Letošní olympijský vítěz z Paříže, kanoista Martin Fuksa v rozhovoru pro magazín Veolia Element o svých nalakovaných nehtech, životu armádního sportovce a o tom, že jeho nejlepším koučem je dcerka.

Jaké to je být olympijský vítěz?

Mně to vždycky dojde až při rozhovorech, když se mě na to někdo ptá nebo mě někdo představí jako olympijského vítěze. Ve mně se ale nic nezměnilo, ráno nevstanu a neříkám si: A teď jsem olympijský vítěz. Pořád se cítím jako obyčejný Martin z Nymburka. Po olympiádě mi snad jen přibylo více mediálních povinností, takový zájem o mě nebyl ani po mistrovství světa. 

Odlétal jste do Paříže s ambicí na medaili, nebo jste si už rovnou myslel na zlato?

Nechtěl jsem si na sebe klást velké nároky, protože do Tokia i do Ria jsem odjížděl s tím, že bych rád získal medaili, moc jsem se na to upínal a bohužel to nedopadlo. Do Paříže jsem tedy odjížděl s myšlenkou, že každého soupeře, proti kterému pojedu, už jsem někdy porazil, takže vím, že ho

klidně dokážu porazit i tady. V minulém roce jsem vyhrál mistrovství světa, takže jsem se jenom utvrdil v tom, že to jde. Ale nechtěl jsem říkat do médií, že si jedu pro medaili, i když jsem po ní toužil. Letos jsem však cítil uvnitř těla, že by to mohlo dopadnout. Před olympiádou jsem měl super tréninky, které mi dodávaly hodně sebevědomí, na závody jsem se těšil.

Bylo to tedy hlavně „v hlavě“, ve vašem mentálním nastavení?

Hlava mi k medaili moc pomohla. Na předchozích dvou olympiádách jsem měl trošku problém s mentální připraveností. Moc jsem vítězství chtěl, a když přišlo finále, tak jsem se z toho prostě po… Pak jsem ale zjistil, že jsou v životě i jiné věci než kanoistika, a v závodě se mi konečně povedlo předvést to, co dělám každý den na tréninku. Konečně jsem mohl prodat, co umím.

Co stojí za tou proměnou?

Mým největším mentálním koučem je teď moje dcera. Od té doby, co se narodila, jsem si uvědomil, že život není jen sport. Dokázal jsem zpomalit, trochu vypnout.

Jakou máte motivaci závodit dál? Jste olympijský vítěz, mistr světa, držitel několika rekordů…

Už jsem o tom přemýšlel a pro mě je asi motivací, že mám život profesionálního sportovce moc rád. Baví mě makat na sobě, mít dobrou fyzičku. Kolem kanoistiky je také skvělá parta lidí. Zároveň už bych na sebe nemusel mít takové nároky. Samozřejmě chci i nadále vyhrávat, ale kdyby to třeba nepřišlo, tak bych si z toho nemusel dělat těžkou hlavu. Navíc mám teď před sebou další výzvu. S bráchou jezdím na deblkánoi, zatím máme jednu medaili ze světového poháru, tak se možná vrhneme na společné tréninky, abychom získali další medaile z velkých závodů.

V jednom rozhovoru jste říkal, že si získanou medaili dáváte na kuchyňský stůl a tam zůstane až do příští medaile. Pořád to platí?

Olympijská medaile se na stole moc dlouho neohřála, s ní jsem tuto tradici porušil, protože ji často převážím na různá setkání, aby ji mohli lidé vidět. Tato medaile je hezká i po umělecké stránce, nese v sobě i trochu historie, protože je v ní zapracovaný kousek Eiffelovky. Ostatní medaile ale na

stole mívám, a když už se na tu poslední dívám moc dlouho, motivuje mě to získat nějakou novou.

Na fotkách, kde jste držel v ruce medaili, si nebylo možné nevšimnout vašich nalakovaných nehtů. To mělo také nějaký význam?

Před jedním závodem měla manželka na stole lak na nehty a já jsem si jen tak namaloval jeden dva nehty. Když jsem pak závod vyhrál, tak jsem to musel jako pověrčivý sportovec udělat před každým dalším znovu. Za každou získanou medaili jsem si pak namaloval jeden prst. Na konci sezóny jsem jich měl nalakovaných už asi osm, ale pak jsem od toho upustil, protože jsem viděl nějaké mladé kluky, kteří to mají, a já jsem nechtěl být stejný. Před olympiádou jsem však chtěl štěstí co nejvíce přitáhnout, tak jsem se zeptal manželky, kam chodí na manikúru, a nechal jsem si upravit všechny nehty.

Jaké jste na to zaznamenal reakce?

Řada lidí to neřešila, většina to ale nechápala a nelíbilo se jim to. Já jsem tím ale nic nenaznačoval, bral jsem to jako určitý únik od všeho stresu, protože tak velké závody jsou nervy. Sportovci si hledají různé cestičky, jak ze sebe ten stres dostat.

Pojďme se teď podívat na sport, kterému se věnujete. Můžete úplným sportovním laikům vysvětlit rozdíl mezi kajakem a kánoí?

V kajaku se sedí a pádluje se pádlem, které má dva listy. Kajakáři jsou takoví Eskymáci. V kánoi klečíme a máme pádlo jenom s jedním listem. My jsme takoví indiáni.

Panuje mezi vámi nějaká rivalita? Dobíráte se navzájem?

My se považujeme více méně za jeden sport, takže se mezi sebou moc nešpičkujeme. Možná se jen někdy říká, že kajak je pro holky a pro kluky je kánoe, což je dané tím, že kanoistika byla dlouho převážně mužská disciplína. Větší rivalitu mají mezi sebou spíš kanoisté a veslaři.

Čeští sportovci slaví tradičně úspěchy v hokeji, tenisu a ve vodních sportech. V Paříži cinklo dvakrát zlato právě v kanoistice. Čím to může být?

Kanoistika je poměrně malý sport, takže úspěšní kanoisté už měli často před sebou úspěšné rodiče nebo prarodiče a tradice úspěchu a lásky ke sportu se tu tak předává z generace na generaci. V naší rodině byla ta tradice silná, jezdil táta i děda. Dalším z důvodů může být, že Češi jsou prostě vodáci, i když sjíždění řek je něco jiného než jízda na kanálu. V Česku bylo vodáctví a celý ten životní styl kolem toho velmi oblíbené už od první republiky, od dob trampingu.

Vy jste se ale kanoistice jako dítě nevěnoval, hrál jste raději hokej…  

Rodiče mě do ničeho nenutili, nechali mě hrát hokej. Spíš děda trošku zkoušel, když jsem přišel z hokejového tréninku, abych šel ještě na kánoi. Mně se vůbec nechtělo, chtěl jsem být hokejista a viděl jsem se v NHL. Postupem času jsem ale chodil do loděnice stále víc a víc, protože tu

byla skvělá parta lidí. Asi víc než samotný sport mě tedy oslovili kamarádi. Hodně ale ve mně zarezonovalo, když jsem v roce 2006 viděl v televizi vyhrát taťku s parťákama mistrovství světa, a řekl jsem si, že bych to chtěl také zažít. Chvíli jsem ještě hokej a kanoistiku kombinoval a pak jsem se začal věnovat čistě jenom kanoistice.

V trenérském týmu máte tátu i dědu. Neměl jste někdy tendenci se vůči nim vymezovat?

Vymezoval jsem se hlavně v pubertě, to byly občas trochu boje. K tréninku jsem přistupoval vždycky poctivě, ale chtěl jsem jít také večer s kamarády někam ven a oni mě moc nechtěli pouštět. To jsem býval naštvaný. Dnes jsem jim ale za to vděčný. Ponorku někdy máme, když jsme spolu třeba dva měsíce na soustředění, proto poslední roky máme tu fintu, že jsme každý sám na pokoji. Takže když se s někým bavit prostě nechceme, jsme sami na pokoji a na tréninku jsme už zase ready.

Není kanoistika oproti hokeji spíše osamělý sport? Na ledě jste s týmem za zády, zatímco v lodi sám.

V lodi jsem sice sám, ale trénuji s partou, vidíme se denně. Jen na závodech je každý za sebe a já jsem se našel v tom, být sám za sebe, nést si zodpovědnost za vítězství i prohru.

Co se vám honí hlavou, když při tréninku jedete po Labi několik kilometrů tam a zase zpátky?

Moje tréninková trasa je opravdu dlouhá, můžu jet po Labi osm kilometrů tam a osm zpátky, nejsem jako plavci v bazénu, kteří se musí po pětadvaceti metrech odrážet. Můžu se dívat po přírodě, která je z vody trochu jiná než ze břehu, nebo si při vytrvalostním tréninku klidně vezmu

sluchátka a z telefonu poslouchám hudbu nebo podcasty. Na kratších úsecích ale musím jet fakt naplno a soustředit se, a proto se většinou koukám někam do úrovně špičky lodi.

Stačí vám k trénování jen Labe?

Pokud bychom v České republice měli stabilní počasí a teplo, stačilo by nám určitě jen Labe, v zimě tu ale potřebné kilometry nenajezdíme, a proto díky podpoře svazu můžeme vyrážet do teplých krajin, v posledních letech hlavně do Kolumbie, kde se snažíme využívat i nadmořskou výšku. Využíváme také uměle vytvořený kanál v Račicích, protože je občas dobré zajezdit si na závodní dráze.

Liší se z pohledu závodníka jízda na umělém kanále a na přírodní vodě?

Nejlépe se závodí na uměle vytvořených kanálech, které ovšem nejsou ve všech zemích. Ani v Paříži nebyl, závodilo se na jezeře, což není optimální z hlediska větru, který může zvýhodňovat, nebo naopak znevýhodňovat některé závodníky podle toho, na kterou stranu pádlují. Zároveň rozlišujeme, jestli je voda těžká, nebo lehká.

Jak se to pozná?

Těžko se to popisuje, je to určitý pocit, když dáte pádlo do vody. Závodník má za sebou milióny záběrů, tak prostě hned cítí, jaká voda je. Slaná voda je třeba těžká. A v Labi je také těžká voda, protože je bahnitější. V Račicích je voda krásně čistá a lehká.

Už máte představu, co budete dělat po konci kariéry?

Zatím mám maturitu, tu jsem chtěl mít, přes to pro mě nejede vlak. V budoucnu bych si rád dodělal i nějakou vysokou školu, a to i z důvodu, že jsem členem Armádního sportovního centra Dukla, a abych jako voják mohl získat vyšší hodnost, je potřeba mít vysokou školu. Asi by souvisela se sportem, ale svou budoucnost na pozici trenéra nevidím. Trenér má totiž podobný život jako sportovec, což znamená, že je pořád pryč a netráví čas s rodinou. Přiznám se ale, že to momentálně neřeším, snažím se soustředit na kariéru aktivního sportovce a dávat tomu sto procent.

Jaké máte jako člen Dukly povinnosti vůči armádě?

Mou největší povinností je být nejlepší v tom, co dělám, takže pro mě je povinnost hlavně dobře trénovat a vyhrávat závody. V rámci vojenského světa mám povinnosti minimální. Když jsem do armády vstupoval, musel jsem absolvovat tříměsíční přijímač ve Vyškově jako všichni zájemci o to, být v armádě. Nyní si beru uniformu, jen když máme třeba nějaké vyhlášení sportovců roku. Jednou do roka máme třídenní cvičení ve Vyškově, kde na sebe oblékneme maskáče a například skáčeme v tandemu z vrtulníku, házíme granátem apod. V případě nějaké krizové situace nás ale armáda může povolat stejně jako jiné členy armády.

Foto: Martin Fuksa, Veolia