Uhlí a plyn musí skončit. Když ne hned, tak do pár let. Jenže ty OZE a jádro fungují v základním zatížení a OZE mají svou chybičku v tom, že nefungují vždycky. Co bude jejich výkon vykrývat, když odstavujeme uhlí a o plyn se vede válka? Všechny ty slavné technologie akumulace proudu jsou v plenkách. Ve fázi výzkumu, vývoje, testování. Neexistuje nic, co by bylo schopné masového komerčního nasazení v nejbližších nejméně deseti letech. Ale uhlí odstavujeme teď. Přes protesty ekologů budeme donuceni to nahradit plynovými zdroji. Ale to jednak není z hlediska emisí žádná velká výhra a za druhé, než zodpovědným dojde, že je třeba to finančně podpořit, a než se plynové elektrárny postaví, bude bilance děravá jak řešeto, i když to uhlí udržíme až do druhé poloviny třicátých let, což se momentálně nejeví jako reálné. A to nespekulujeme, zda bude dost plynu, a když ano, tak kolik bude stát.

Racionálním politikům je to jasné, a proto vytvářejí své energetické politiky, v nichž se snaží rozložit energetickou revoluci v čase podle vlastních výchozích podmínek, přírodních možností i dostupnosti surovin i technologií. Například si určují časové horizonty pro ukončení uhelných energetických bloků. Jenže tyto koncepce, které mají zařídit nějakou rovnováhu v bilanci výroby a spotřeby energie, se rozpadají jako domečky z karet při sedmistupňovém zemětřesení. Energetické podniky si jistě vládní strategie rády přečtou, ale chovat se musejí podle situace na trhu a svých realistických očekávání a možností.

Například v Česku je většina uhelných elektráren na konci životnosti. Vzhledem k nutnosti nakupovat pro ně stále zdražující povolenky už delší čas nevytvářejí zisk, a investovat do jejich rekonstrukcí je proto silně neekonomické. A tak se budou bez ohledu na bilanci zavírat mnohem dříve než v naplánovaném termínu i bez nějakých závazků z mezinárodních konferencí.

Kopíruje se tak vývoj, který poznamenal v posledních dvou či třech letech donedávna klíčový ropný sektor. Až do roku 2018 kopírovaly investice ropných firem do těžby vývoj cen ropy. Když ropa zdražovala, rostly investice. Nyní se trend změnil. Vysoký růst cen je v současnosti kombinován s masivním poklesem plánovaných investic. Ve srovnání se stavem před deseti lety jde o pokles na třetinu dřívějších hodnot. Země OPEC se snaží udržet ceny co nejvýše a maximálně vyždímat své kapacity a mimořádné zisky pak plynou k akcionářům. S delším životem ropného byznysu už zjevně nikdo moc nepočítá a ropné koncerny páchají řízenou sebevraždu. Nakonec banky je stejně nechtějí financovat a pojišťovny pojišťovat. Jenže poptávka po ropě ani v nejzelenější budoucnosti nebude klesat odpovídajícím tempem. Pokusy zlomit vysoké ceny uvolněním rezerv největších spotřebitelských zemí, jak k tomu došlo minulý týden, jsou tak odsouzeny k dlouhodobému nezdaru.

Chystejte se na blackout

Bohužel, stejný vývoj zasahuje i uhelnou energetiku. Uhelné investice dnes nejen v Evropě prakticky nemají šanci sehnat financování na trhu. Bizarní je zkušenost miliardáře Tykače, kterého odmítali čeští bankéři ze zahraničních bank i s jeho investicemi do metalurgického koksovatelného uhlí v USA, ačkoli náhrada koksu při výrobě primární oceli je ve velkém průmyslovém měřítku v nejbližších desetiletích nemyslitelná.

Nejde jen o úvěry či dluhopisy. Energetické firmy k získání pojištění potřebují velmi konkrétní plán uzavírání uhelných zdrojů a nějaká státní energetická politika přitom nikoho z finančníků nezajímá.

A to ještě na konci listopadu 2021 Evropská centrální banka zkritizovala evropský bankovní sektor, že ani jedna z jí dozorovaných bank nesplňuje očekávání v oblasti klimatických a environmentálních rizik, a plánuje příští rok zátěžový test klimatických rizik bank, ve kterém se bude zabývat uhlíkovou náročností úvěrů a obchodních operací, ale také schopností bank vyrovnat se s fyzickým dopadem změn klimatu na hodnotu aktiv. ESG se tak nezadržitelně posouvá do měnové politiky a tlak na evropskou energetiku ještě zesílí.

Jenže jaké řešení mají energetické firmy? Masivní investice do solárů a větrníků, možná trochu bioplyn, ale adekvátní regulovatelný výkon dostupný do deseti let může poskytnout jen plyn. Realisté nyní jásají, že Evropská unie pomalu mění pozici a zařadila jadernou energii a plynové elektrárny alespoň dočasně mezi zdroje podporované taxonomií, tedy pravidly, podle nichž mají banky řídit své investice místo kritéria ziskovosti. Jenže to se stane nejdříve v druhé polovině příštího roku.

A navíc se ukazuje, že celá taxonomie vzhledem ke své komplikovanosti má už nyní zpoždění, a ačkoli měla platit od poloviny příštího roku, tak je velmi nepravděpodobné, že se tak stane. Projektovat novou elektrárnu a zajistit financování její výstavby je v situaci, kdy nejsou, a ještě dlouho nebudou, známy potřebné normy, které musí splňovat, prakticky nemožné. Přičemž konec uhlí a v Německu i jádra nečeká.

Energetičtí experti vesměs očekávají v Evropě blackouty. Naposledy před pár dny například Dana Drábová v rozhovoru na iDnes konstatovala, že ta otázka už nezní zda, ale kdy. Ten názor není mezi energetiky nijak ojedinělý. Ale stačí tři dny bez proudu, aby ve velkoměstech proměněných ve smrtící pasti začali umírat lidé.

Text: Pavel Páral

Článek byl převzat s laskavým svolením týdeníku Hrot