V době, kdy se světoví lídři potkávají v Egyptě na Světové konferenci o změně klimatu (COP27), slyšíme z Evropy i USA silná prohlášení od producentů fosilních paliv, že starosti o klima musí jít stranou, protože musíme udržet ekonomickou mašinu v chodu.

Za zmínku stojí například bitka texaských ropných společností s největším světovým hedgeovým fondem Black Rock a dalšími finančními giganty, který dlouhodobě sází na investice do udržitelných zdrojů. Loby olejářů se povedlo ve státě Texas prosadit zákon, který penalizuje investiční firmy, jež “bojkotují” olejářské firmy. V roce 2022 to zní fantaskně, ale je to realita. Ostatně Evropa odříznutá od ruského plynu nyní nabízí za tankery s americkým plynem hory doly.  

Jak se bude energetická krize prohlubovat, tak bude sílit hlas koncernů, které těží fosilní paliva. Je zajímavé se zamyslet nad tím, co si tyto firmy doopravdy myslí o globálním oteplování. Pojďme se podívat na pár kapitol z historie, které ukazují, že Exxon a spol. dobře věděli, že se planeta ohřívá už v době, když ekologické hnutí bylo v plenkách. 

Sedmdesátá léta – uvědomění si dopadů skleníkového efektu

Přední fyzik z koncernu Exxon jménem James F. Black na konci 70. let seznámil vedení firmy se svými výzkumy. Zdvojnásobení koncentrace CO2 v atmosféře v kombinaci s termodynamickým jevem, jemuž se říká skleníkový efekt, vyvolá globální oteplení o dva až tři stupně Celsia, říkal na poradách nejužšího vedení ropného gigantu v letech 1977 až 1978.

A vedení ho bralo vážně. Exxon byl možná jedinou entitou na světě, která si v té době mohla dovolit okamžitě alokovat miliony dolarů na výzkum absorpční kapacity oceánů – poskytl výzkumníkům jeden ze svých velkých tankerů třídy Esso Atlantic, najmul desítky matematiků a začal sestavovat první klimatické modely. 

Výzkum v rámci koncernu pokračoval asi deset let a vyprodukoval podobné prognózy, jaké dnes vydává klimatický panel IPCC. Ovšem často s katastrofičtějším scénářem. Společnost se začala na vývoj připravovat po svém – vybavila vrty v moři zvýšenými plošinami, aby lépe čelily stoupající hladině oceánů.

Osmdesátá léta – vznik globální klimatické koalice

Pokud jde o vztahy s veřejností, Exxon dlouho tápal. Rýsovaly se tři možnosti: přiznat pravdu, mlčet, nebo lhát. Koncern zvolil třetí možnost a debata tím dostala pěkné grády.

Oddělení pro styk s veřejností v interním dokumentu na konci roku 1989 doporučilo, aby Exxon napříště v komunikaci s veřejností zdůrazňoval aspekt “nejistoty” – skutečnost, že vědci nejsou v názoru na klimatickou změnu jednotní. Exxon, Chevron, Shell a další giganti utvořili “globální klimatickou koalici”. Najali nejrůznější profesionály v oboru PR, včetně veteránů, kteří předtím hájili tabákové koncerny.

Jedním z prvních produktů, který vypadl z jejich výrobní linky, byl snímek “The Greening of Planet Earth”, který nabídl následující vysvětlení uhlíkového koloběhu: “Oxid uhličitý, který se v minulých geologických epochách nacházel v atmosféře, se do ní nyní vrací spalováním fosilních paliv, což je přirozený vedlejší produkt průmyslové revoluce. Jak potvrzují nové a nové studie, svět má nedostatek oxidu uhličitého. Zdvojnásobení jeho objemu v atmosféře Země bude velmi prospěšné, neboť povede k fantastickému zezelenání planety.” 

Devadesátá léta – odmítnutí globálního oteplování

Dva měsíce před podpisem Kjótského protokolu (1997), v němž se průmyslové země zavázaly ke snížení globálních emisí o pět procent do roku 2012, učinil Exxon další výpad. Generální ředitel Lee Raymond pronesl řeč, která vyrazila dech nejen klimatologům, ale i jeho kolegům v těžebním průmyslu. S veškerou vážností prohlásil, že Země se ve skutečnosti ochlazuje. Představu, že omezování emisí by mohlo mít na klima nějaký vliv, označil za “odporující zdravému rozumu. V každém případě je vysoce nepravděpodobné, že by teplotu ve 21. století mohlo nějak ovlivnit to, jestli začneme omezovat emise už dnes nebo až za dvacet let.”

Raymondova neomalenost inspirovala administrativu George W. Bushe k odmítnutí Kjótského protokolu, adoptování řečnické figury o neexistenci vědeckého konsensu a k mohutným subvencím do ropného průmyslu. Na Aljašce rostly nové těžní věže a celé kusy Texasu nebo Dakoty se otřásaly při podzemním zemětřesení při těžbě plynu – odborně se tomu říká hydraulické štěpení, čili frakování. 

Horký dnešek

PR dílny placené olejáři přichází se stále kreativnějšími nápady. V polovině minulé dekády vzdorovala Klimatická koalice úspěchu Gorova filmu Nepříjemná pravda televizním klipem “Oxid uhličitý: Říkají mu polutant. My mu říkáme život.” Heartland Insitute, který Exxon pomáhal zakládat v 90. letech, vztyčil po Spojených státech billboardy, na nichž figurovali masoví vrazi Charles Manson nebo Unabomber, kteří světu oznamovali “Já věřím v globální oteplování. A vy?”

Exxon celou dobu lámal rekordy v ziscích – vydělával více peněz než jakákoli jiná firma v historii světa (s výjimkou Východoindické společnosti). Zmiňovaný Lee Raymond odešel v roce 2006 do penze s důchodovým balíčkem ve výši 400 milionů dolarů – což byl samozřejmě jen zlomek částky, kterou společnosti pomohl vydělat.

Mezitím koncentrace CO2 stoupla ze 335ppm v roce 1978 na dnešních 415ppm. Do konce století tímto tempem vystoupá na šest set…

Text: Jan Müller
Foto: Shutterstock 
Zdroj: insideclimatenews.org, cop27.eg, heartland.org