Tlak reklam je neúprosný: západní člověk má neustále po něčem toužit a pořád něco kupovat. Jana z Beskyd (své příjmení nesdílí) ale ukazuje lidem jinou cestu – jak méně utrácet, neplýtvat a mít větší klid v domácnosti. A tento přístup přinesl mamince čtyř dětí na sociálních sítích nemalý počet sledujících.

Na svém instagramovém profilu Spokojena_s_malem sdílí běžný život rodiny se čtyřmi dětmi, která se rozhodla fungovat jednodušeji – z průměrného příjmu, s důrazem na systém, přehled a reálné možnosti. Její profil nevznikl jako značka, ale jako osobní cesta z chaosu a impulzivního utrácení k vědomé skromnosti.

Neukazuje dokonalý eko život ani extrémy, ale konkrétní kroky, které může udělat téměř každý – vařit z jednoduchých surovin, omezit plýtvání a postupně získat větší kontrolu nad penězi i každodenním fungováním. „Nejde o to žít dokonale, ale začít dělat lepší rozhodnutí než včera,“ říká Jana. Na Instagramu už má 50 tisíc sledujících.

Píšete o sobě, že jste ADHD chaotička, která dříve utrácela za nesmysly. A pak jste se změnila. Jak vypadalo to utrácecí období?

Odmala jsem byla chaotik a bohém. Moje mamka milovala systém, měla na všechno přehledy a tabulky a já se tomu jen smála. Říkala jsem si, že to nepotřebuji, že člověk žije tady a teď a má si ten život užít. Zpětně ale vidím, že v tom hrálo velkou roli i ADHD – měla jsem v tom prostě bordel, a to i finančně. Fungovala jsem hodně impulzivně, kupovala jsem věci, které jsem ve skutečnosti nepotřebovala, ale chtěla si život „užít“. Kupovala jsem „zdravé“ potraviny, které jsem nikdy neuvařila, a spoustu drobností, které se tvářily jako maličkosti, ale ve výsledku to dělalo obrovské částky.

Po škole jste začala podnikat…

Ano, několik let se mi dařilo výrazně nadprůměrně, měla jsem zahraniční klienty, vydělávala statisíce měsíčně. Můj život, to bylo luxusní auto, drahé restaurace, hotely, dvě hospodyně. Žila jsem ten americký sen, po kterém máme dneska toužit. Byla to ale jen jedna fáze života, ze které jsem se rozhodla odejít. Protože když tohle všechno člověk má, zjistí, že to prázdno uvnitř něj nemizí. I v pětihvězdičkovém hotelu je ten krokodýl stejně hnusný.

Co jste tedy změnila?

Přešla jsem na méně náročnou práci, příjmy už nebyly ultravysoké, ale šlo o klasický plat, se kterým jsme už ale museli začít přemýšlet nad tím, co se s penězi děje, kde mizí. Přidaly se zdravotní problémy a musela jsem se rozhodnout, jestli takhle chci žít dál.

Zjistila jsem, že životní štěstí ve věcech, jako je peněženka Prada za dvacet tisíc, nespočívá. A i když to pro úspěšnou manažerku nebylo snadné, rozhodla jsem se v práci skončit a už se do ní nevrátit. Takhle začal můj profil – jako mapování mé osobní cesty od utrácečky ke skromnosti.

Jak člověk pozná, že utrácí zbytečně?

Člověk má vždy pocit, že něco potřebuje. Tahle doba nás o tom přesvědčuje dnes a denně. Pracovala jsem patnáct let v marketingu a vím, že vytvoření potřeby je naprosto zásadní věc, kterou se firmy zabývají do detailu, jsou na tom zaměstnaní psychologové a další odborníci, kteří i regály navrhují tak, abyste si koupili konkrétní zboží. Často to není úplně svobodné rozhodnutí, ale velmi dobře nastavené prostředí, které nás k nákupu vede.

Všude vidíte reklamy na sekačky, na roboty, na různé přístroje, které vám mají ušetřit čas. Ale vy peníze na koupi těch věcí musíte vydělat, tedy prodat svůj čas. Je to úplně bizarní. Chaos se projevuje tak, že člověku pořád nic nestačí. Má pořád pocit, že musí vydělávat víc, že neustále něco potřebuje a nikdy nemá dost.

Byla tahle i vaše zkušenost?

Když jsem žila s extrémním příjmem, koupila jsem si luxusní BMW, jediné v republice. Jezdila jsem v něm ani ne dva měsíce a zjistila, že koukám po ještě luxusnějších autech. Pocit naplnění z věcí trvá strašně krátkou dobu, maximálně pár týdnů. Ale i člověk s průměrným platem si chce něco dopřát, a tak jde do obchodu a koupí si něco, protože na to má chuť. Nepotřebuje nad tím přemýšlet, vždyť přeci může. Ale pak se mu ve spíži a lednici hromadí potraviny, které nakonec vyhodí.

O tomhle koloběhu mi často lidé píší. Že pořád něco kupují, ale reálně pak nevědí, co s tím mají dělat. Já nepíšu pro lidi, kteří mají čas řešit dokonalý životní styl. Píšu pro lidi v realitě – přijdou z práce unavení, mají průměrný příjem, často neumí vařit a nikdo je nenaučil hospodařit. A přesně tam musí ta změna začít.

Jak jste začala vy?

Jednou jsem se podívala na přehled útraty na bankovním účtu a zjistila jsem, že za jídlo utratíme měsíčně třicet tisíc i víc. Skoro celý plat zmizel na jídlo, a to jsme nejedli nějak skvěle, běžným stylem. Člověk má ale pocit, že to vlastně není moc a že šetří.

Kdy jste začala žít úsporněji a co byly největší změny, které jste udělala?

Je to tři roky zpátky, co jsem začala omezovat utrácení, a poslední rok a půl je to nejvíc, protože jsem odešla z práce. Jako bývalá manažerka jsem přišla na to, že ke své domácnosti nepřistupuji tak jako ke své práci. Začala jsem dost dopodrobna sledovat své výdaje a také, jelikož mám ráda výzvy, přijala jsem takzvanou spend challenge, šetřící výzvu. Napadlo mě, že mi to pomůže odkrýt nákupní chování – když si nebudu moci koupit vše, lépe pochopím, proč některé věci kupuji. Když jdu kolem pekárny, už si tam nemůžu něco koupit. Dříve jsem tam šla automaticky, jenom proto, že jsem zvyklá.

Ne proto, že mám hlad, ale protože tam chodím, když mají děti kroužek. Byl pro mě velký šok, když jsem zjistila, že většinu naší rodinné útraty tvoří impulzivní nákupy. Jsou to věci za pár korun – pekárna, něco malého na zub u pokladny, vždyť to stojí dvacku. A ještě tohle a ještě tamto. Zjistila jsem, že takhle nechci fungovat. Rozhodla jsem se zjistit, kde ty peníze mizí a proč nevyjdeme ani s průměrným platem třicet až padesát tisíc korun, který je ještě docela vysoký.

V čem spočívala hlavní změna vašeho chování?

Omezili jsme na minimum nákup svačinek venku. Kupujeme je opravdu výjimečně. I když na svém profilu sdílím i to, že občas zajdu i do fast foodu, třeba když se nestihnu najíst. Nikdo není dokonalý a je to úplně v pořádku. První je ale třeba zjistit si, jak se chovám. Co doma jíme? Co máme rádi?

Nemá smysl kupovat čočku beluga, kterou vůbec nepoužíváme, ale zrovna jsem ji viděla v receptu na internetu a pak mi rok bude stát ve spíži a sežerou ji moli. Lidé hodně podléhají receptům z internetu, ale smysl dává naučit se pracovat s tím, co máme doma. Když si to člověk napíše, zjistí, že má nějakých dvacet, pětadvacet receptů, které točí pořád dokola.

Takže dává smysl kupovat suroviny pro tyhle recepty, a to ve slevách. Pro mě není řešení kupovat „lepší“ nebo dražší věci, ale dělat lepší rozhodnutí v rámci toho, co už mám doma. I my někdy zkoušíme něco nového, ale mám na to vědomě vytvořených pár okének v měsíci.

Ještě něco jste omezili?

Ano, nákupy pečiva, protože nám to dává větší smysl a spoustu věcí si zvládneme udělat doma jednodušeji a kvalitněji. Také je dobré efektivně využívat mrazák, když nakupuji ve slevách. Když v něm není systém, je to ta nejdražší skříň v bytě. Přála bych lidem, aby si zjednodušili život. Aby se vymanili z toho tlaku, který na ně vytváří současná společnost, že si musí dopřávat nakupováním, ale taky že žít dobře znamená jen dokonalost. Já třeba nesleduji ani influencery. Svých podnětů a plánů mám tolik, že i tak mám do důchodu co dělat.

Kolik jako rodina utratíte za jídlo nyní?

Já sdílím, kolik utrácíme za jídlo, lidé však mají tendenci se porovnávat. Ano, jsme schopni stáhnout naši útratu i na 1500 korun týdně, mohou to být ale i tři tisíce nebo víc. Ale tohle je hodně individuální, pro někoho může být výzva pět tisíc. Já ta čísla zveřejňuji, aby lidé viděli, že to jde. Sdílím i jídelníčky. Ale nechci, aby to lidé vnímali jako nějaké dogma.

Jak šetrný styl vnímá vaše rodina? Máte čtyři děti, nejsou smutné, že si nedopřávají tolik jako jejich vrstevníci?

Nejsou a mile mě to překvapilo. Tenhle život je pro ně přirozený, vidí mě, že nakupuji se seznamem. A když si děti chtějí v obchodě koupit něco navíc, tak řeknu ano, ale musí to být do dvaceti korun a musí to mít oranžovou cedulku. Samy se učí porovnávat ceny, rozeznávat, co je cena za výrobek a cena za jednotku. Pizzu jsme začali péct doma a zjistili jsme, že je mnohem lepší.

Teď můj syn dole peče koláče, protože mu domácí chutnají. Děti začínají přirozeně přemýšlet nad tím, co je potřeba a co je jen nějaká naučená chuť. Syn začal dokonce ukazovat spolužákům, že hranolky upečené doma jsou levnější a zdravější než ty smažené na stánku. Jako matku mě strašně potěšilo, že mé děti jsou hrdé na to, že tohle dokážou.

Pro mě není cíl dokonalost, ale aby to doma fungovalo i ve dnech, kdy nemám energii. Rozhodně nemáme nikdo pocit, že bychom nějak trpěli. Jenom prostě nekoupím v pekárně skořicového šneka za sto korun, protože mi nedává smysl ho kupovat. Dneska nám je vnucováno, že útrata je self care, péče o sebe. Ale já si šneky umím upéct doma za zlomek ceny.

Ve vašich příspěvcích ukazujete, jak si vyrobit Starbucks kávu ze sklenice se zbytky pistáciového krému nebo jak na výletech pijete vlastní kávu z termosky místo z kavárny. Jak tohle vnímá vaše publikum? Neberou to lidé už jako extrém?

Termoska byla v klidu, ale že piju kávu ze zavařovačky, to Instagram nerozdýchal. Můžete si počíst v diskusi pod tím příspěvkem. Mám ráda rozbíjení stereotypů, že potřebuji něco speciálního, ale když spěchám, piju kávu v autě ze zavařovačky. Mně nevadí pít kávu ze skla. Nejde o extrém, ale o zjednodušení. Spousta věcí, které dnes působí jako extrém, byla dřív úplně normální.

Takže se dá na šetrný styl života zvyknout?

Když jsem před patnácti lety chodila s kočárkem venku, zdaleka nebylo tolik kaváren jako dnes. Je to psycho, jak rychle se člověk nechá pohltit něčím, co není normální. Maminky se nescházely na kafi, byly venku na hřišti, v hernách, neřešily jsme kafíčko a dortíky. Před pár lety začalo toto odvětví gastra růst a trochu jsme to neuhlídali. Nejlepší koprovku nevaří v té a v té restauraci. Koprovka přeci vznikla doma, vždy se vařilo doma. To jen konzumní společnost potřebuje, abychom utráceli.

Je pro vás váš instagramový účet koníčkem, nebo už i zdrojem příjmů?

Není to pro mě už jen koníček – postupně se z toho stal i zdroj příjmu, za což jsem vděčná, i když to nebyl původní záměr a pořád si to dělám po svém. Chci, aby profil zůstal bezpečným místem, kde doporučuji jen to, co bych doporučila kamarádce. Proto odmítám i velmi výhodné nabídky, i když by nám finančně pomohly. Zároveň v tom vidím možnost pomoct nejen sledujícím, ale i menším značkám a producentům, kteří si často marketing ani spolupráce dovolit nemůžou.

Kdybyste měla dát pár základních rad, jak začít žít úsporněji, co by to bylo?

Zastavit se a podívat se, jaké je mé nákupní chování teď. Vždyť můžu měnit jen to, o čem mám přehled. Alespoň 14 dní si psát, za co utrácím, bez snahy něco zlepšovat. Dále nakupovat jen to, co opravdu jíme, kupovat ve slevách a naučit se pracovat se zásobami. Mít spíž, o které máme přehled a zásoby z ní používat. A omezit impulzivní nákupy malých svačinek na denní bázi, které se na první pohled nezdají jako velká částka, ale ve skutečnosti tvoří výraznou část rozpočtu. Kdyby každý změnil své nákupní chování jen o deset procent a nekupovali bychom ty chipsy a nesmysly, znamenalo by to změnu. V peněžence, množství odpadu doma a celkovém klidu v domácnosti.

O Janě:

Jana (40 let). Pochází z Ostravy, žije ale na chatě po babičce v Beskydech. Studovala speciální pedagogiku. Pracovala jako šéfka marketingu v nadnárodní firmě. O úsporném životě napsala také průvodce. Žije s manželem a čtyřmi dětmi v Beskydech. Mezi její koníčky patří rodina, pečení, kvašení, vaření, pletení, domácí zvířata a zahrada. Mimo domov chození po horách, keramika a zpěv gospelu.

Foto: Spokojena_s_malem