zpět na výpis
#konzum  #štěstí  #životní prostředí  #zmena 

Odmítněme konzum, ničí životní prostředí a štěstí nám nepřinese

21. 1. 2022

Warning: A non-numeric value encountered in /home/www/ecoista/www/wp-content/plugins/seznam-ads/includes/class-seznam-ssp-automatic-insert.php on line 343

Warning: A non-numeric value encountered in /home/www/ecoista/www/wp-content/plugins/seznam-ads/includes/class-seznam-ssp-automatic-insert.php on line 351

Warning: A non-numeric value encountered in /home/www/ecoista/www/wp-content/plugins/seznam-ads/includes/class-seznam-ssp-automatic-insert.php on line 353

Říká Jakub Zelený, poradce pro klimatické projekty humanitární a rozvojové společnosti Člověk v tísni, v další části rozhovoru o klimatické změně i cirkulární ekonomice.

 

O čem všem bychom měli začít uvažovat, abychom snížili svoji environmentální stopu?

Jakub Zelený

Důležité je přemýšlet o tom, co a jak nakupujeme. O tom už jsme mluvili v první části rozhovoru. Vybírejme si lokální produkty z ekologické produkce, výrobky, které je možné recyklovat nebo už jsou recyklovány. Dávejme přednost společnostem, které berou udržitelnost vážně a neprovozují pouhý greenwashing.

Dalším krokem by mohl být náš postoj ke konzumnímu způsobu života. Život jako takový by měl být orientován spíše na kvalitu než kvantitu. Nákupem mnoha věcí si štěstí v životě nekoupíme. Štěstí nespočívá v tom, kolik věcí mám, kolika auty můžu jezdit či jaký mám sociální status. Samozřejmě výrobci se nám to snaží vnutit, je to ostatně v jejich zájmu. Často je podporují i politici, podle kterých je tímto způsobem možné nastartovat a roztočit ekonomiku, což je například aktuální v Číně, kde se stát snaží podpořit interní konzum. Výsledkem pak je konzumní kultura založená na materiálních hodnotách. Rozhodně se tak ale nevytváří v lidech slibovaný pocit štěstí.

Zjednodušeně řečeno pěstujme spíš mezilidské vztahy, než abychom si uspokojovali své potřeby nákupem služeb a produktů. Jak se říká, člověk nevlastní věci, ale věci vlastní jeho. Čím víc věcí máme, tím více starostí také máme. Obráceně řečeno tedy čím míň věcí mám, tím šťastnější a nenáročnější život můžu žít.

Jak žijete vy?

S rodinou využíváme řadu environmentálních inovací, které pomáhají minimalizovat spotřebu i naše výdaje. Nemáme popelnice, odpad kompostujeme, papír spálíme, topíme vlastním dřevem, máme vlastní zeleninu, zachycujeme dešťovou vodu, nejsme napojeni na kanalizaci a šedou vodu přečišťujeme v mokřadu, který máme na za domem. Někdo asi řekne, že jsem ekofanatik, ale ono to má také velký ekonomický efekt. Chovat se environmentálně je totiž ekonomicky výhodné. Například v zemědělství, když nepoužíváte pesticidy, umělá hnojiva a mechanizaci, ušetříte dost nákladů a máte větší zisk.

Je to reálné pro všechny? Mohou takto žít například lidé na sídlišti?

Tak to je otázka pro architekty a prostor pro inovace. Rozhodně to podle mého názoru možné je. I panelák může mít vlastní solární systémy, může hospodařit s dešťovou vodou, přečišťovat šedou vodu a pracovat s odpadem.

Některé firmy se brání, že ekologická výroba výrazně navyšuje náklady a lidé pak o výrobky za vyšší ceny nemají zájem..

Pokud firma říká, že ekologie zvyšuje náklady, pak není dostatečně inovativní. Pokud by začlenila principy cirkulární ekonomiky, víc by využívala své odpady, odpadní teplo, ušetřila by náklady a nemusela by navyšovat cenu. Je to jen důkaz toho, že tyto společnosti se nejsou schopny dostatečně adaptovat, popř. jejich inovativnost není dostatečná

Kdo nejvíce škodí životnímu prostředí?

Podle mne bohatí lidé. Deset procent nejbohatších lidí na světě je zodpovědných za 50 procent všech emisí. Jedno procento nejbohatších lidí přispívá až k 15 procentům světových emisí. Jejich obrovská spotřeba sice žene ekonomiku, ale ničí životní prostředí.

Co by tedy bylo dobré udělat, aby se dosáhlo změny?

Transformaci výrobního procesu. Místo lineární ekonomiky zavést cirkulární, ve které se materiály a energie recyklují. A zavést razantní snížení spotřeby zejména u nejbohatších lidí. Bohatí by měli omezit svoji spotřebu až o 30 procent.

Jak toho dosáhnout?

Je třeba na ně tlačit z pozice morální odpovědnosti. a také sebezáchovy druhu. Je třeba, aby společnost jasně nastavila určité typy chování, které jsou ve společnosti nepřijatelné. Stejně jako je dnes nepřijatelná dětská práce nebo krádež, tak by měl být nepřijatelný také nadměrný konzum.

A z geografického pohledu, kde jsou největší znečišťovatelé?

Jsou to státy takzvaného globálního severu. Říká se, že největším znečišťovatelem je Čína. Musíme si ale uvědomit, že velká část jejich výrobků jde na evropský a americký trh. Navíc se často jedná o evropské a americké firmy, které si přesunuly továrny tam, kde je výroba levnější. Pokud bychom znečištění přepočítali na obyvatele, tak největším znečišťovatelem jsou např. Arabské emiráty, Katar a dále Spojené státy americké.

Málo se mluví také o Austrálii, která má velké emise a bohužel také obrovskou neochotu k jejich snížení. Hodně emisí produkují země, které jsou závislé na fosilním průmyslu – například Spojené arabské emiráty, Katar, Rusko. Velké emise má kvůli odlesňování také Brazílie. V Evropě má jedny z největších emisí Česká republika či Estonsko.

Škodí emise v zemích, kde vznikají?

Skleníkové plyny působí vždy globálně. Bohužel platí, že změna klimatu nejvíce dopadá na země, které vypouští nejmenší emise.

Kdo ze jmenovaných je největším světovým znečišťovatelem?

Určitě Čína, protože se do ní soustřeďuje většina světové výroby, tedy většina států a firem vyrábí své produkty v Číně. Dnes hodně politiků svaluje vinu za změnu klimatu na Čínu, čímž chtějí ospravedlnit nečinnost české vlády v ochraně klimatu. Tento argument je ale slabý, jelikož emise Číny jsou z velké části způsobeny i evropskými a americkými firmami, přičemž tamní výrobky jsou většinou určeny právě na evropský a americký trh, jsou tedy způsobeny spotřebou konzumentů z bohatých zemí.

Jakým způsobem ji můžeme motivovat ke změně?

Je možné zavést systémová opatření jako uhlíkové daně a uhlíková cla. Pokud by například Evropa zavedla uhlíkové clo na čínské neekologické výrobky, byl by import těchto výrobků nevýhodný a Čínu by to motivovalo ke změně a podpoře nízkouhlíkových technologií. Kromě ekonomických nástrojů může mít svůj efekt také tlak aktivistů a neziskových organizací a v neposlední míře také technologický pokrok v podobě vývoje technologií s nízkouhlíkovou stopou.

Text: Jana Bábíková
Foto: archiv Jakub Zelený

Poslední část rozhovoru s Jakubem Zeleným vám přineseme již v pátek 4. února 2022